Ze všech různých policejních akcí roku 1990 byla "Operace Sundevil" tou zdaleka nejznámější. Razie celostátního rozsahu z 8. května 1990 měla bezprecedentní rozsah a dostalo se jí velké, byť dosti selektivní, publicity.
Na rozdíl od aktivit Chicagské operační skupiny neměla Operace Sundevil za cíl zadržet hackery pronikající do cizích počítačů a zkušeně reprogramující telefonní ústředny. Neměla také nic co dělat s hackery kopírujícími software AT&T ani s důvěrnými dokumenty BellSouth.
Operace Sundevil byla razií na tradiční nectnosti digitálního undergroundu: krádeže kreditních karet a zneužívání telefonních kódů. Ambiciózní aktivity Chicaga ani méně známé, nicméně energické akce newyorské policie proti hackerům nikdy nebyly vlastní součástí Operace Sundevil, jež byla řízena z Arizony.
Nicméně po spektakulární razii z 8. května spojila veřejnost, zmatená policejní neochotou podávat informace, panikou hackerů a bezradnými americkými novináři, všechny složky celostátního zátahu na hackery pod společný název Operace Sundevil. "Sundevil" je stále tím nejznámějším synonymem pro zátah roku 1990. Ale arizonští organizátoři "Sundevilu" si tuto reputaci ve skutečnosti nezaslouží - stejně jako si mnozí hackeři nezaslouží "hackerskou" reputaci.
Tento nepřesný přístup se, pravda, dal ospravedlnit. Zmatek byl například podněcován washingtonskou úřadovnou Tajné služby USA, jež odpovídala na dotazy o Operaci Sundevil, vznesené podle Zákona o svobodě informací, odkazy žadatelů na veřejně známé případy Knight Lightninga a Atlantské trojky. A "Sundevil" byl určitě tou největší složkou zátahu, byl nejlépe naplánovaný a nejefektivněji provedený. Byl to zátah na elektronické podvodníky a jako takovému mu chybělo frenetické tempo války s Legion of Doom; naopak, terče Operace Sundevil byly vybírány s chladnou pečlivostí v průběhu systematického vyšetřování trvajícího plné dva roky.
Těmito terči byly opět BBS.
Boardy mohou být důležitou pomůckou organizovaných krádeží. Na undergroundových boardech probíhají živé, rozsáhlé, detailní a často velice nestydaté "diskuse" o metodách a aktivitách porušujících zákon. Abstraktně "diskutovat" o zločinu či o detailech kriminálních případů není protizákonné - ale existují přísné federální i státní zákony proti spikleneckým skupinám, chladnokrevně plánujícím své zločiny.
Policie nepovažuje skupiny lidí, kteří aktivně konspirují o nezákonných cílech, za "kluby", "debatní salóny", "skupiny uživatelů" či "příznivce svobody slova". Takoví lidé spíše zjišťují, že byli formálně obviněni jako členové "gangů", "vyděračských skupin", "spikleneckých organizací" a "zločinných spolčení".
Navíc ilegální data přechovávaná na nezákonných boardech sahají mnohem dál než k pouhým verbálním projevům či možnému zločinnému spiknutí. Jak jsme viděli, je v digitálním undergroundu běžnou praxí zveřejňovat na boardech ukradené telefonní kódy, aby je mohl zneužít jakýkoli telefanda či hacker, který o to stojí. Má snad být takovéto zveřejňování digitální kořisti chráněno Prvním dodatkem ústavy? Stěží - ačkoli ani tento spor, jako ostatně většina sporů v cyberspace, není rozhodnut s konečnou platností. Někteří teoretikové tvrdí, že pouhé *oznámení* čísla veřejnosti není ilegální - pouze jeho *užití* je ilegální. Ale policisté pronásledující hackery zdůrazňují, že noviny a časopisy (tedy tradičnější instituce profitující ze svobody slova) ukradené telefonní kódy nikdy nepublikují (i když by to docela dobře mohlo zvýšit jejich náklad).
Ukradená čísla kreditních karet, jež jsou cennější a riskantnější, nebyla na boardech zveřejňována tak často - ale není sporu o tom, že některé undergroundové boardy zprostředkovávaly zprávy o "kreditním nákupu", zpravidla v soukromé poště.
Undergroundové boardy obsahovaly i praktické programy pro systematické zkoušení telefonních kódů a nájezdy na společnosti poskytující kreditní karty, stejně jako obvyklé provokativní hromady pirátského softwaru, ilegálně získaných hesel, schémat "modrých skříněk", návodů na pronikání do počítačů, anarchistických a pornografických souborů atd.
Kromě své nepříjemné schopnosti šířit zakázané vědění mají boardy pro profesionálního vyšetřovatele ještě jeden svrchovaně důležitý aspekt. Jsou přímo nacpány *důkazy*. Celý ten neustávající proud elektronické pošty, všechno hackerské vychloubání, chvástání a naparování, dokonce i ukradené kódy a čísla karet, to vše jsou úhledné, kompletní, elektronické záznamy kriminálních aktivit. Jako vyšetřovatel, který zabavil pirátský board, máte k dispozici stejně přesvědčivé důkazy jako z odposlouchávání telefonů a kontrolování pošty. Ale přitom nemusíte odposlouchávat žádné telefony a kontrolovat žádnou poštu. Procedury pro získávání důkazů telefonními odposlechy a kontrolou pošty prošly dlouhým vývojem, jsou přísné a policie, prokurátoři i advokáti obhajoby jim velice dobře rozumějí. Procedury pro získávání důkazů z boardů jsou nové, plné děr a nerozumí jim vůbec nikdo.
Operace Sundevil byla tou největší razií na boardy v historii. 7., 8. a 9. května 1990 bylo zabaveno asi čtyřicet dva počítačových systémů. Boardy běžely přibližně na pětadvaceti z těchto dvaačtyřiceti počítačů. (Neurčitost těchto tvrzení plyne z neurčitosti za a) pojmu "počítačový systém" a za b) činnosti "běžícího boardu" - na jednom, dvou nebo třech počítačích.)
V květnu 1990 zmizelo do úschovy policie přibližně pětadvacet boardů. Jak jsme viděli, počet boardů v Americe se dnes odhaduje na 30 000. Předpokládáme-li, že na jednom boardu ze sta probíhají nekalé operace s přístupovými kódy a čísly karet (což je velmi lichotivé ocenění počestnosti jejich uživatelů), plyne z toho, že Operace Sundevil vynechala 2 975 nezákonných boardů. V jejím průběhu byla zabavena asi desetina procenta amerických boardů. Objektivně řečeno, systematický útok na všech frontách vypadá jinak. V roce 1990 měli organizátoři Sundevilu - tým úřadovny Tajné služby USA ve Phoenixu a Úřad generálního prokurátora státu Arizona - seznam přinejmenším *tří set* boardů, které si podle nich zasloužily vydání povolení k domovní prohlídce a zabavení důkazů. Pětadvacet skutečně zabavených boardů byly z těchto kandidátů pouze nejznámější a nejkřiklavější. Všechny tyto boardy byly předem prozkoumány - buď informátory, kteří předali výsledky svého průzkumu Tajné službě, nebo samotnými jejími agenty, kteří nejen že mají modemy, ale také s nimi umějí zacházet. [...]
Žádný zatýkaný hacker dodnes nevytáhl zbraň, ačkoli na boardech se občas chlubí, že přesně tohle udělají. Tyto hrozby jsou brány vážně. Razie na hackery uskutečněné Tajnou službou USA jsou rychlé, důkladné a účastní se jich dostatek (někdy až příliš) mužů; agenti zpravidla rozrazí všechny dveře v domě naráz, někdy s tasenými zbraněmi. Jakýkoli potenciální odpor je rychle uklidněn. Razie na hackery probíhají zpravidla v soukromých domech. A razie v americkém domě může být velmi nebezpečná - lidé snadno zpanikaří, když do jejich soukromí vtrhnou cizinci. Statisticky tou nejnebezpečnější věcí, kterou policista může udělat, je vstoupit do cizího domu. (Druhou nejnebezpečnější je zastavit cizí auto.) Lidé mají doma zbraně. V soukromých domech je zraněno mnohem více policistů než v motorkářských hospodách či masážních salónech.
Během Operace Sundevil, a ostatně nikdy v průběhu Zátahu na hackery, nebyl ovšem zraněn nikdo.
Nevyskytly se ani žádné stížnosti na špatné zacházení s podezřelými. Podezřelí byli zadržováni s tasenými zbraněmi a jejich výslechy byly ostré a dlouhé, ale žádný z nich si v roce 1990 nestěžoval, že by se k němu nějaký policista choval brutálně.
Kromě asi čtyřiceti počítačů bylo během Operace Sundevil zabaveno obzvláště velké množství disket - přibližně 23 000 - a na nich přirozeně všechny možné druhy ilegálních dat: pirátské kopie her, kradené telefonní kódy a čísla kreditních karet, kompletní pošta a software celých pirátských boardů. Tyto diskety, dodnes opatrované policií, představují pro policejní vyšetřování gigantický, téměř nezvládnutelně bohatý zdroj. Těchto 23 000 disket také obsahuje dosud neznámé množství legálně koupených počítačových her, legálního softwaru, teoreticky "soukromé" elektronické pošty, obchodních záznamů a osobní korespondence všeho druhu.
Standardní formulace povolení k prohlídce při vyšetřování počítačových zločinů dávají velký důraz na zabavení písemných dokumentů stejně jako počítačů - explicitně zmiňují fotokopie, počítačové výpisy, telefonní účty, adresáře, deníky, záznamy, poznámky a korespondenci. V praxi to znamená, že diáře, hráčské časopisy, softwarová dokumentace, literatura faktu o hackerech a počítačové bezpečnosti a někdy i sci-fi knihy mizí do policejní úschovy. Mizí i široké spektrum elektrických spotřebičů, včetně telefonů, televizí, záznamníků, walkmanů, tiskáren, CD disků a magnetofonových pásek.
Ne méně než 150 agentů Tajné služby USA bylo v průběhu Operace Sundevil vysláno do akce. Zpravidla byli doprovázeni příslušníky místní a/nebo státní policie. Většina z těchto policistů - zejména místních - se nikdy předtím žádné razie na hackery nezúčastnila. (To byl ostatně jeden z dobrých důvodů, proč na ni byli pozváni.) Kromě toho přítomnost uniformovaného policisty ubezpečuje lidi na místě razie, že do jejich domu vtrhla opravdu policie. Agenti Tajné služby USA chodí v civilu. A v civilu chodí i bezpečnostní odborníci telekomunikací, kteří je při raziích často doprovázejí (a kteří se nijak zvlášť nesnaží identifikovat jako pouzí zaměstnanci soukromé společnosti).
Typická razie na hackery probíhá asi takto. Za prvé, policie bleskurychle vtrhne dovnitř, všemi vchody najednou a plnou silou, podle předpokladu, že tato taktika sníží ztráty na minimum. Za druhé, potenciální podezřelí jsou okamžitě odděleni ode všech dostupných počítačových systémů, aby neměli šanci odstranit nebo zničit počítačové důkazy. Jsou odvedeni do místnosti bez počítačů, třeba do obývacího pokoje, a hlídáni; ne *ozbrojenou* stráží - revolvery jsou rychle schovány zpět do pouzder - ale přece jenom stráží. Je jim předloženo povolení k domovní prohlídce a jsou varováni, že všechno, co řeknou, může být použito proti nim. Většinou mají hodně co říct, zejména nic netušící rodiče.
Někde v domě je "centrála" - počítač připojený k telefonní lince (někdy i několik počítačů na několika telefonních linkách). Obvykle je to hackerova ložnice, ale může to být kdekoli v domě; a hledaných míst může být i víc. "Centrála" je svěřena dvoučlennému týmu agentů, "pátrači" a "zapisovateli". "Pátrač" má počítačovou kvalifikaci, často je to agent, který má případ na starosti a který osobně získal od soudce povolení k domovní prohlídce. Ví, co má hledat, a vlastnoručně uskutečňuje sběr důkazů: rozpojuje kabely, otvírá skříně a zásuvky, prohlíží papírové pořadače a boxy s disketami atd. "Zapisovatel" fotografuje veškeré vybavení, jak stojí a leží - zvlášť změť kabelů za počítačem, jejíž obnovení může být bez návodu prací přímo sisyfovskou. "Zapisovatel" také zpravidla vyfotografuje všechny pokoje v domě, aby žádný rafinovaný zločinec nemohl tvrdit, že mu policie během prohlídky něco ukradla. Někteří "zapisovatelé" používají videokamery nebo diktafony, ale prostý písemný zápis je obvyklejší. Objekty zabavované pátračem jsou očíslovány a popsány, většinou na standardních policejních inventárních lístcích.
Agenti Tajné služby USA nebyli - a nejsou - počítačovými experty. Nedělali - a nedělají - závěry na místě o tom, představuje-li určitý kus počítačového vybavení důkaz či hrozbu. Mohou být přístupní argumentům; mohou například nechat tatínkovi jeho počítač, ale *nemusejí*. Povolení k domovní prohlídce, vydávaná při vyšetřování počítačových zločinů, která byla standardizována počátkem 80. let, používají velmi obecné výrazy, vztahující se na počítače, téměř všechno, co je připojeno k počítači, téměř všechno, čím se počítač ovládá, téměř všechno, co počítač vzdáleně připomíná, plus úplně všechny písemnosti nacházející se v okolí počítače. Vyšetřovatelé počítačových zločinů agenty důrazně upozorňují, aby sebrali všechno.
V tomto smyslu slavila Operace Sundevil úspěch. Zastavila provoz boardů z celé Ameriky, které byly hromadně dopraveny do kriminalistické počítačové laboratoře Tajné služby USA ve Washingtonu, stejně jako 23 000 disket a neznámé množství tištěných materiálů.
Ale zabavení pětadvaceti boardů a gigabytových hor potenciálních důkazů nacházejících se v těchto boardech (a v dalších počítačích jejich majitelů, jež byly rovněž převzaty do policejní úschovy) nebylo ani zdaleka jediným motivem Operace Sundevil. Motivy tak bezprecedentní, velké a ambiciózní akce musejí být chápány jako *politické*. Operace Sundevil byla propagační akcí a jejím cílem bylo vyslat jisté signály a objasnit jisté okolnosti, a to jak veřejnosti, tak různým společenským skupinám lidí okolo elektroniky.
Za prvé - a tato motivace byla podstatná - vyslala policie "zprávu" digitálnímu undergroundu. Tato zpráva byla velmi jasně formulována Garrym M. Jenkinsem, zástupcem ředitele Tajné služby USA, na tiskové konferenci o Operaci Sundevil ve Phoenixu, 9. května 1990, tedy bezprostředně po razii. Stručně řečeno, hackeři se hrubě zmýlili, když si mysleli, že se mohou schovávat "za své relativně anonymní počítačové terminály". Naopak, mohou si být jisti, že místní i federální policisté patrolují v cyberspace stejně jako všude jinde a že vědí i o odporných, špinavých doupatech elektronické neřesti, tedy o undergroundových boardech.
Není nijak neobvyklé, že se policie obrací k porušovatelům zákona s takovouto zprávou. Je to standardní zpráva, nový je pouze kontext. V tomto smyslu byly razie "Sundevilu" digitálním ekvivalentem běžných prohlídek v erotických salónech, sexshopech, barech narkomanů a ilegálních sázkových kancelářích. Při takové razii je zatčeno jen málo lidí, pokud vůbec někdo; žádné výslechy, žádná obvinění, žádné soudy. V těchto případech policie prostě zabavuje: erotické časopisy, pornografické videokazety, sexuální pomůcky, vybavení heren, pytle marihuany...
Samozřejmě, když policisté objeví při razii něco opravdu hrozného, následuje zatýkání a trestní stíhání. Ovšem daleko častěji je jejím důsledkem prostě krátkodobé, ale výrazné narušení uzavřeného světa přestupníků. Cílem je "válka nervů". "Červená." "Studená sprcha" pro porušovatele zákona. A, samozřejmě, okamžitá ztráta zabavených předmětů. Je velice nepravděpodobné, že cokoli z odneseného materiálu bude kdy vráceno. Ať už jsou podezřelí obviněni, případně odsouzeni, či nikoli, téměř jistě nebudou mít nervy žádat o vrácení svého majetku.
Zatýkání, soudy a vůbec dostávání lidí za mříže musí počítat s všemožnými právními kličkami; ale zajišťování práce pro soudní systém není ani zdaleka jediným úkolem policie. Cílem policie není jednoduše zatýkat lidi a dostávat je do vězení. Policisté chápou svou práci jinak. Policie "chrání a slouží". Policie "udržuje klid a pořádek". Stejně jako ostatní formy policejní práce, ani udržování pořádku není exaktní věda. Udržování pořádku je něco jako umělecká disciplína.
Když se skupina hrozivě vyhlížejících mladistvých chuligánů poflakuje na rohu ulice, nikoho nepřekvapí, že k nim přijde uniformovaný strážník a rázně je vyzve, aby "to rozpustili". Naopak velmi překvapivé by bylo, kdyby některý z těchto flákačů zamířil k nejbližší telefonní budce, zavolal právníkovi a požádal soud o ochranu svých ústavních práv na svobodu slova a svobodu shromažďování. Ovšem cosi zcela analogického bylo jen jedním z mnoha anomálních důsledků Zátahu na hackery.
Operace Sundevil vyslala i jiné užitečné zprávy dalším společenským skupinám lidí okolo počítačů. Tyto zprávy nemusely být nutně čteny z pódia ve Phoenixu shromážděným novinářům, ale to neznamená, že byly nezřetelné. Uklidňující zpráva byla určena hlavním obětem krádeží kódů a "kreditního nákupu": telekomunikačním společnostem a bankám poskytujícím kreditní karty. Bezpečnostní specialisté společností používajících elektroniku "Sundevil" radostně uvítali. Po letech zneužívání techniky a násobících se ztrát příjmů byly jejich stížnosti na bezostyšné porušování zákona vzaty policií vážně. Už žádné vytáčky a krčení ramen; žádné hloupé výmluvy na "nedostatek kvalifikovaných policistů" a nízkou prioritu vyšetřování počítačových "zločinů bílých límečků", jež nemají "přímé oběti".
Odborníci na počítačový zločin již dlouho soudí, že mnoho případů zneužití počítače není oznámeno policii. Považují to za velký skandál svého oboru. Některé oběti si nestěžují, protože si myslí, že policisté jsou počítačově negramotní a nedokážou ani nechtějí vyšetřovat počítačové zločiny. Jiné jsou zahanbeny svou zranitelností a přijímají účinná opatření, aby se vyhnuly publicitě. To platí zvlášť o bankách, jež se obávají ztráty důvěry investorů v důsledku veřejného vyšetřování zpronevěry či telekomunikačního podvodu. A některé oběti jsou tak zmatené svou vlastní moderní technologií, že si ani nevšimnou, že došlo k zločinu - ani tehdy, jsou-li obrány až na kost.
Důsledky této situace jsou neradostné. Zločinci unikají dopadení a trestu. Existující jednotky pro potírání počítačového zločinu nemají práci. Skutečný stav počítačového zločinu - jeho rozsah, povaha, hrozba, kterou představuje, i legální opatření, jež by mu měla bránit - to vše zůstává neznámé. O dalším problému mluví policisté jen zřídkakdy, jakkoli jim působí vážné starosti. Když policie nechrání občany proti zločinu, mohou vzít právo do svých rukou. Telekomunikační společnosti, banky poskytující kreditní karty, velké koncerny udržující rozsáhlé počítačové sítě, které mohou být cílem hackerů - to jsou mocné, bohaté a politicky vlivné organizace. Nejsou ochotné nechat si diktovat pravidla hry od zlodějů (a v podstatě ani od nikoho jiného). Často si platí dobře organizované soukromé bezpečnostní agentury, běžně vedené zkušenými veterány z armády či policie, kteří odešli ze služby veřejnosti na zelenější pastviny soukromého sektoru. Pro policii může být bezpečnostní odborník soukromé společnosti mocným spojencem; ale nenajde-li tento muž spojence v řadách policie, a je-li vystaven tlaku své správní rady, může se potichu pustit do samostatné akce.
A nájemní pomocníci bezpečnostního odboru se vždycky najdou. Soukromé bezpečnostní agentury - a vůbec "obchod s bezpečností" - v 80. letech bouřlivě rostl. Dnes existují celé špionážní armády "bezpečnostních konzultantů", "osobních strážců", "soukromých detektivů" a "externích expertů" - všechny druhy podezřelých podnikavců prodávajících "výsledky" a diskrétnost. Samozřejmě, mnoho z těchto pánů a dam může být příkladem profesionálních i občanských ctností. Ale jak ví každý čtenář detektivních příběhů "drsné školy", policie zpravidla není nadšena takovou soukromou konkurencí.
Je známo, že některé společnosti si ve snaze o své počítačové zabezpečení najaly hackery. Policii taková vyhlídka přímo děsí.
Policie chrání své dobré vztahy se světem obchodu jako oko v hlavě. Zřídkakdy je některý policista tak indiskrétní, aby veřejně prohlásil, že nějaký významný zaměstnavatel v jeho státě či městě podlehl paranoidním představám a utrhl se ze řetězu. Nicméně policie - a zvláště počítačová policie - je si této možnosti vědoma. Policisté specializovaní na vyšetřování počítačových zločinů běžně tráví polovinu své pracovní doby pěstováním vztahů s veřejností na seminářích a předváděním "živých policajtů" pro skupiny rodičů či uživatele počítačů, ale zpravidla pro své stálé publikum: potenciální oběti počítačového zločinu. To jsou samozřejmě telekomunikace, banky nabízející kreditní karty a velké koncerny s rozsáhlými počítačovými sítěmi. Policie je důrazně vyzývá, aby jako řádní občané hlásili trestné činy, o kterých se dozvědí, a vznášeli obvinění. Upozorňují, že v příslušných institucích pracují chápaví a schopní lidé, kteří umějí přijmout účinná opatření, dojde-li k počítačovému zločinu. Ale verbální ujišťování je laciné. Operace Sundevil byla opravdová.
A poslední zpráva "Sundevilu" byla určena pro vnitřní potřebu policejních sborů. Operace Sundevil byla důkazem, že americká počítačová policie dospěla. Byla důkazem, že nyní je možno zorganizovat velkorysé operace. Byla důkazem, že Tajná služba USA a její spojenci z místních policejních jednotek dokáží pracovat jako dobře namazaný stroj (přes komplikace s používáním těch otravných telefonů kódujících hlas). Byla důkazem, že její iniciátoři z arizonské "Organized Crime and Racketeering Unit" ("Jednotka proti organizovanému zločinu a vyděračství") patří do světové extraligy, co se týče ambicí, organizace a opravdu koncepční velkorysosti.
A posledním tahem štětce byla zpráva, kterou Tajná služba USA poslala svým dávným rivalům z FBI. Podle dekretu Kongresu sdílejí Tajná služba USA a FBI zodpovědnost za federální vyšetřování počítačových zločinů. Žádnou z těchto organizací tento mlhavý kompromis nikdy ani zdaleka neuspokojil. Vypadá to, jako by se Kongres nemohl rozhodnout, která z nich je kvalifikovanější. A stěží existuje nějaký G-man či zvláštní agent, který by v této otázce neměl zcela jasno. [...]
Nikdo, kdo se zajímá o Operaci Sundevil - a vůbec o americký počítačový zločin - nemůže neznat jméno Gail Thackerayové, pomocné státní zástupkyně státu Arizona. Příručky pro vyšetřovatele počítačových zločinů často uvádějí její skupinu jako příklad a citují její práce; měla nejvyšší funkci ve státní administrativě ze všech úředníků specializujících se na odhalování počítačové trestné činnosti. Její jméno bylo uvedeno v tiskové zprávě o Operaci Sundevil (byť skromně notný kus za místním federálním prokurátorem a šéfem úřadovny Tajné služby USA ve Phoenixu). Jak se komentáře k Zátahu na hackery - a jeho kritika - začaly množit, stávala se arizonská státní úřednice čím dál tím známější. Ačkoli neřekla téměř nic specifického o samotné Operaci Sundevil, byla Gail Thackerayová autorkou těch nejlakoničtějších výroků začínající propagandistické války, třeba "Agenti pracují v dobré víře, a nemyslím, že totéž můžete říci o hackerské komunitě". Dalším bylo slavné "Nejsem žádný prokurátorský fanatik" (v *Houston Chronicle* 2. září 1990). Ve stejné době zachovávala Tajná služba USA svou obvyklou diskrétnost a Chicagská operační skupina, poučená následky skandálu kolem Steve Jackson Games, úplně zalezla.
Při uspořádávání své rostoucí kolekce novinových výstřižků jsem si potvrdil, že Gail Thackerayová je ve srovnání s ostatními veřejnými zdroji o policejních operacích úplnou fontánou vědomostí.
Rozhodl jsem se, že bych se s ní měl seznámit osobně. Napsal jsem jí do arizonského úřadu státního zástupce.
Nejen že mi zdvořile odpověděla, ale k mému úžasu velice dobře věděla, co je to "cyberpunková" science-fiction.
Krátce poté přišla Gail Thackerayová o zaměstnání. A já jsem dočasně pověsil na hřebík svou kariéru sci-fi spisovatele a stal se novinářem specializujícím se na počítačový zločin. Začátkem března 1991 jsem přiletěl do Phoenixu v Arizoně udělat interview s Gail Thackerayovou pro svou knihu o zátahu na hackery.
"Kreditní karty bývaly zadarmo," říká Gail Thackerayová. "Dneska stojí čtyřicet dolarů - jen na pokrytí ztrát způsobených 'šidiči'."
Elektroničtí zlodějíčci jsou paraziti. Jako jednotlivci nejsou moc nebezpeční, nic zvláštního. Ale nikdy nepřicházejí jako jednotlivci. Přicházejí v tlupách, bandách, houfech, někdy v celých subkulturách. A koušou. Každému, kdo si dnes pořídí kreditní kartu, odsaje tento zvláštní druh komárů nějaké peníze. Které formy elektronického zločinu jsou podle jejího odborného názoru nejhorší, ptám se a nahlížím do svých poznámek. Krádeže kreditních karet? Vloupání do bankomatů? Telefandovství? Průniky do počítačů? Šíření virů? Krádeže přístupových kódů? Manipulace databází? Softwarové pirátství? Pornografické BBS? Černé přijímače satelitní televize? Krádeže kabelového spojení? Je to dlouhý seznam. Jeho odříkávání mě přivádí do pesimistické nálady. "Ale ne," odpovídá Gail Thackerayová a energicky se naklání nad stůl, nefalšovaně rozčilená. "Nejhorší je telefonní zpronevěra. Falešné loterie, falešné dobročinné sbírky. Podvodné charitativní nadace. S tím, co tihle lidi ukradnou, by se dal zaplatit státní dluh... Zaměřují se na důchodce, používají kreditní přehledy a demografické statistiky, okrádají staré a slabé." Mluví rychle a vztekle.
Založit falešnou nadaci je jednoduché. Podvodníci začali mámit z lidí peníze telefonem už před desetiletími. Anglické slovo "phoney" (falešný) je odvozeno ze slova "phone" (telefon)!
Ale dnes je to o tolik *snazší*, strašlivě zjednodušené technologickým pokrokem a komplikovanou strukturou moderní telefonní sítě. Ti samí profesionální podvodníci to dělají znovu a znovu, říká mi Thackerayová, schovávají se za vrstvami nastrčených firem... za devíti nebo desetičlánkovým řetězem falešných holdingových společností po celém kontinentu. Nechají si zavést telefon na falešné jméno do prázdného bezpečného domu. A propojí všechny hovory z tohoto telefonu do jiného telefonu, který klidně může být v jiném *státě*. Neplatí ani telefonní účty; za měsíc se prostě vypaří. A pak se ta samá banda zkušených zlodějů usadí někde jinde, v nějaké jiné Zlámané Lhotě. Koupí nebo ukradnou obchodní přehledy o používání kreditních karet, nacpou je do počítače a nechají si vybrat lidi nad pětašedesát let, kteří dávají hodně na dobročinnost. Živí se tím celá subkultura nelítostných podvodníků.
"'Žárovky pro slepé'," říká Thackerayová s hlubokým odporem. "Není jim konce."
I *delikventi* žádají Gail Thackerayovou o radu. Telefandové jí volají do kanceláře. Velice dobře vědí, co je zač. Dolují z ní informace o tom, co mají policisté za lubem a kolik toho vědí. Někdy jí volají celé *skupiny* telefandů, spojené do ilegální telefonické konference. Vysmívají se jí. A, jako obvykle, vychloubají se. Telefandové, opravdoví, nenapravitelní telefandové, prostě *nedokážou zmlknout*. Vydrží se vybavovat celé hodiny.
Jsou-li ponecháni sami sobě, mluví většinou o detailech kolem šizení telefonů; je to asi tak zajímavé jako poslouchat, jak se automechanici baví o pérování a předstihu zapalování. Také pomlouvají jeden druhého. A když mluví s Gail Thackerayovou, obviňují sami sebe. "Mám pásky," konstatuje Thackerayová suše.
Telefandové mluví prostě jako blázni. Například "Dial-Tone" ("Volací tón") z Alabamy strávil svého času půl hodiny prostě čtením ukradených přístupových kódů do záznamníků hlasové pošty. Stovky, tisíce čísel, monotónně recitovaných bez jediné pauzy - abnormální případ. Když je telefanda zatčen, jen zcela výjimečně neprozradí všechny podrobnosti o každém, koho zná.
Hackeři nejsou o nic lepší. Který jiný druh zločinců, pokládá Thackerayová řečnickou otázku, vydává časopisy a pořádá srazy? Zdá se, že nebetyčná drzost takového jednání ji doopravdy dráždí, ačkoli nezaujatého pozorovatele může taková aktivita přimět k pochybám o tom, zdali by hackeři vůbec měli být považováni za "zločince". Skateboardisté mají časopisy, a dopouštějí se řady deliktů. Amatérští automobiloví konstruktéři mají časopisy, a překračují rychlostní omezení a občas zabíjejí lidi...
Ptám se jí, bylo-li by pro společnost ztrátou, kdyby všichni telefandové a hackeři svůj koníček prostě opustili a nechali ležet ladem, takže už by to nikdo nikdy nedělal. Vypadá překvapeně. "Ne," říká bez váhání. "Možná trochu... za starých časů... na MITu... Ale dneska můžete s počítači dělat spoustu úžasných legálních věcí, nepotřebujete se vloupávat do cizích, jen abyste se s nimi naučili zacházet. Tahle výmluva už neexistuje. Můžete se učit, jak je vám libo." "Pronikala jste někdy do počítačů?," ptám se.
Účastníci kursů v Glyncu to dělají. Aby viděli, kde jsou systémy zranitelné. Tahle představa ji nechává chladnou. Nevzrušuje ji to. "Jaký počítač máte?"
"Compaq 286LE," říká tiše.
"A jaký byste *chtěla* mít?"
Po této otázce se v očích Gail Thackerayové rozhoří pravý hackerský oheň. Napřímí se a mluví rychle a vzrušeně: "Amigu 2000, s IBM kartou a Macovskou emulací! Nejvíc hackerů má Amigy a Commodory. A Apply." Kdyby měla Amigu, vysvětluje entuziasticky, mohla by zkoumat celé světy disket zabavených jako důkaz pohodlně a prakticky na jediném univerzálním stroji. A laciném. Ne jako ve staré laboratoři na generální prokuratuře, kde měli pravěký CP/M, nějaké Amigy a Apply, pár IBM, všechny možné pomocné programy... ale žádné Commodory. Pracovní stanice na generální prokuratuře jsou Wangy, jednoúčelové počítače pro psaní textů. Krotké stroje uvázané ke kancelářské síti - i když pravda, mají přístup on-line do právnických databází Lexis a Westlaw...
Neříkám nic, ale bezpečně rozpoznávám příznaky. Tato počítačová horečka se šíří vrstvami americké společnosti už léta. Lidé *touží* po megahertzech a megabytech. A je to epidemická choroba; kosí společenské večírky, jejichž účastníci se vrhají do nejhlubších a nejtemnějších propastí konverzace o verzích softwaru a drahých periferiích... Odznak hackerské šelmy. Já ho mám taky. Celá "elektronická komunita" - ať už to sakra znamená co chce - ho má. Gail Thackerayová ho má. Gail Thackerayová je hackerský policajt. Mojí bezprostřední reakcí je záchvat uražené lítosti: *proč té dámě nikdo nekoupí Amigu?!* Nechce přece žádný superpočítač, žádný Cray X-MP; Amiga je pěkná malá hračka. Podvodníci nás stojí nespočetné milióny; soud s jediným hackerem může snadno přijít na sto tisíc dolarů. Jak to, že nikdo nedá dohromady mizerné čtyři tisíce, aby mohla Gail Thackerayová dělat svoji práci? Za sto tisíc bychom mohli koupit Amigu každému počítačovému policajtovi v Americe. Není jich zas tolik.
A zločinci se učí rychle. Není-li "křivka učení" příliš příkrá, nevyžaduje-li nová technologie odrazující množství znalostí a zkušeností, jsou zločinci často mezi jejími prvními průkopníky. Zvláště když jim pomáhá skrýt se. Zločinci se topí v penězích. Nové komunikační technologie - pagery, mobilní telefony, faxy, Federální expresní poštu - používali jako první bohatí manažeři, a zločinci. V počátcích používání pagerů a pípátek si obchodníci s drogami tuto technologii zamilovali natolik, že vlastnictví pípátka bylo prakticky důkazem obchodu s kokainem. Amatérská rádia se bouřlivě rozšířila, když byla rychlost na silnicích omezena na 55 mil a její překračování se stalo národním sportem. Obchodníci s drogami posílají hotovost Federální expresní poštou přesto, a nebo možná *právě proto*, že v každém jejím úřadě visí varování, abyste to nikdy nezkoušeli. Federální expresní pošta kontroluje zásilky rentgenem a psy, aby zamezila přepravě drog. Nestačí to.
Mobilní telefony obchodníky s drogami nadchly. Je snadné změnit identifikační číslo mobilního telefonu a zajistit si tak telefonní spojení z pohyblivého místa, bezplatné a prakticky nevystopovatelné. Společnosti poskytující mobilní telefony, které jsou jejich obětí, nyní běžně předkládají ohromné seznamy nezaplacených hovorů do Kolumbie a Pákistánu.
Rozhodnutí soudce Greena o rozdělení AT&T se pro kriminalisty stalo noční můrou. *Čtyři tisíce* telekomunikačních společností. Exponenciální nárůst zpronevěry. Všechno, co se dá za peníze koupit, dostupné pomocí telefonu a čísla kreditní karty. Zločiny beze stop. Celý svět nových elegantních podrazů.
Kdyby si Thackerayová mohla vybrat jedno splněné přání, byla by to přímá legální cesta tímto fragmentovaným labyrintem.
Nějaká nová forma povolení k elektronické domovní prohlídce, elektronická "carte blanche" vydaná soudcem. Používala by se stejně výjimečně jako odposlech a umožňovala by "elektronický pohotovostní zásah" - bleskurychlý postup přes státní hranice a zajištění spolupráce všech zainteresovaných provozovatelů klasických i mobilních telefonů, optických, podnikových a počítačových sítí, AT&T a jejích dceřinných společností, nezávislých podniků poskytujících dálkové hovory i majitelů rádií. Nějaké oprávnění, nějaký mocný soudní příkaz, který by dokázal proniknout čtyřmi tisíci různých byrokratických lejster ke zdroji telefonického hovoru, ke zdroji virů, ke zdroji hrozeb šířených elektronickou poštou, výhružek bombami a únosy. "V dnešní době," říká, "Lindbergovo unesené dítě vždycky zemře."
Něco, co by zastavilo Síť, třeba jen na okamžik. Něco, co by jí dalo křídla. Sedmimílové boty. To by potřebovala. "Těm chlapům stačí nanosekundy a já používám Pony Expres." A pak je tu přicházející internacionalizace. Elektronický zločin nikdy nebylo snadné lokalizovat a určit místní orgány, do jejichž pravomoci spadá jeho stíhání. Telefandové a hackeři nesnášejí hranice a překračují je, kdykoli mají příležitost. Angličani. Holanďani. A Němci, zvlášť všudypřítomný Chaos Computer Club. Australani. Ti všichni se v Americe naučili zneužívat telefony. A podsvětí roste. Mezinárodní sítě jsou globální, ale vlády a policie prostě ne. Ani zákony. Ani zákonné principy ochrany občanů.
Ale existuje jeden globální jazyk - angličtina. Telefandové mluví anglicky; je to jejich přirozený jazyk, i když jsou Němci. Angličtina mohla kdysi být jazykem Angličanů, ale nyní je jazykem Sítě; zrovna tak dobře by se jí mohlo říkat "CNNština".
Asiaty telefandovství nijak zvlášť neláká. Zato jsou v první lize organizovaného softwarového pirátství. Nevěnují se mu ani Francouzi. Francouzi se s pomocí počítačů věnují průmyslové špionáži.
Za starých časů pravých hackerů z MITu shazování systémů nikoho nebolelo. Aspoň ne moc. Ne trvale. Teď je situace jiná. Následky jsou horší. Hackeři brzo začnou zabíjet lidi. Už dnes existují metody zahlcení linek systému 911, rozčilující policii a možná vedoucí k smrti nějaké nevinné oběti marně volající o pomoc. Hackeři v počítačích řídících provoz vlaků a letišť jednou někoho zabijí. Možná mnoho lidí. Gail Thackerayová je o tom přesvědčena. [...]
Federální výbor pro počítačové vyšetřování (Federal Computer Investigations Committee čili FCIC) je nejdůležitější a nejvlivnější americkou organizací potírající počítačový zločin. A protože policie jiných zemí přebírá většinu svých metod boje proti počítačovému zločinu z Ameriky, může být FCIC klidně nazván nejdůležitější takovou skupinou na světě.
Je to také organizace, ve srovnání s jinými americkými federálními institucemi, velmi neortodoxní. Jsou v ní místní a státní vyšetřovatelé spolu s federálními agenty. Právníci, účetní auditoři a programátoři specializovaní na počítačovou bezpečnost si vyměňují zkušenosti s uniformovanými strážníky. Zabezpečovací firmy a bezpečnostní experti telekomunikací přicházejí, aby vysvětlili, co umějí jejich nástroje, a žádají o ochranu a spravedlnost. Soukromí vyšetřovatelé, akademičtí experti a komerční poradci přispívají svou troškou do mlýna. FCIC je antitezí formální byrokratické struktury. A jeho členové jsou na to hrdí; chápou, že jejich skupina je abnormální, ale jsou zcela přesvědčeni, že takové, pro státní zaměstnance naprosto *groteskní* chování je *zcela nezbytné*, pokud chtějí dobře dělat svou práci.
Aktivní členové FCIC - z Tajné služby USA, FBI, finanční prokuratury, Ministerstva práce, úřadů federálních prokurátorů, státní policie, vojenského letectva a kontrašpionáže - často navštěvují konference, pořádané na různých místech Spojených států, na své vlastní útraty. FCIC nedostává granty. Členství v něm je bezplatné. Nemá šéfa. Nemá ani kancelář - jen poštovní schránku ve Washingtonu, na Odboru zpronevěry Tajné služby USA. Nemá rozpočet. Nemá plán činnosti. Členové se setkávají třikrát do roka - víceméně. FCIC čas od času vydává brožury, ale nemá stálého vydavatele, pokladníka, dokonce ani sekretářku. Konference FCIC nemají psaný program. Lidé, kteří nepracují pro federální instituce, jsou považováni za "nehlasující členy", ovšem k hlasování prakticky nedochází. Visačky, odznaky ani členské průkazy FCIC neexistují. Všichni členové si navzájem tykají. Je jich asi čtyřicet. Kolik přesně, nikdo neví. Lidé přicházejí a odcházejí, někdy formálně odejdou, ale stále se podílejí na činnosti skupiny. Nikdo se nikdy nepokoušel specifikovat, co přesně znamená "členství" v tomto "výboru".
Jakkoli taková "organizace" může někomu připadat podivná, každý, kdo zná sociální struktury lidí kolem počítačů, ji snadno rozezná.
Ekonomové a teoretici řízení už léta spekulují, že vlna informační revoluce zničí nepružné, hierarchické byrokracie, kde je všechno řízeno centrálně shora dolů. Vysoce kvalifikovaní "zaměstnanci" převezmou mnohem větší zodpovědnost, budou iniciativně zahajovat práci na nových úkolech a řešit je bez dozoru nadřízených, budou se rychle a pružně přesouvat z místa na místo a od jedné úlohy k druhé. Zavládne "ad-hokracie", skupiny lidí spontánně vznikající napříč tradiční organizační strukturou pro řešení konkrétního problému, s významnou pomocí počítačem podporovaných expertiz, a opět zanikající po jeho vyřešení.
V podstatě toto se opravdu stalo ve světě počítačového zločinu. S výraznou výjimkou telefonních společností, které jsou koneckonců přes sto let staré, funguje prakticky *každá* organizace, o které je v této knize řeč, stejně jako FCIC. Chicagská operační skupina, arizonská Jednotka proti organizovanému zločinu a vyděračství, Legion of Doom, přispěvatelé *Phracku*, Nadace elektronického pohraničí - ti *všichni* vypadají a jednají jako "komanda" a "uživatelské skupiny". To všechno jsou elektronické ad-hokracie, spontánně vznikající a měnící svou strukturu podle potřeby. Někteří z nich jsou policisté. Někteří jsou, přísně vzato, zločinci. Někteří jsou političtí lobbyisté. Ale každá z těchto skupin se chová stejně spontánně - "Hej, vy! Strejda má hospodu - pojďte si tam zahrát!"
Každá z těchto skupin se za svůj "amatérismus" stydí a pěstuje si image pro nepočítačový svět - snaží se vypadat co možná nejpůsobivěji, nejseriózněji a nejformálněji. Obyvatelé elektronického pohraničí se tak podobají pionýrům devatenáctého století toužícím po vlastní státnosti. Ale v historické zkušenosti "pionýrů" devatenáctého a jednadvacátého století existují dva zásadní rozdíly.
Za prvé, mocné informační technologie *prospívají* malým, pružným, volně organizovaným skupinám. Vždycky existovali "pionýři", "hobbyisté", "fanoušci", "amatéři", "dobrovolníci", "hnutí", "uživatelské skupiny" a "nezávislí experti". Ale taková skupina, má-li technické možnosti šířit ohromné množství specializovaných informací rychlostí světla svým členům, vládě a tisku, to je prostě úplně jiné zvíře. Je to jako rozdíl mezi úhořem a elektrickým úhořem.
Druhým zásadním rozdílem je, že americká společnost je nyní ve stavu blížícím se permanentní technologické revoluci. Zejména ve světě počítačů je prakticky nemožné *přestat* být pionýrem, pokud neumřete nebo se dobrovolně na všechno nevykašlete. Vývoj se nikdy nezpomalil natolik, aby se scéna mohla nějak institucializovat. "Počítačová revoluce" pokračuje po dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech, stále se rozšiřuje do nových oblastí společnosti. Všechno, co doopravdy funguje, je už zastaralé.
Když jste "pionýr" po celou dobu své dospělosti, ztratí pro vás slovo "pionýr" svůj význam. Čím dál tím méně budete chápat svůj způsob života jako přípravu na něco jiného, něco usedlejšího a organizovanějšího, a stále více jako *normální stav*. V pojmu "permanentní revoluce" je ve skutečnosti neodstranitelný rozpor. Když "chaos" trvá dost dlouho, stane se z něj prostě *nový společenský řád* - a historie se opakuje, s novými hráči a novými pravidly. Aplikujte toto tvrzení na svět mužů zákona na konci dvacátého století, a dostanete skutečně originální a pozoruhodné výsledky. Jakákoli byrokratická příručka o vyšetřování počítačových zločinů bude zastarávající, než ji dopíšete, a téměř starožitnost, než bude vytištěna. Pružnost a rychlé reakce FCIC mu dávají v tomto směru velkou výhodu a vysvětlují jeho úspěch. Ani při nejlepší vůli (kterou ostatně nemá) se organizace velikosti FBI nemůže přizpůsobit rychlosti změn teorie a praxe počítačového zločinu. Kdyby se pokusili cvičit všechny své agenty tak, aby byli na špici vývoje, bylo by to *sebevražedné*, protože *nic jiného už by nikdy nestihli*.
FBI učí své agenty základům teorie elektronického zločinu na své základně v Quanticu ve Virginii. A Tajná služba USA pořádá spolu s dalšími federálními organizacemi úspěšné a hojně navštěvované kursy o telefonní zpronevěře, počítačovém zločinu a pronikání do počítačů ve Federálním policejním tréninkovém centru (Federal Law Enforcement Training Center čili FLETC, čteno "fletsy") v Glyncu v Georgii. Ale ani maximální snaha těchto tradičních organizací neodstraňuje absolutní nezbytnost "oblaku s ostřím", jakým je FCIC.
Členové FCIC jsou totiž *učiteli* ostatních policejních institucí. Prakticky a doslovně vzato je Fakulta počítačového zločinu v Glyncu jen jiné jméno pro FCIC. Kdyby autobus s jeho členy havaroval, byli by američtí policisté ve světě počítačového zločinu slepí, hluší a němí, a brzy by pocítili zoufalou nutnost vymyslet FCIC znovu. A teď vůbec není vhodná doba začínat zase od začátku.
11. června 1991 jsem opět přijel do Phoenixu v Arizoně, abych se zúčastnil zatím poslední konference Federálního výboru pro počítačové vyšetřování. Bylo to přibližně dvacáté setkání této slavné skupiny. Údaj je neurčitý, protože nikdo neví, zdali počítat setkání "Kolokvia", jak byl FCIC nazýván v polovině 80. let, předtím, než mu byla dopřána důstojnost vlastní zkratky. [...]
Popovídali jsme si o "Isis", nebo přesněji IACIS čili International Association of Computer Investigation Specialists ("Mezinárodní asociace specialistů na počítačové vyšetřování"). Zabývají se "počítačovými důkazy" - metodami rozebírání počítačů, jež nezničí důležité údaje. IACIS, která má nyní centrálu v Oregonu, se skládá z vyšetřovatelů ze Spojených států, Kanady, Taiwanu a Irska. "Taiwanu a Irska?", opakoval jsem. To jsou *Taiwan* a *Irsko* v tomto oboru na špici? No to zrovna ne, připustil můj partner. Jsou to prostě ti, kteří o téhle organizaci uslyšeli první. A mezinárodní rozměr je důležitý, protože problém sám je zjevně mezinárodní. Telefonní linky vedou všude.
Konference se zúčastnil i zástupce Kanadské jízdní, a vypadal velice spokojeně. Nikdo tohoto Kanaďana nevyhodil, protože by mohl představovat ohrožení státní bezpečnosti. Tihle policajti hlídají cyberspace. Pořád mají spoustu starostí s "územní příslušností" trestných činů, ale pouhá geografie je netrápí. Neukázal se nikdo z Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku. NASA má velké problémy s průniky do počítačů, organizovaných zejména australskými nájezdníky a nechvalně známými členy skupiny Chaos Computer Club, a v roce 1990 vzbudilo krátkou, ale intenzívní pozornost tisku odhalení, že jedna z neveřejných ústředen NASA v Houstonu byla systematicky zneužívána gangem telefandů. Ale fondy NASA byly seškrtány. Museli omezit všechno.
OSI čili Office of Special Investigations ("Úřad zvláštního vyšetřování") vojenského letectva USA je *jedinou* federální organizací zabývající se výhradně počítačovou bezpečností. Čekalo se, že se ukáží v plné síle, ale někteří odřekli - Pentagon omezuje rozpočet.
Jak se prázdné láhve hromadily, atmosféra se uvolňovala a přítomní začali vyprávět veselé příhody. "Jsou to policajti," usmála se Thackerayová. "Když nemluví o práci, mluví o ženských a pití."
Vyslechl jsem příhodu o člověku, který byl požádán o "zkopírování" diskety a *zkopíroval nálepku na ní*. Strčil disketu do kopírky a výboj statické elektřiny zcela zničil informace, které na ní byly.
Nějaký jiný nešťastník hodil celý balík zkonfiskovaných disket do kufru policejního vozu, hned vedle rádia. Rádiový signál je vymazal. Poslechli jsme si o Dave Genesonovi, prvním prokurátorovi, který vznášel obžaloby v případech počítačových zločinů. Dave Geneson měl sprinterský start, což je při přechodu do světa počítačového zločinu první ctností. Většina diskutujících souhlasila s tím, že je snazší porozumět nejprve počítačům a potom policejní a prokurátorské práci. Můžete vzít některé lidi od počítačů a udělat z nich dobré policajty - ale samozřejmě musejí mít *policajtskou mentalitu*. Musejí mít pouliční instinkty. Trpělivost. Vytrvalost. A diskrétnost. Musíte si být jistí, že to nejsou žádní divočáci, vejtahové, kovbojové.
Většina z lidí u baru pracovala původně jako vojenští bezpečnostní experti nebo policisté vyšetřující obchod s drogami či vraždy. Byl vyjádřen nezdvořilý názor, že vojenský expert je nesmyslný pojem a také že i odpudivý svět vražd je čistší než operace proti obchodníkům s drogami. Jeden z přítomných pracoval pod cizím jménem na drogovém případu v Evropě nepřetržitě čtyři roky. "Už jsem se skoro vzpamatoval," prohlásil s kamennou tváří, s černým, sžíravým, vpravdě policajtským humorem. "Teď už dokážu říct 'mrd' a nestrkat před něj 'matku'."
"V policajtském světě," prohlásil jiný, "je všechno dobré a špatné, černé a bílé. U počítačů je všechno šedivé."
Jeden ze zakládajících členů FCIC, který byl členem této skupiny už v době, kdy byla ještě Kolokviem, vyprávěl o tom, jak se k tomu dostal. Dělal ve Washingtonu v oddělení vražd a byl vyslán vyšetřovat "hackerský" případ. Podle slova "hack" ("sekat") přirozeně předpokládal, že má najít psychopata s nožem, a přišel do počítačového střediska očekávaje krev a mrtvolu. Když mu konečně došlo, o co jde (po hlasitých a marných výzvách, aby programátoři "mluvili anglicky"), zavolal na velitelství a řekl jim, že o počítačích nic neví. Odpověděli mu, že všichni ostatní vědí zrovna tolik a ať se sakra kouká dát do práce.
Takže použil srovnání. Analogii. Metaforu. "Někdo se vloupal do vašeho počítače, jo?" Násilné vniknutí - to znám. "Jak se dostal dovnitř?" "Telefonem." Výhružné telefonáty, to je jasné! Potřebujeme záznamník a zjistit volajícího!
Fungovalo to. Lépe než nic. A fungovalo to mnohem líp, když se seznámil s dalším policajtem, který řešil něco podobného. A ti dva našli dalšího, a dalšího, a Kolokvium bylo brzy na světě. Velkou výhodou bylo, že snad všichni znali Carltona Fitzpatricka, počítačového lektora z Glynka.
Ledy se prolomily ve velkém stylu v Memphisu v roce 1986. Kolokvium přitáhlo spoustu nových lidí - z Tajné služby, z FBI, od vojáků, z jiných federálních agentur - profesionály. Nikdo nechtěl nikomu říct ani slovo. Obávali se, že kdyby se to dostalo k jejich šéfům, přišli by o místo. Strávili nepříjemně opatrné odpoledne.
S formalitami se nedostali nikam. Ale když oficiální program skončil, přinesli organizátoři basu piv. A jakmile účastníci opustili byrokratické formace a kompetenční spory, všechno se změnilo. "Otevřel jsem své srdce," vzpomínal hrdě jeden z veteránů. Než nastala noc, stavěli z prázdných pivních plechovek pyramidy a málem skládali vlastní bojovou píseň.
FCIC není jedinou americkou organizací počítačových policistů. Existovala třeba District Attorneys' Technology Theft Association ("Asociace prokurátorů pro případy krádeží technologií") čili DATTA, i když ta se specializovala spíše na krádeže čipů, duševní vlastnictví a počítačový černý trh. Nebo High Tech Computer Investigators Association ("Asociace počítačových vyšetřovatelů") čili HTCIA, založená v Silicon Valley v Kalifornii o rok dříve než FCIC, jejímiž členy byly osobnosti jako Donald Ingraham. Nebo Law Enforcement Electronic Technology Assistance Committee ("Výbor pro pomoc policii v elektronických technologiích") čili LEETAC na Floridě a útvary počítačových kriminalistů v Illinois, Marylandu, Texasu, Ohiu, Coloradu a Pennsylvanii. Ale to všechno byly místní skupiny. FCIC byl první organizací v opravdu celostátním měřítku a na federální úrovni.
Členové FCIC žijí na telefonních linkách. Ne na boardech - velice dobře se vyznají v tom, jak boardy fungují, a vědí, že nejsou bezpečné. Každý člen FCIC má telefonní účet, jakému byste neuvěřili. Lidé z FCIC mají už dlouho těsné kontakty s lidmi od telefonů. Cyberspace je jejich přirozeným prostředím.
FCIC má tři základní podskupiny: lektory, bezpečnostní odborníky a vyšetřovatele. Proto se také jmenuje "Výbor pro vyšetřování" a v jeho názvu se neobjevuje nepopulární termín "počítačový zločin". Oficiálně je FCIC "střechovou organizací agentur, nikoli jednotlivců"; neoficiálně je pole jeho působnosti tak specializované, že význam jednotlivců je zásadní. Všichni přítomní musejí být osobně pozváni, a prakticky každý člen FCIC se považuje za živý důkaz tvrzení, že doma není nikdo prorokem.
Slyším to znovu a znovu, různými slovy, ale stejným tónem. "Připadal jsem si jako poustevník, který si povídá pro sebe." "Byl jsem úplně izolován." "Byl jsem zoufalý." "FCIC je pro vyšetřování počítačových zločinů v Americe to nejlepší, co může být." "FCIC skutečně funguje." "Tady najdete lidi, co vám opravdu řeknou, co se ve skutečnosti děje, a ne jen právníky hledající mouchy." "Naučili jsme jeden druhého všechno, co víme."
Upřímnost těchto tvrzení mě přesvědčuje, že jsou pravdivá. FCIC je funkční a nenahraditelný. Je také v zásadním rozporu z tradicí a mocenskou strukturou amerických policejních institucí. Skupina tak neformální a podnikavá jako FCIC pravděpodobně neexistovala od dob počátků Tajné služby USA v 60. letech 19. století. Lidé z FCIC žijí jako lidé jednadvacátého století v prostředí dvacátého století, a jakkoli se dá shromáždit mnoho argumentů pro toto uspořádání, dá se shromáždit i mnoho protiargumentů, a rozpočty kontrolují zpravidla ti, kteří shromažďují protiargumenty. Poslouchal jsem, jak si dva členové FCIC z New Jersey vyměňují životní zkušenosti. Jeden z nich byl v 60. letech motorkářem z poměrně drsného gangu. "Jo, a znal si toho a toho?", zeptal se jeho kolega z New Jersey. "Kus chlapa, ramenatej."
"Jo, znal."
"No tak ten byl od nás. Náš agent v gangu."
"Vážně? Sakra! Pamatuju si ho. Fajn chlap."
Thackerayová vzpomínala, jak byla oslepená slzným plynem při protestech proti válce ve Vietnamu ve Washingtonu v listopadu 1969, ze kterých dělala reportáž pro studentský časopis své školy. "Taky jsem tam byl," ušklíbl se jiný policista. "Rád slyším, že ten slzák někoho trefil." On sám byl tak slepý, přiznal se, že později toho dne zatkl malý stromek.
FCIC je podivná skupina, shromážděná náhodou a nezbytností, líheň policistů nového typu. Na světě je spousta specializovaných policajtů - odborníci na skořápkáře, na drogy, na daně, ale pravděpodobně jedinou skupinou, která je stejně izolovaná jako FCIC, jsou asi policisté pátrající po dětské pornografii. Obě tyto skupiny se totiž zabývají spiklenci, kterým velice záleží na výměně ilegálních dat a na zachování své anonymity; a žádný jiný policista o nich nechce ani slyšet.
Členové FCIC poměrně často mění zaměstnání. Zřídkakdy mají veškeré vybavení a trénink, které chtějí a potřebují. A jsou poměrně často žalováni.
Jak se připozdívalo - v baru začali hrát - nálada se stávala pochmurnější. Vláda nikdy nic neudělá, tvrdil kdosi, dokud nedojde k nějakému kolapsu. O počítačové kolapsy není co stát, ale nedá se popřít, že velice prospívají důvěryhodnosti FCIC. Vezměte si třeba "Internet Worm". "Léta jsme varovali před něčím takovým - ale proti tomu, co nás čeká, je to maličkost." Tito lidé očekávají katastrofu. Vědí, že dokud nedojde ke katastrofě, nic podstatného se nezmění.
Další den jsme vyslechli rozsáhlou přednášku muže, který býval počítačovým policistou, dostal se do sporu s jistou arizonskou radnicí a nyní se živil instalováním počítačových sítí (za podstatně vyšší plat). Mluvil o rozebírání sítí z optických kabelů.
I jediný počítač, má-li hodně periférií, je v podstatě "síť" - skupina strojů propojených dráty nesrovnatelně složitějším způsobem než třeba stereo věž. Členově FCIC vyvíjejí a publikují návody, jak zabavovat počítače a jak z nich získávat důkazy. Někdy jsou to jednoduchá pravidla, nicméně pro obyčejného policajta, který dnes může zakopnout o běžící počítač při protidrogové razii či vyšetřování zpronevěry, mohou mít zásadní důležitost. Například: Vyfotografuj systém, než na něj sáhneš. Označ konce všech kabelů, než je odpojíš. "Zaparkuj" hlavičky pevných disků, než s nimi pohneš [u dnešních počítačů je toto zpravidla zajišťováno automaticky - pozn. překl.]. Seber diskety. Nedávej je do magnetického pole. Nepiš na ně kuličkovým perem. Seber manuály. Seber výpisy. Seber poznámky ležící u počítače. Zkopíruj data, než se na ně podíváš, a zkoumej kopii, ne originál.
Náš přednášející rozdal namnožené diagramy typické sítě LAN ("Local Area Network" čili "místní síť") odkudsi z Connecticutu. *Sto padesát devět* osobních počítačů, každý se svými vlastními periferiemi. Tři "souborové servery". Pět "hvězdicovitých bran", každá s dvaatřiceti porty. Jedna šestnáctiportová brána na detašovaném pracovišti. A všechny tyto stroje komunikují jeden s druhým, distribuují elektronickou poštu, software a třeba i důkazy o trestné činnosti. Všechny jsou propojeny optickými kabely s vysokou přenosovou kapacitou. Pachatel - policajti často mluví o "pachatelích" - může sedět u PC číslo 47 nebo 123 a mít všechna svá ilegální data na "soukromém" počítači nějakého trouby v jiné kanceláři - nebo v jiném patře - nebo klidně dvě tři míle daleko! Data mohou být i "roztrhána" do nečitelných kousků, ukrytých na různých místech, na celé řadě různých disků.
Přednášející nás vyzval, abychom navrhli postup vyšetřování. Byl jsem naprosto bezmocný. Kdyby záleželo na mně, bylo vše ztraceno. V této jediné budově bylo pravděpodobně více disků, než bylo zabaveno v průběhu celé "Operace Sundevil". "Informátor," řekl někdo. Správně. Lidský faktor vždycky hraje roli, a při přemýšlení o tajemných zákoutích moderní technologie se na něj snadno zapomíná. Policajti umějí přimět lidi, aby se rozpovídali, a lidé od počítačů, je-li jim věnována židle a soustředěná pozornost, budou o svých počítačích mluvit, dokud jim vydrží hlasivky. Byl zaznamenán případ, kdy jediná otázka - "Jak jste to udělal?" - vyprovokovala souvislou pětačtyřicetiminutovou odpověď, zaznamenanou na video, v jejímž průběhu se počítačový zločinec nejen ke všemu přiznal, ale kreslil vysvětlující náčrtky.
***
Lidé od počítačů jsou upovídaní. Hackeři se *vytahují*. Telefandové jsou *patologicky* upovídaní - copak kradou přístupové kódy pro něco jiného, než aby se mohli vybavovat deset hodin v tahu se svými přáteli z druhého konce kontinentu? Lidé, kteří umějí zacházet s počítači, mají opravdu k dispozici arzenál rafinovaných pomůcek a technik, který jim umožňuje zakrýt všechny možné exotické triky, a kdyby o nich dokázali prostě *nekecat*, nejspíš by jim spousta fantastických elektronických zločinů prošla. Ale takhle to nefunguje - nebo přinejmenším, takhle to *dosud nefungovalo*.
Prakticky každý telefanda, který byl kdy chycen, bez váhání obvinil své učitele, své žáky i své přátele. Prakticky každý počítačový zločinec "s bílým límečkem", suverénně přesvědčený o neprůstřelnosti svého elegantního plánu, je nepříjemně překvapen, když se k němu, poprvé v jeho životě, nakloní opravdový, přímočaře agresivní policajt, chytne ho za košili, podívá se mu do očí a řekne: "Tak fajn, hajzlíku - půjdem se projít!" Ani všechen hardware na světě neochrání vaše nervy před reálnými, neoddiskutovatelnými pocity strachu a viny.
Policajti se umějí dostat od bodu A k bodu Z, aniž by kvůli tomu museli číst každé písmeno v abecedě nějakého vyčůraného zloděje. Policajti vědí, jak říznout do masa. Policajti vědí spoustu věcí, které ostatní lidé nevědí.
I hackeři vědí spoustu věcí, které ostatní lidé nevědí. Vědí třeba, jak se telefonní linkou dostat do tvého počítače. Ale policajti mohou přijít *přímo do tvého domu* a zamknout *tebe* a tvůj počítač do různých pevných schránek. Policajt zajímající se o hackery si je může chytit a prostudovat. Hacker zajímající se o policajty se musí spokojit se zprávami z druhé ruky, undergroundovými legendami a tím, co jsou policajti ochotní říct veřejnosti. A Tajná služba USA se nejmenuje tajná, protože má ve zvyku hodně o sobě prozrazovat.
Někteří lidé, informoval nás náš přednášející, se mylně domnívají, že odposlouchávat provoz na optickém kabelu je "nemožné". On se svým synem, pokračoval, si ve své domácí dílně nedávno vyrobili odposlouchávací zařízení pro optické linky. Nechal ho kolovat, spolu s počítačovou kartou LAN, na které byly pomocné obvody, abychom ho poznali, kdybychom se s ním setkali při nějakém vyšetřování. Každý si ho mohl prohlédnout.
Odposlouchávací zařízení vypadalo jako klasický prototyp - kovový váleček dlouhý jako palec se dvěma plastikovými svorkami. Z jedné visely tři tenké černé drátky, každý zakončený malou černou plastikovou krytkou. Když jste ji sundali, mohli jste si prohlédnout optické vlákno - ne silnější než vlas.
Přednášející vysvětlil, že kovový váleček je "vlnový rozbočovač". Zjevně se používal tak, že člověk rozřízl optický kabel, napojil na odříznuté konce dva drátky a opět tak navázal přerušené spojení a pak četl všechna data procházející kabelem na nějakém speciálním monitoru připojeném ke třetímu vývodu. Znělo to docela jednoduše. Rád bych věděl, proč to nikoho nenapadlo dřív. A taky bych rád věděl, kolik má syn přednášejícího, hrající si v domácí dílně, nezletilých přátel.
Dali jsme si pauzu. Muž sedící vedle mně měl na hlavě reklamní baseballovou čepici se sloganem doporučujícím samopaly Uzi. Vyměnili jsme si o nich pár společenských poznámek. Dlouho to byly oblíbené zbraně Tajné služby USA, ale zdá se, že vyšly z módy počátkem války v Perském zálivu, když se našich arabských přátel dotklo, že Američané dávají přednost izraelským zbraním. Kromě toho, jak mě informoval jiný expert, samopaly Uzi se zasekávají. Upřednostňovanou zbraní této třídy je nyní německý Heckler&Koch.
Muž s baseballovou čepicí byl soudní fotograf. Často také pořizoval fotografie v průběhu vyšetřování počítačových zločinů. Pořizoval - než došlo k politickému zemětřesení ve Phoenixu. Nyní byl soukromým detektivem a spolu se svou ženou vedl fotografický salón specializující se na svatby a portrétní fotografie. Jeho příjmy - nutno opakovat - se podstatně zvýšily. Byl stále členem FCIC. Jestli jste náhodou členy FCIC a potřebujete si promluvit s expertem na soudní fotografii, tak tady ho máte, schopného a ochotného. Kdyby se neukázal, ostatní by ho postrádali.
Přednášející zdůraznil důležitost předběžného vyšetřování, které musí předcházet zabavení důkazů. Je nezbytně nutné vědět, o kolik počítačů se jedná, jaký je na nich operační systém, kolik lidí je používá, kde jsou ve skutečnosti uložena data. Jednoduše vtrhnout do kanceláře a žádat "všechny počítače" znamená koledovat si o velký malér.
Diskrétní úvodní vyšetřování je nezbytné. Ve skutečnosti je nezbytná normální tajná operace. *Špiclování*, abychom to řekli jasně.
Při konverzaci po přednášce jsem se zeptal jednoho z účastníků, jestli by nepomohl "trashing".
Dostalo se mi improvizované přednášky o teorii a praxi "kontroly odpadu". Policejní "kontrola odpadu", stejně jako kontrola pošty nebo odposlouchávání telefonů, vyžaduje soudní povolení. Po jeho získání je činnost policistů zcela analogická "odpadování" hackerů - ovšem důkladnější a mnohem lépe organizovaná. Je tak užitečná, dozvěděl jsem se, že mafiáni ve Phoenixu často používají zamčené popelnice, vybírané specializovanou metařskou společností zachovávající přísná bezpečnostní opatření.
Při vyšetřování jednoho případu "odpadovalo" komando arizonských policistů jeden dům po čtyři měsíce. Každý týden přijeli kuka-vozem, přestrojení za metaře, odvezli obsah popelnic na skryté místo a pečlivě ho prozkoumali - špinavá práce, zvlášť vzhledem k tomu, že jeden z obyvatel domu se podroboval dialýze ledvin. Všechny zajímavé dokumenty byly očištěny, vysušeny a prozkoumány. Zvláště vydatným zdrojem dat byla odhozená páska do psacího stroje, na níž byl písmeno po písmenu obsah všech dopisů odeslaných z domu. Dopisy byly přepsány policejní sekretářkou, vybavenou velkou stolní lupou. [...]
Atmosféra setkání se nyní změnila s příchodem hostů z Nadace elektronického pohraničí (Electronic Frontier Foundation čili EFF). EFF, jejímž zakladatelům a historii se budeme podrobně věnovat v příští kapitole, je občanská organizace, jež vznikla jako přímá odpověď na zátah na hackery v roce 1990.
Mitchell Kapor, prezident Nadace, a Michael Godwin, její hlavní právník, se vůbec poprvé přišli postavit federálním policistům *muž proti muži*. Kapor s Godwinem, kteří si byli jako obvykle vědomi nekonečných možností publicity, s sebou přivedli vlastního novináře: Roberta Drapera z Austinu, jehož nedávno publikovaná a dobře přijatá kniha o časopise *Rolling Stone* byla stále ještě k dostání. Draper pracoval na reportáži pro *Texaský měsíčník*.
Proces Steve Jackson (a EFF) versus Chicagská operační skupina proti počítačové zpronevěře a zneužití počítače vzbudil v Texasu značnou pozornost. Teď se sešli dva novináři z Austinu, kteří se o něj zajímali. I s Goodwinem (rodákem z Austinu a bývalým novinářem) jsme byli tři. Na obědě jsem si připadal jako na setkání spolužáků po dvaceti letech. [...]
V konferenčním sále Thackerayová srdečně, byť dosti stručně, představila Kapora s Godwinem svým kolegům. Byly rozdány připravené materiály a Kapor se ujal slova. Úspěšný bostonský podnikatel s moderními technologiemi, za normálních okolností rázný šéf svého vlastního impéria a velice dobrý veřejný řečník, byl viditelně nervózní a upřímně se k tomu přiznal. Začal konstatováním, že považuje pronikání do počítačů za neetické a nemorální a že EFF není "fond na podporu hackerů," jak se objevilo v tisku. Chvilku se věnoval základní motivaci své skupiny a zdůraznil její dobrou vůli, ochotu naslouchat a snahu o soulad s muži zákona - kdykoli je to, ehm, možné.
Pak, po Godwinově výzvě, náhle poznamenal, že i internetovský node EFF byl nedávno napaden hackery a že EFF na tom nevidí nic směšného.
Po tomto překvapujícím přiznání se atmosféra začala rychle uvolňovat. Brzy Kapor zodpovídal otázky, odrážel námitky, zpochybňoval definice a žongloval s paradigmaty se svým obvyklým gustem.
Kapor měl zjevně značný úspěch se svou inteligentní a skeptickou analýzou podstaty "osobních čísel" nabízených telekomunikačními společnostmi. (Na tomto poli nebyli FCIC a EFF nikdy ve sporu a nemají žádné valy, jež by chtěli bránit.) Osobní čísla jsou zpravidla propagována jako nástroj pro zvýšení soukromí zákazníků, což Kapor nazval "kouřovou clonou" a zdůraznil, že skutečným cílem osobních čísel je *umožnit velkým společnostem vybudování rozsáhlých komerčních databází lidí, kteří jim telefonují a faxují*. Zřejmě jen málo lidí v sále tato možnost napadla, možná s výjimkou dvou pozdních příchozích z bezpečnostního odboru telefonní společnosti US WEST, kteří nervózně pokašlávali.
Mike Godwin poté podrobně prezentoval "Občanskoprávní aspekty prohledávání a zabavování počítačů". Tím jsme se konečně dostali k jádru kontroverze, ke skutečnému politickému sporu. Obecenstvo pozorně poslouchalo a občas se ozývaly hněvivé výkřiky: "Neučte nás naši práci!" "Těmhle otázkám se věnujeme už léta! Nezapomínáme na ně ani na den!" "Když nezabavím všechno, zažalují mě poškození!" "Porušuju zákon, když někomu nechám deset tisíc disků plných *pirátského softwaru* a *kradených kódů*!" "Naše práce je zabránit lidem porušovat ústavu - my jsme *ochránci* ústavy!" "Zabavujeme, když víme, že ty věci stejně propadnou na náhradu škody!"
"Jestli mají propadnout, nežádejte o povolení k prohlídce, ale o zabavení propadlé věci," navrhl suše Godwin. Zdůraznil, že většina podezřelých z počítačových zločinů *nechce*, aby byly jejich počítače odneseny, na blíže neurčenou dobu, bůhví kam. Prohlídka jim nemusí vadit, ani důkladná prohlídka, ale chtějí, aby byly jejich stroje prohlíženy na místě. "To je máme nechat určit, co nám chtějí dát?" zeptal se někdo kousavě. "A co kdybyste si vzali kopie dat?" opáčil Godwin.
"To před soudem nikdy neobstojí." "Dobře, tak udělejte kopie, dejte *jim* kopie a vezměte si originály."
"Hmm."
Godwin vykreslil systémy BBS jako schránky projevů chráněných Prvním dodatkem americké ústavy, zaručujícím svobodu slova. Postěžoval si, že příručky o vyšetřování počítačových zločinů, vydávané federálními agenturami, dělají boardům špatnou publicitu; tvrdí, že to jsou zločinecká hnízda, plná pedofilů a zlodějů, zatímco ve skutečnosti je naprostá většina z tisíců amerických boardů zcela neškodná a vůbec ne tak romanticky podezřelá.
Lidé, kteří mají boardy, prostě nesnášejí, když jsou jejich systémy zabaveny, a desítky (nebo stovky) jejich uživatelů přihlížejí v bezmocné hrůze. Jejich právo na svobodu projevu je omezeno. Jejich právo na svobodu shromažďování a spolčování s jinými lidmi je ohroženo. A jejich soukromí je narušeno, když se jejich soukromá elektronická pošta stane majetkem policie.
Nikdo se neozval, aby bránil praxi zabavování boardů. Výklad proběhl v pokorném tichu. Ať už právní principy říkají cokoli - (a právní principy nemohou být všeobecně uznány, dokud nejsou přijaty zákony či ustanoveny precedenty) - zabavování boardů se pro vztahy americké počítačové policie s veřejností stalo smrtelným jedem.
A ostatně to ani není nezbytné. Když jste policajt, můžete se o pirátském boardu dozvědět prakticky všechno od svých informátorů. Davy samozvaných strážců veřejného blaha - no dobře, tak *znepokojených občanů* - se obracejí na policii, kdykoli ve svém okolí zpozorují pirátský board (a řeknou o něm policii tolik a s tolika technickými detaily, že si až budete přát, aby už konečně zmlkli). Ochotně předají policii rozsáhlé soubory stažené z BBS a počítačové výpisy o jejím provozu. Je *nemožné* udržet rtuťovitou elektronickou informaci z dosahu policie. Některé lidi kolem počítačů dráždí představa policie "monitorující" boardy. Zejména agenti Tajné služby USA zkoumají boardy poměrně pravidelně a tyto aktivity mají své diskutabilní aspekty. Ale předpokládat, že elektronická policie bude vzhledem k právě tomuto médiu slepá, hluchá a němá, prostě odporuje zdravému rozumu. Policisté se dívají na televizi, poslouchají rádio, čtou noviny a časopisy; proč by se měli vyhýbat boardům? Policajti mají stejný přístup k elektronickým informacím jako kdokoli jiný. Jak jsme viděli, pěkných pár počítačových policistů má *své vlastní* boardy, včetně boardů nastražených na hackery, jež se celkem velice osvědčily.
A nakonec, jejich přátelé z Kanadské jízdní (a kolegové v Irsku a na Taiwanu), nemají První dodatek ani další americké právní restrikce, ale mají telefonní linky a mohou volat jakýkoli board v Americe, kdykoli se jim zlíbí. Tytéž technologické faktory, které využívají hackeři, telefandové a softwaroví piráti, může využívat i policie. "Technologické faktory" *nemají* lidské oblíbence. Nejsou černé ani bílé, nekopou za establishment ani za underground, nebojují pro něco ani proti něčemu.
Godwin podrobně kritizoval předpoklad, jež nazval "scénářem o chytrém amatérovi" - hypotézu, že "hacker", jehož se chystáte navštívit, je určitě technický génius, a že tedy prohlídka jeho bytu musí být extrémně důkladná. Tedy z pohledu mužů zákona: proč riskovat, že něco vynecháte? Zabavte všechno. Zabavte jeho počítač. Zabavte jeho knihy. Zabavte jeho poznámkové sešity. Zabavte elektronické koncepty jeho milostných dopisů. Zabavte jeho walkmana. Zabavte počítač jeho manželky. Zabavte počítač jeho otce. Zabavte počítač jeho malé sestřičky. Zabavte počítač jeho zaměstnavatele. Zabavte mu CD disky - *mohou* to být disky CD-ROM, rafinovaně zamaskované jako populární hudba. Zabavte mu laserovou tiskárnu - mohl schovat něco důležitého v jejích pěti megabytech paměti. Zabavte mu manuály k programům a dokumentaci k počítači. Zabavte mu vědecko-fantastické a hrací knihy. Zabavte mu konzoli Nintenda a Pac-Mana. Zabavte mu telefonní záznamník a vytrhněte telefon ze zdi. Zabavte všechno, co je jen trochu podezřelé.
Godwin zdůraznil, že většina "hackerů" nejsou žádní techničtí géniové. Je mezi nimi mnoho podvodníků a zlodějů, kteří se v technice nijak zvlášť nevyznají - znají jen pár jednoduchých technik šizení. A totéž platí pro většinu patnáctiletých kluků, kteří získali z pirátského boardu program testující přístupové kódy. Není třeba zabavit všechno, co mají na dosah. Úspěšná obžaloba nepotřebuje celý počítačový systém a deset tisíc disket.
"A je-li počítač nástrojem trestné činnosti?" otázal se kdosi.
Godwin klidně připustil, že princip zabavování nástrojů trestné činnosti je v americkém právním systému pevně zakotven. Setkání skončilo. Godwin a Kapor museli odejít. Příští ráno měl Kapor vystoupit v Odboru veřejných služeb státu Massachusetts a promluvit o standardech ISDN pro rozlehlé sítě.
Jakmile byli pryč, Thackerayová se rozzářila. Podnikla riskantní akci a uspěla s ní. Její kolegové neutrhli Kaporovi s Godwinem hlavy. Byla na ně velmi hrdá a také jim to řekla.
"Slyšeli jste, co říkal Godwin o *nástrojích trestné činnosti*?" jásala. "Pánové, to přece znamená, že *Mitch mě nebude žalovat*!"
Americká počítačová policie je zajímavá společenská skupina. Jako sociologický fenomén jsou mnohem zajímavější, a mnohem důležitější, než nezletilí telefandové a hackeři. Především jsou starší a moudřejší; ne přelétaví amatéři s pochybnou morálkou, ale ostřílení dospělí profesionálové a zodpovědní státní zaměstnanci. A, na rozdíl od hackerů, nemají jen izolovanou *technickou* moc, ale solidní právní a společenskou autoritu.
A, což je zvlášť zajímavé, jsou v cyberspace právě tak doma jako kdokoli jiný. Nemají z toho radost. Policie je od přirozenosti autoritářská a dává přednost chování podle pravidel a precedentů. (I ti policisté, kteří potají v nebezpečné oblasti s chutí říznou zatáčku, důstojně odmítnou jakékoli "kovbojské" akce.) Ale v cyberspace *neexistují* žádná pravidla a precedenty. Počítačoví policisté jsou pionýři dobývající nový svět, šerifové elektronického pohraničí, ať se jim to líbí nebo ne.
Podle mého názoru by každý mladík (či dívka) milující počítače, fascinovaný komplikovanými detaily počítačové bezpečnosti a přitahovaný vábením specializovaných vědomostí a moci udělal dobře, kdyby zapomněl na hackerské snahy a pokusil se stát federálním agentem. Federální agenti triumfnou hackery v prakticky čemkoli, co hackeři umějí, včetně shromažďování špionážních informací, používání falešných totožností, "odpadování", odposlouchávání telefonů, tvorby kartoték, spolupráce přes počítačové sítě a pronikání do počítačových systémů - *zločineckých* počítačových systémů. Agenti Tajné služby USA vědí o telefonech, přístupových kódech a kreditních kartách víc, než se většina telefandů naučí za celá léta, a co se týče virů, vloupání, softwarových bomb a trojských koňů, agenti mají přímý přístup k aktuálním a úplným důvěrným informacím, o nichž se v undergroundu vyprávějí jen neurčité legendy.
A jestli ti jde o uznání veřejnosti, jen málo lidí na světě se může měřit s chladně nebezpečnou elegancí dobře trénovaného a dobře vyzbrojeného agenta Tajné služby Spojených států amerických. Přirozeně, ke získání této moci a znalostí je třeba několika osobních obětí. Především je třeba dodržovat protivnou disciplínu nezbytnou pro velké organizace; ale svět počítačového zločinu je stále tak malý a mění se tak rychle, že v nejbližších letech se ani zdaleka neusadí. Další obětí je, že nebudeš moci šidit lidi. To není velká ztráta. Zákaz užívání ilegálních drog, jež je také vyžadován, prospěje tvému zdraví.
Počítačová bezpečnost dává v dnešní době mladým mužům a ženám možnost zajímavé kariéry. Tento obor se v příštích letech bude téměř jistě dramaticky rozvíjet. Je-li ti dnes méně než osmnáct let, budou v době, kdy se staneš profesionálem, z pionýrů, o kterých jsi četl v této knize, velké postavy tvého oboru, obklopené nespočetnými učedníky a následníky. Přirozeně, někteří z nich, jako William P. Wood, který v roce 1865 zakládal Tajnou službu USA, mohou uvíznout v ozubených kolech soudní mašinérie; ale než vstoupíš na scénu počítačového zločinu, patrně se poněkud stabilizuje, aniž by přestala být vzrušující výzvou.
Ale policejní odznak si nemůžeš prostě vzít. Musíš si ho zasloužit. A trénink federálních agentů je tvrdý - je to výzva. Nic pro měkoty a zbabělce.
Každý agent Tajné služby USA musí úspěšně absolvovat náročné kursy ve Federálním policejním tréninkovém centru. (Navíc se jich agenti zúčastňují periodicky v průběhu celé své kariéry.) Abych si uměl představit, jak takový trénink vypadá, rozhodl jsem se navštívit FLETC osobně.