Digitální underground

Bylo 9. května 1990. Papež pořádal mši v Mexico City. Kšeftaři z Medelínského kartelu se na floridském černém trhu pokoušeli nakoupit rakety Stinger. V novinových komiksech umíral Doonesburyho Andy na AIDS.

A také došlo k události, která si svou neobvyklostí a propracovanou rétorikou získala udivenou pozornost novin po celých USA. Úřad státního zástupce ve Phoenixu v Arizoně vydal tiskovou zprávu, oznamující celostátní policejní zátah proti "ilegálním aktivitám počítačových hackerů". Jeho oficiální název byl "Operace Sundevil" ("Sluneční ďábel").

V osmi odstavcích podávala tisková zpráva holá fakta: sedmadvacet domovních prohlídek, uskutečněných 7. května, tři zatčení a sto padesát policistů v akci ve "dvanácti" městech po celých Spojených státech. (Různé zprávy místního tisku uváděly "třináct", "čtrnáct" a "šestnáct" měst.) Úřad odhadoval ztráty telefonních společností v důsledku kriminální činnosti "až na milióny dolarů". Úspěch operace byl připisován Tajné službě USA, pomocnému státnímu zástupci ve Phoenixu Timu Holtzenovi a pomocné státní zástupkyni státu Arizona Gail Thackerayové.

Zvláštní zájem byl věnován výrokům Garryho M. Jenkinse, zveřejněným v tiskové zprávě Ministerstva spravedlnosti. Pan Jenkins byl zástupcem ředitele Tajné služby USA a nejvýše postaveným státním představitelem, který se v Zátahu na hackery přímo angažoval.

"Dnes vyslala Tajná služba jasný signál všem počítačovým hackerům, kteří se rozhodli porušovat zákony této země v mylné víře, že se mohou vyhnout dopadení úkrytem za své relativně anonymní počítačové terminály. (...) Vytvořili organizované skupiny za účelem výměny informací usnadňujících jejich kriminální aktivity. Tyto skupiny spolu často komunikují prostřednictvím systémů pro předávání zpráv mezi počítači, zvaných 'bulletin boardy'. (...) Naše zkušenosti ukazují, že mnozí z počítačových hackerů nejsou již pouhými svedenými nezletilci, zneužívajícími počítačů ve svých ložnicích ke zlomyslným hrám. Nyní jsou mezi nimi i vysoce kvalifikovaní počítačoví profesionálové, páchající pomocí počítačů trestnou činnost."

Co byly zač tyto "organizované skupiny" a "počítačoví profesionálové"? Odkud přišli? Co chtěli? *Kdo* byli? Byli "zlomyslní"? Byli nebezpeční? Jak se "svedeným nezletilcům" podařilo zalarmovat Tajnou službu USA? Jak rozšířená byla celá tato záležitost? Ze všech skupin účastníků Zátahu na hackery - telefonních společností, policie, ochránců občanských práv a hackerů samotných - jsou hackeři tou zdaleka nejtajemnější, zdaleka nejnepochopitelnější a zdaleka *nejgrotesknější*.

Aktivity hackerů jsou z historického hlediska nové a oni sami se navíc dělí na množství obskurních subkultur s nejrůznějšími jazyky, motivy a hodnotami.

Prvními "protohackery" byli pravděpodobně oni bezejmenní zlomyslní poslíčkové, které Bellova společnost hromadně propustila z telefonních ústředen v roce 1878.

Hackeři v původním smyslu slova, tedy svobodomyslní, nicméně zákona dbalí počítačoví nadšenci, považují za své duchovní předchůdce zpravidla studenty elitních technických univerzit, zvláště M.I.T. a Stanfordu, v 60. letech.

Ale skutečné kořeny moderního hackerského *undergroundu* lze sledovat nejspíše k dnes už dávno zapomenutému anarchistickému proudu hippies, známému jako Yippies ("jipís"). Yippies, kteří vytvořili své jméno z názvu víceméně fiktivní "Youth International Party" ("Mezinárodní strany mládeže"), uskutečňovali radikální a dramatický program surrealistických sabotáží a drzých politických provokací. K jeho základům patřila skandální promiskuita, otevřené a časté užívání drog, svržení všech politikářů přes třicet let a okamžité ukončení války ve Vietnamu, a to všemi prostředky včetně odlevitování Pentagonu.

Dvěma nejviditelnějšími Yippies byli Abbie Hoffman a Jerry Rubin. Rubin se nakonec stal wallstreetským makléřem. Hoffman, intenzívně hledaný federální policií, se sedm let ukrýval v Mexiku, Francii a Spojených státech. Na útěku pokračoval v psaní a publikování, využívaje pomoci sympatizantů z amerického anarchisticko-levičáckého undergroundu. Většinou používal falešné doklady a živil se příležitostnými zaměstnáními. Nakonec si nechal udělat plastickou operaci obličeje a přijal úplně novou identitu jako jistý "Barry Freed". V roce 1980 se přihlásil úřadům a po usvědčení z držení kokainu strávil rok ve vězení.

Jak slavné časy 60. let bledly, stávaly se Hoffmanovy názory mnohem pochmurnějšími. V roce 1989 údajně spáchal sebevraždu - za podivných a pro některé lidi dosti podezřelých okolností.

Říká se, že materiály o Abbie Hoffmanovi shromážděné FBI jsou tím nejrozsáhlejším vyšetřovacím spisem, jaký kdy byl o nějakém soukromém americkém občanovi založen. (I kdyby to byla pravda, zůstává otázkou, zda FBI považovala Abbieho Hoffmana za skutečné nebezpečí - je docela dobře možné, že jeho spis byl mimořádně velký prostě proto, že Hoffman kolem sebe na každém kroku vytvářel barvité legendy.) Byl nadaným publicistou a elektronická média považoval za prostor ke hrám i k boji. Aktivně se věnoval manipulaci televizních společností i jiných naivních a senzacechtivých médií pomocí různých divokých lží, fantastických pověstí, podvodů se záměnou osob a dalších nekalostí, spolehlivě narušujících duševní rovnováhu policistů, kandidátů na prezidenta a federálních soudců. Hoffmanovou nejslavnější prací byla kniha výmluvně nazvaná *Ukradni tuto knihu*, ukazující mladým a chudým hippies množství postupů, jak "podojit" systém podporovaný zkostnatělými trubci. *Ukradni tuto knihu*, jejíž titul vyzýval čtenáře k narušení právě té distribuce, která jim k ní umožnila přístup, může být chápána jako duchovní předchůdce počítačového viru.

Hoffman, stejně jako mnoho jiných moderních spiklenců, intenzívně využíval veřejné telefony pro svoji agitační činnost - ovšem místo mincí zpravidla používal laciná mosazná těsnění.

Během války ve Vietnamu existoval zvláštní daňový příplatek za použití telefonu; Hofman a jeho společníci mohli tvrdit, a také tvrdili, že jejich krádeže telefonního spojení jsou aktem občanské neposlušnosti, že z principiálních důvodů odmítají přispívat na nezákonnou a nemravnou válku. Ale tato morální zástěrka byla brzy odložena. Porušování pravidel našlo ospravedlnění v hlubokém odcizení a anarchistickém pohrdání konvenčními měšťáckými hodnotami. Důvtipné způsoby šizení s lehce politickým podtextem, cosi jako "anarchie podle potřeb", se mezi Yippies staly velmi populárními, a protože šizení bylo tak užitečné, přežilo i samotné hnutí Yippies. Na počátku 70. let bylo poměrně snadné naučit se telefonovat bez placení, opatřit si elektřinu a plyn "zdarma" nebo dostat z prodejních automatů či parkoměrů peníze na drobná vydání. Pro šíření těchto znalostí byla zapotřebí organizace a pro skutečné páchání drobných krádeží drzost a dobré nervy, ale Yippies žádný z těchto předpokladů nechyběl. V květnu roku 1971 začali Abbie Hoffman a telefonní nadšenec známý pod sarkastickou přezdívkou "Al Bell" publikovat bulletin nazvaný *Youth International Party Line* ("Politika Mezinárodní strany mládeže"). Bulletin se zabýval uspořádáváním a propagací metod šizení, zvláště šizení telefonů, pro radost nevázaného undergroundu a na vztek všem řádným občanům.

Krádež telefonního spojení jako politická taktika zaručovala příznivcům Yippies ničím nerušený přístup k dálkovým spojům bez ohledu na jejich chronický nedostatek organizace, disciplíny, peněz a dokonce i stálých adres.

*YIPL* vycházel několik let v Greenwich Village v New Yorku. Pak "Al Bell" víceméně opustil ztenčující se řady Yippies a změnil jméno bulletinu na *TAP* neboli "Program technické asistence". Po skončení války ve Vietnamu ztratil americký radikální disent své ostří. Ale v té době už se "Al Bell" a další tucet kmenových přispěvatelů *TAPu* utrhli ze řetězu a přišli na chuť potěšení z čiré *technické moci*.

V nových článcích nahradil politické slogany nelítostný technický žargon, pocta či parodie na originální technické dokumenty Bellu, které redaktoři *TAPu* podrobně studovali, bez povolení reprodukovali a extrahovali z nich užitečné informace. Elita *TAPu* si libovala v pyšném vlastnictví vědomostí nezbytných k překonání systému.

"Al Bell" rezignoval koncem 70. let a na jeho místo nastoupil "Tom Edison"; čtenáři *TAPu* (celkem asi 1400 lidí) se začali zajímat o telex a o nový fenomén počítačových sítí. V roce 1983 žháři zapálili "Tomu Edisonovi" dům a ukradli jeho počítač. Pro *TAP* to byla smrtelná rána (ačkoli slavná značka byla vzkříšena v roce 1990 mladým počítačovým desperátem z Kentucky zvaným "Predat0r".)

Jakmile telefony začaly vydělávat peníze, začali někteří lidé okrádat telefonní společnosti. Legie drobných telefonních zlodějíčků mnohonásobně převyšují počty "telefandů" ("phreaks" - slovo složené z "phone" a "freak"), kteří "studují systém" jako intelektuální výzvu. V oblasti New Yorku, který je již dlouho centrem amerického zločinu, dochází každý rok k více než 150 000 fyzických útoků proti veřejným telefonům! Při pečlivém průzkumu se ukáže, že moderní veřejný telefon je ve skutečnosti malým trezorem, jehož design byl vylepšován po celé generace, aby odolal kovovým plíškům, elektrickým šokům, kusům ledu místo mincí, páčidlům, magnetům, paklíčům i bouchacím kuličkám. Veřejné telefony musí přežít v nepřátelském, chtivém světě a moderní veřejný telefon je stejně unikátním výsledkem evoluce jako třeba kaktus.

Protože telefonní sítě se objevily dříve než sítě počítačové, objevili se i delikventi známí jako "telefandové" dříve než delikventi známí jako "hackeři". V praxi je dnes rozdíl mezi činností těchto skupin velmi nezřetelný, stejně jako je nezřetelný rozdíl mezi telefony a počítači. Telefonní síť byla digitalizována a počítače se naučily "hovořit" po telefonních linkách. Co horšího - jak varoval pan Jenkins z Tajné služby - někteří hackeři se naučili krást, a někteří zloději se naučili "hackovat".

Navzdory všem nejasnostem lze stále rozlišit některé druhy chování typické jednak pro telefandy, jednak pro hackery. Hackeři se intenzívně zajímají o "systém" sám o sobě a rádi se napojují na stroje. Telefandové, kteří jsou společenštější, manipulují se systémem s vynaložením minimálního úsilí, aby se jeho prostřednictvím dostali k jiným lidem - rychle, lacino a bez ohledu na pravidla.

Pro telefandy je tou nejlepší zábavou "most", ilegální telefonická konference tuctu upovídaných spiklenců, od pobřeží k pobřeží, trvající mnoho hodin - a samozřejmě, účtovaná někomu jinému, nejraději nějaké velké společnosti. Jak konference telefandů pokračuje, jedni účastníci zavěšují (nebo jednoduše pustí sluchátko a odtančí do práce, do školy či hlídat děti), zatímco ostatní telefonují novým partnerům, pokud možno z jiného kontinentu, a zvou je, aby se přidali. Vychloubají se, chvástají, naparují, lžou, vyměňují si technické perličky, vymyšlené zážitky, divoké fámy a zlomyslné pomluvy.

Na nejnižší příčce telefandovských dovedností stojí krádež přístupového kódu. Naúčtovat hovor na číslo někoho jiného je samozřejmě primitivní taktika, nevyžadující prakticky žádnou odbornost. Tato činnost je velice rozšířená, zvlášť mezi osamělými lidmi, kteří nemají moc peněz a žijí daleko od domova. Krádeže kódů kvetou v internátech, kasárnách i mezi stavěči rockových skupin. Poslední dobou se krádeže přístupových kódů rychle rozšířily mezi americkými přistěhovalci ze zemí třetího světa, kteří produkují ohromné nezaplacené účty za dálkové telefonní hovory na Karibské ostrovy, do Jižní Ameriky a Pákistánu.

Nejjednodušším způsobem, jak ukrást telefonní kód, je podívat se své oběti přes rameno, když volí svůj vlastní na veřejném telefonu. Tato technika, známá jako "surfing", je často uplatňována na letištích, autobusových zastávkách a vlakových nádražích. Ukradený kód je za několik dolarů prodán. Jeho kupec nepotřebuje k jeho zneužití žádné počítačové znalosti; zavolá jednoduše mamince do New Yorku, Kingstonu nebo Caracasu a beztrestně se vyhne zaplacení účtu za dálkový hovor.

Cena této primitivní telefandovské aktivity je mnohem, mnohem větší než finanční ztráty způsobené ilegálními průniky hackerů do počítačových sítí. Od poloviny do konce 80. let, než telekomunikační společnosti zavedly přísnější bezpečnostní opatření, bylo kouzelně snadné krást přístupové kódy *počítačem* a tato technika byla obecně používána v digitálním undergroundu, mezi telefandy i hackery. Spočívala v naprogramování počítače tak, aby zkoušel kódy jeden po druhém, dokud nenašel ten pravý. Jednoduché programy uskutečňující tuto činnost byly v undergroundu běžně dostupné; během jedné noci provozu mohl počítač získat asi tucet platných čísel. A program se dal spouštět znovu a znovu po celé týdny, až jeho majitel shromáždil celou knihovnu kradených kódů.

Dnes je možné zjistit automatické vytáčení stovek čísel během několika hodin a rychle vystopovat jeho zdroj. Stejně tak je možné zjistit opakované zneužívání ukradeného kódu. Ale v 80. letech bylo publikování ukradených kódů pro klubající se hackery věcí elementární etikety. Tou nejjednodušší cestou, jak prokázat své nájezdnické kvality, bylo ukrást pomocí opakovaného vytáčení čísel kód a nabídnout ho "veřejnosti" k volnému použití. Kódy mohly být kradeny i používány z naprostého bezpečí vlastní ložnice, prakticky beze strachu z dopadení a trestu.

Než počítače s připojenými modemy zaplavily americké domácnosti, používali telefandové svůj vlastní telekomunikační hardware, slavnou "modrou skříňku". Tento zlodějský nástroj (dnes, v digitálních telefonních systémech, už téměř nepoužitelný) dokázal přimět telefonní ústřednu, aby povolila volný přístup na dálkové linky. Dosahoval toho napodobením systémového signálu, tónu o frekvenci 2600 hertzů.

Steven Jobs a Steve Wozniak, zakladatelé firmy Apple Computer, si svého času přivydělávali prodejem modrých skříněk po kalifornských internátech. V té době řada lidí nepovažovala používání modré skříňky za krádež, ale spíše za zajímavý (byť poněkud podfukářský) způsob neškodného využití přebytečné telefonní kapacity. Konec konců, dálkové linky prostě *čekaly na použití*. Vážně, komu to škodilo? Když *nepoškozuješ* systém, *nespotřebováváš* žádné zdroje a nikdo *nezjistí*, co jsi dělal, tak co jsi udělal špatného? Co jsi vlastně *ukradl*? Když v lese spadne strom a nikdo ho neslyší, proč je ten hluk důležitý? I dnes je na takovou otázku těžké odpovědět.

Telefonní společnosti ovšem nepovažovaly modré skříňky za žádnou legraci. Když například radikální kalifornský časopis *Ramparts* ("Zákopy") v červnu roku 1972 publikoval schéma zapojení "němé skříňky", byl zabaven policií a úředníky Pacific Bellu. Němá skříňka, varianta modré skříňky, dovolovala svému uživateli přijímat dálkové hovory, aniž by za ně volající platil. Tento nástroj byl podrobně popsán v článku v *Ramparts*, ironicky nazvaném "Domácí regulace telefonní společnosti". Zveřejnění tohoto článku bylo považováno za porušení sekce 502.7 kalifornského trestního zákoníku, jež zakazuje vlastnictví nástrojů umožňujících telefonické podvody a prodej "plánů nebo instrukcí k jakékoli pomůcce, přístroji nebo nástroji určených k vyhnutí se placení telefonních poplatků".

Distribuce tohoto čísla *Ramparts* byla zakázána a výtisky u prodejců zabaveny. Následná finanční ztráta napomohla ke krachu časopisu. Z hlediska svobody projevu to byl nebezpečný precedens, ale likvidace nevýznamného alternativního časopisu telekomunikační společností se tenkrát nesetkala s vážným odporem. I ve svobodomyslné Kalifornii 70. let převládal názor, že na znalostech telefonní sítě je cosi posvátného a že telefonní společnosti mají právní i morální nárok bránit se proti ilegálnímu šíření takových vědomostí. Telekomunikační informace byly většinou natolik specializované, že běžný občan by jim stejně nedokázal porozumět. Nebyly-li by publikovány, málokdo by je postrádal. Nezdálo se, že by publikace takových materiálů byla částí role svobodného tisku.

V roce 1990 inspirovali spojaři podobný útok proti telefandovsko-hackerskému elektronickému magazínu *Phrack*. Případ *Phrack* se stal centrálním právním sporem Zátahu na hackery a vyústil do ohromné kontroverze. Vydávání *Phracku* bylo též pozastaveno, přinejmenším dočasně, ale tentokrát za to jak telekomunikační společnosti, tak jejich policejní spojenci zaplatili mnohem vyšší cenu. Případ *Phrack* podrobně prozkoumáme později.

Telefonování bez placení je dnes stále velmi živou sociální aktivitou. Kvete daleko víc než známější a obávanější činnost "počítačových hackerů". Rychle se šíří jeho nové formy, využívající nové slabiny sofistikovaných telefonních služeb.

Mobilní telefony jsou zvlášť zranitelné; jejich čipy lze reprogramovat, takže hlásí falešné číslo volajícího a znemožňují vyúčtování. Dalším důsledkem je zabránění policejnímu odposlechu, přispívající k oblibě mobilních telefonů mezi obchodníky s drogami. "Prodej hovorů" z pirátských mobilních telefonů může být, a také je, provozován z aut, pohybujících se mezi retranslačními stanicemi místní telefonní sítě a prodávajících kradené služby. Jedná se o elektronickou verzi stejného principu, na jakém funguje pojízdný stánek se zmrzlinou. [...]

Označení "hacker" má z historického hlediska smůlu. Tato kniha, *Zátah na hackery*, má jen málo co říci o "hackování" v lepším, původním smyslu tohoto slova. Tento termín může označovat intelektuální průzkum nejvyšších a nejhlubších možností počítačových systémů. Může popisovat odhodlání učinit přístup k počítačům a informacím co možná nejširším a nejsvobodnějším. Jeho částí může být pevné přesvědčení, že v počítačích je možno nalézt krásu, že graciéznost dokonalého programu dokáže obohatit racionální i duchovní stránku člověka. Tak popsal životní názor hackerů Steven Levy ve své vysoce ceněné historii počítačových pionýrů *Hackeři*, vydané v roce 1984.

Hackeři všech druhů jsou až po okraj naplněni heroickým odporem k byrokracii. Touží po uznání svého archetypu jako postmoderního elektronického ekvivalentu kovboje a horala. Zaslouží-li si takovou reputaci, rozhodne teprve historie. Ale mnoho hackerů - včetně těch mimo zákon, kteří pronikají do cizích počítačů a jejichž aktivity jsou definovány jako trestný čin - se skutečně snaží dostát své reputaci počítačového kovboje. A vzhledem k tomu, že elektronika a telekomunikace jsou stále téměř neprozkoumanými teritorii, mohou hackeři objevit opravdu *cokoli*.

Pro některé lidi je absolutní svoboda akce stejně důležitá jako vzduch, který dýchají a spontánní činnost je jim životním smyslem a cílem, otevírá brány do zázračných krajin a ke zvýšení potenciálu každého člověka. Ale pro mnoho lidí - pro čím dál tím víc lidí - je hacker zlověstná postava, nenormální vychloubač a anarchista připravený vyrazit ze svého sklepního úkrytu a pro zábavu zničit životy jiných lidí.

Jakákoli forma moci bez zodpovědnosti, bez pevných a jasných omezení a protivah vyvolává strach - a právem. Měli bychom si upřímně připustit, že hackeři *vzbuzují* strach a že základ tohoto strachu není iracionální. Strach z hackerů je mnohem hlubší než strach z pouhé kriminální aktivity.

Útoky na telefonní síť a její manipulace mají zneklidňující politickou dimenzi. V Americe jsou počítače a telefony důležitým symbolem organizované autority a technokratické obchodní elity.

Ale Amerika má i tradici vzpoury proti těmto symbolům, proti všem velkým podnikovým počítačům a všem telefonním společnostem. Žíla anarchismu, pevně vrostlá do americké duše, se raduje ze zmatku a bolesti všech byrokracií, včetně technologických.

Tento přístup je často poznamenán zlomyslností a vandalstvím, nicméně je podstatnou a ceněnou částí americké národní povahy. Muž mimo zákon, rebel, drsný samotář, pionýr, jeffersonovský hrdina, občan usilující o své štěstí a vzdorující nátlaku - každý Američan zná tyto postavy, a mnozí vyzdvihují a hájí jejich odkaz.

Mnoho poctivých, zákona dbalých občanů vykonává dnes vysoce kvalifikovanou práci na počítačích - práci, jež má již nyní ohromné důsledky pro celou společnost a jež bude mít ještě mnohem větší důsledky v příštích letech. Popravdě řečeno, tito talentovaní, pracovití, zákona dbalí, dospělí, cílevědomí lidé jsou pro současný klid a pořádek mnohem nebezpečnější než jakákoli delikventní skupina romantických kluků. Zákona dbalí hackeři mají schopnosti, možnosti a odhodlání ke zcela nepředvídatelným zásahům do života jiných lidí. Mají prostředky, motiv i příležitost k drastickým experimentům s americkým sociálním pořádkem. Jsou-li omezeni požadavky kariéry ve státních službách, na univerzitách nebo ve velkých mezinárodních společnostech a nuceni chovat se podle pravidel a nosit kravaty a saka, je jejich svoboda akce ohraničena aspoň běžnými konvencemi. Ale mají-li volný prostor, sami nebo v malých skupinách, a hnáni imaginací a podnikavým duchem, dokáží pohnout horami - a svrhnout je přímo do vaší kanceláře či obývacího pokoje.

Tito lidé, jako sociální skupina, instinktivně chápou, že všeobecný politický útok proti hackerům bude nakonec rozšířen i proti nim; že termín hacker, je-li démonizován, může být použit k jejich odstavení od převodových pák moci a ohrozit samu jejich existenci. Existují hackeři, kteří vytrvale veřejně kritizují jakékoli znevažování vznešeného titulu hacker. Přirozeně a pochopitelně pociťují odpor k degradaci svých hodnot, která je implicitně obsažena v používání pojmu hacker jako synonyma pro počítačového zločince.

Tato kniha, podle mého názoru bohužel nevyhnutelně, přispívá spíše k devalvaci tohoto pojmu. Zabývá se zejména "hackery" podle novější a běžnější definice, tj. těmi, kteří pronikají do počítačových systémů potají a bez povolení. Tito lidé jsou rutinně označováni jako "hackeři" prakticky všemi policejními úředníky, kteří se profesionálně zabývají případy zneužívání počítačů. Americká policie nazývá téměř každý zločin spáchaný na, s, okolo nebo proti počítači "hacking".

A co je nejdůležitější, "hacker" je jméno, které dávají ilegální uživatelé počítačů *sami sobě*. Nikdo, kdo proniká do počítačových systémů, se dobrovolně neoznačuje za "zloděje přístupových práv", "počítačového delikventa", "piráta", "divokého hackera" či "technogangstera". V naději, že tisk a veřejnost nechají původní smysl slova "hacker" na pokoji, byla vymyšlena řada nelichotivých označení. Ale používá je málokdo. (Vynechal jsem pojem "cyberpunker", který je ve skutečnosti užíván některými hackery i policejními úředníky. Tento termín pochází z literárních kruhů a má jisté zajímavé konotace, nicméně dnes se stal, stejně jako pojem hacker, slovem označujícím zloděje.)

V každém případě, ilegální užívání počítačů nebylo původním hackerům nijak cizí. Dýchavičné systémy 60. let vyžadovaly poměrně rozsáhlé chirurgické zásahy k pouhému udržení v provozu. Uživatelé pronikali do nejodlehlejších a nejtemnějších zákoutí svých operačních systémů téměř rutinně. "Počítačová bezpečnost" v tehdejších primitivních systémech byla v nejlepším případě přívažkem. Důraz byl kladen na fyzickou bezpečnost - předpokládalo se, že každý, kdo má právo přiblížit se k drahému a složitému hardwaru, musí být plně kvalifikovaný profesionál.

Na vysokých školách to ovšem znamenalo, že asistenti, postgraduální studenti, řádní studenti a nakonec bývalí studenti a všichni jejich přátelé získali přístup do počítačových středisek, nebo je dokonce i vedli.

Cílem univerzit není a nikdy nebylo střežit bezpečnost cenných vědomostí. Naopak, univerzity, o stovky let starší než "trh s informacemi", jsou neziskové kulturní instituce, jejichž (deklarovaným) smyslem a cílem je objevovat pravdu, vědeckými postupy ji kodifikovat a posléze učit. Mají *předávat pochodeň civilizace*, ne cpát studentům vědomosti do hlavy. Akademické hodnoty jsou neslučitelné s hodnotami obchodníků s informacemi. Příkladem může být všeobecné a neskrývané pirátské kopírování programů i dat učiteli na všech stupních, od mateřské školky výše.

Tento střet hodnot byl živnou půdou kontroverzí. Mnoho hackerů, kteří se učili ovládat počítače v 60. letech, vzpomíná na toto období jako na čas partyzánské války proti "informační aristokracii" sálových systémů. Mladíci, kteří tehdy chtěli pracovat s počítači, museli o přístup k nim bojovat, a mnozí z nich nebyli povzneseni nad používání jistých, řekněme, "zkratek". V průběhu let tato praxe vyvedla výpočetní techniku ze sterilních laboratoří technokratů v bílých pláštích a způsobila explozívní rozvoj využití počítačů v běžném životě - zejména *osobních* počítačů.

Některé z těchto mladíků přístup k technické moci doslova uhranul. Většina základních technik ilegálního přístupu do systémů - zjišťování hesel, zadní vrátka, maškarády, trojské koně - byla vynalezena v prostředí univerzit 60. let, v počátcích počítačových sítí. Příležitostné zkušenosti s pronikáním do systémů byly běžnou součástí neformálního curricula většiny "hackerů", včetně mnoha budoucích šéfů mamutích společností. Málokdo vně malé subkultury počítačových nadšenců přemýšlel o následcích "vloupání do počítačů". Tato aktivita nebyla nijak popularizována, tím méně kriminalizována.

V 60. letech nebyly ještě pojmy jako "vlastnictví" a "soukromí" v cyberspace definovány. Počítače nebyly pro společnost nezbytné. Neexistovaly žádné velké počítačové databáze citlivých obchodních informací, které by se daly bez povolení číst, kopírovat, mazat, měnit či sabotovat. V těch dávných časech byla jejich důležitost malá - ale rostla, exponenciálně, spolu s růstem počítačů.

V 90. letech se komerční a politické tlaky staly neudržitelnými a prolomily hranice hackerské subkultury. Činnost hackerů se stala příliš důležitou, než aby byla ponechána jim samým. Společnost musela vzít v úvahu ekonomické aspekty cyberspace a vymezit neuchopitelný, abstraktní cyberspace jako území se soukromými parcelami. Akce hackerů začaly být posuzovány v novém kontextu "informační společnosti" 90. let, závislé na seriózním, zodpovědném používání počítačů.

Co tedy znamená proniknout ilegálně do počítače a používat jeho výpočetní kapacitu, nebo si prohlížet jeho soubory, a nepůsobit přitom žádné jiné škody? Co jsou hackeři vlastně zač, jak má společnost - a zákon - definovat jejich činnost? Jsou to jen neškodní *intelektuálové*, hledající informace? Jsou to *voyeuři*, čmuchalové, narušitelé soukromí? Měli by být přísně trestáni jako potenciální *špióni*, ať už političtí nebo průmysloví? Nebo jsou to jen obyčejní *delikventi*, podobní mladistvým vandalům? Je jejich činnost *krádeží služeb*? Konec konců využívají cizí počítače, bez povolení a bez placení. Je to *defraudace*? Možná spíš *používání falešných jmen*. Nejběžnější způsob ilegálního průniku je ukrást nebo odposlechnout cizí heslo a vstoupit do systému pod jménem jiné osoby - osoby, které často zůstane ostuda i účet.

Možná, že medicínský přístup je lepší - hackeři by měli být považováni za nemocné, za *počítačové narkomany*, kteří nejsou schopni kontrolovat své nezodpovědné, nutkavé chování.

Ale tyto seriózní úvahy znamenají pro lidi, které posuzují, velmi málo. Z hlediska hackerského undergroundu jsou všechny zmíněné postřehy legrační, mylné, hloupé nebo nesmyslné. Nejdůležitější přesvědčení undergroundových hackerů - od 60. let až do dneška - je přesvědčení, že jsou *elita*. Každodenní střety v undergroundu se netýkají sociologických definic - kdo by se o ně staral? - ale moci, znalostí a postavení mezi kolegy.

Když jsi hacker, pevné přesvědčení o tvém elitním postavení ti umožňuje porušovat, nebo řekněme raději "přesahovat", pravidla. Neznamená to ovšem, že *všechna* pravidla jdou k čertu. Pravidla, která hackeři porušují, jsou *nedůležitá* - pravidla natvrdlých hrabivých byrokratů z telekomunikačních společností a ignorantských otrapů z vlády. Hackeři mají *vlastní* pravidla, rozlišující elegantní, elitní chování od chování, které je idiotské, zrádné a odporné. Tato pravidla jsou ovšem nepsaná a prosazovaná neautoritativně, vyžadováním respektu ke skupinovým tradicím. Jako všechny systémy závisející na nevysloveném přesvědčení, že všichni ostatní jsou fajn kluci, jsou i tato pravidla snadno zneužitelná. Hackerské mechanismy "kolegiálního nátlaku" - "telefonní soudy" a ostrakizování - jsou zřídkakdy užívány a zřídkakdy fungují. Při vyřizování účtů mezi hackery se spíše uplatňují jedovaté pomluvy, výhružky a elektronické obtěžování, ovšem tyto metody zřídkakdy donutí protivníka k totálnímu ústupu ze scény. Jediným způsobem, jak se opravdu zbavit nějakého hnusného, odporného a zrádného hackera je *předhodit ho policii*. Na rozdíl od mafie či Medelínského kartelu nemůže hackerská elita své zrádce, odpadlíky a potížisty prostě odpravit, takže vzájemné udávání je využíváno překvapivě často.

V hackerském podsvětí neexistuje žádná tradice mlčení či "omerty". Hackeři mohou být uzavření, dokonce stydliví, ale když mluví, vychloubají se, chvástají a naparují. Téměř všechno, co hackeři dělají, je *neviditelné*. Kdyby se nevychloubali, nechvástali a nenaparovali, *nikdo by se to nikdy nedozvěděl*. Nemáš-li nic, čím by ses mohl vychloubat, chvástat a naparovat, nikdo z undergroundu se o tobě nedoslechne, nebude tě respektovat a spolupracovat s tebou.

Cestou, jak získat v undergroundu reputaci, je říci ostatním hackerům o věcech, které nejsou veřejně známé a dají se zjistit jen nějakým originálním podfukem. Základní měnou digitálního undergroundu, ekvivalentem mořských ulit mezi obyvateli Nové Guineje, je tedy zakázané vědění. Hackeři ho shromažďují, vášnivě zkoumají, zušlechťují, vyměňují a mluví o něm a mluví. Mnoho hackerů dokonce trpí podivným nutkáním *učit* - šířit étos a znalosti digitálního undergroundu. Dělají to, i když jim to nepřináší žádné zvláštní výhody a představuje vážné osobní riziko.

A když se jim jejich riskování nevyplatí, pokračují ve vysvětlování a kázání - k novým posluchačům, totiž k policistům, kteří je vyslýchají. Téměř každý zatčený hacker řekne všechno, co ví. Všechno o svých přátelích, učitelích, žácích, všechny legendy, pověsti, výhružky, strašidelné příběhy, pomluvy a halucinace. To je pro policii samozřejmě výhoda - pokud kriminalisté neuvěří hackerské mytologii.

Telefandové jsou mezi delikventy výjimeční svým odhodláním volat policistům - do kanceláře i domů - a seznamovat je se stavem své mysli. Je těžké neinterpretovat toto chování jako *koledování si o zatčení* - skutečně jde o nebezpečnou hru s ohněm. Policisty takové provokace samozřejmě podráždí, takže vyvinou značné úsilí, aby drzé provokatéry zkrotili. Chování telefandů lze však vysvětlit i jako důsledek elitářského pohledu na svět, tak výlučného a uzavřeného, že v něm elektronická policie není chápána jako policie v pravém slova smyslu, ale spíše jako *nepřátelští telefandové*, které lze kritizovat a "přivést k rozumu".

Nejpompéznější hackerskou představou je víra, že jsou průkopnickou elitou nového elektronického světa. Snaha přimět je dodržovat demokraticky vytvořené zákony současné americké společnosti je chápána jako represe a perzekuce. Konec konců, argumentují, kdyby se byl Alexander Graham Bell smířil s pravidly telegrafování Western Unionu, nebyly by dnes žádné telefony. Kdyby byli Jobs a Wozniak uvěřili, že IBM je počátkem a koncem všech věcí, nebyly by dnes žádné osobní počítače. Kdyby se byli Benjamin Franklin a Thomas Jefferson snažili "pracovat v rámci systému", nebyly by dnes žádné Spojené státy americké.

Toto je pro hackery nejen článek soukromé víry; je to idea, které zasvěcují vášnivé manifesty. Následuje několik typických příkladů z jednoho zvláště výmluvného hackerského manifestu, "TechnoRevoluce", jehož autorem je "Dr. Crash" ("Krach"). Tento manifest byl publikován v elektronické formě v časopise *Phrack*, svazek 1, číslo 6, soubor 3.

"Abychom plně vysvětlili pravé motivy hackerů, musíme se nejprve krátce obrátit do minulosti. V 60. letech postavila skupina studentů MIT první moderní počítačový systém. Pro tuto divokou, nespoutanou skupinu mladých mužů byl poprvé použit titul 'hacker'. Systémy, které vytvořili, měly sloužit k řešení světových problémů a ku prospěchu celého lidstva.

Jak každý ví, situace se vyvíjela jinak. Počítačové systémy byly uzurpovány velkými komerčními organizacemi a vládou. Zázračné zařízení, určené k obohacení života, se stalo zbraní používanou k odlidšťování člověka. Pro vládu a komerční organizace neznamenají lidé nic víc než prostor na disku. Vláda nepoužívá počítače, aby zorganizovala pomoc chudým, ale aby kontrolovala smrtící nukleární zbraně. Průměrný Američan má přístup jen k mikropočítačům, jejichž cena je pouze zlomkem toho, co za ně platí. Obchodníci udržují opravdu špičkové vybavení z dosahu lidí, za ocelovou zdí neuvěřitelně vysokých cen a byrokracie. Z tohoto stavu společnosti se zrodilo hackerství. (...)

Samozřejmě, vláda nechce, aby byl technologický monopol narušen, takže postavila hackery mimo zákon a trestá každého, kdo je chycen. Telefonní společnosti jsou dalším příkladem zneužívané technologie, k níž je lidem zamezován přístup pomocí vysokých cen. (...)

Hackeři často zjišťují, že jejich vybavení, v důsledku monopolní taktiky počítačových společností, není pro jejich účely dostatečné. Následkem vyděračsky vysokých cen je nemožné legálně zakoupit potřebné vybavení. Tato potřeba dala vzniknout dalšímu segmentu boje: kreditnímu nákupu. Kreditní nákup je způsob, jak získat nezbytné zboží bez placení. Příčinou toho, že kreditní nákup je tak snadný, je opět hloupost obchodníků, což ukazuje, že světový obchod je v rukou lidí s podstatně nižším technickým know-how, než máme my, hackeři. (...)

Hackerství musí pokračovat. Musíme učit nováčky tomuto umění. (...) Ať už děláš cokoli, pokračuj v boji. Ať už to víš, či nikoli, jsi-li hacker, jsi revolucionář. Nemáš se čeho bát, jsi na správné straně."

Obrana "kreditního nákupu" je vzácná. Většina hackerů považuje krádež z účtů kreditních karet za "mor" undergroundu, za opovrženíhodnou a nemorální činnost, jež, a to je ze všeho nejhorší, se člověku zpravidla nevyplatí. Nicméně manifesty propagující krádeže z účtů kreditních karet, úmyslné shazování počítačových systémů a dokonce akty fyzického násilí, například vandalismu a žhářství, je v undergroundu možno najít. Takové vychloubačné hrozby jsou policií brány poměrně vážně. A ne každý hacker je abstraktní, platonický počítačový aktivista. Pár z nich má značné zkušenosti s otvíráním zámků, vykrádáním veřejných telefonů a různými metodami vloupání.

Hackeři se různí svým stupněm nenávisti k autoritám a násilnickostí své rétoriky. Ale všichni v zásadě nerespektují zákon. Nepovažují současná pravidla chování v cyberspace za žádoucí úsilí o ochranu práva a pořádku a udržení bezpečí. Považují je za nemorální snahu bezduchých společností chránit své zisky a ničit opozici. "Hloupí" lidé, včetně policie, obchodníků, politiků a novinářů, prostě nemají právo soudit akce elitních expertů, uskutečňujících technickou revoluci.

Hackeři jsou zpravidla žáci a studenti, kteří si sami nevydělávají na živobytí. Často pocházejí z poměrně dobře situovaných středostavovských rodin a mají výrazně přezíravý vztah k materiálním požitkům (tedy, s výjimkou počítačového vybavení). Každý, koho motivuje touha po pouhých penězích (na rozdíl od touhy po moci, znalostech a statusu), je rychle odepsán jako zabedněný pitomec, jehož hodnoty mohou být pouze zkorumpované a opovrženíhodné.

Dnešní bohémové digitálního undergroundu vyrůstali v 70. a 80. letech a považují společnost jako celek za bažinu plutokratické korupce, kde je každý od prezidenta dolů na prodej a pravidla určují ti, kdo si je zaplatí.

Je zajímavé, že na opačné straně barikády existuje pokřivený odraz stejného přístupu. Policisté jsou jednou z nejvýraznějších sociálních skupin americké společnosti, která nemá materialistické cíle a je motivována nikoli pouhými penězi, ale ideály služby, spravedlnosti, esprit de corps a, samozřejmě, svým vlastním druhem moci a specializovaných vědomostí. Je pozoruhodné, jak často ideologická válka mezi policajty a hackery obsahuje hněvivá obvinění, že druhé straně jde jen o špinavý dolar. Hackeři se vytrvale ušklíbají, že organizátoři jejich trestního stíhání touží po teplých místečkách právníků telekomunikačních společností a policisté vyšetřující počítačové zločiny se později hodlají napakovat jako dobře placení bezpečnostní konzultanti v privátním sektoru.

Ze své strany policisté běžně kladou rovnítko mezi všechny hackerské trestné činy a rozbíjení veřejných telefonů krumpáčem. Výčty "finančních ztrát" vzniklých v důsledku průniků do počítačů jsou notoricky přehnané. Neautorizované zkopírování dokumentu z cizího počítače je morálně postaveno na stejnou úroveň jako loupež, řekněme, půl milionu dolarů z majetku společnosti. Nezletilý hacker, který se zmocnil "důvěrného" dokumentu, ho za takovou sumu zaručeně neprodal, nemá pravděpodobně žádnou představu, jak jeho prodej zařídit, a ještě pravděpodobněji ani neví, co vlastně sebral. Nezískal ze svého zločinu ani cent zisku, nicméně morálně je postaven na roveň zloději, který vykradl kostelní pokladničku a zmizel do Brazílie.

Policisté chtějí věřit, že všichni hackeři jsou zloději. V americkém právním systému je nesnadné, téměř nemožné, odsoudit lidi do vězení jen proto, že se chtějí dozvědět věci, jež je jim zakázáno znát. V americkém kontextu je téměř každý důvod k potrestání lepší než věznit lidi kvůli ochraně jistých druhů informací. Nicméně *restrikce informací* je esencí boje proti hackerům.

***

Pěkným příkladem tohoto rozporu jsou pozoruhodné aktivity "Emanuela Goldsteina", šéfredaktora a vydavatele tištěného časopisu jménem *2600: Hackerský čtvrtletník*. Goldstein studoval angličtinu na Státní univerzitě na Long Islandu v New Yorku v 70. letech, kde se podílel na provozu místní univerzitní radiostanice. Jeho vzrůstající zájem o elektroniku ho přivedl do kruhů Yippies okolo magazínu *TAP* a tedy do digitálního undergroundu, kde se stal, podle svých slov, "techno-krysou". Jeho časopis publikuje techniky průniku do počítačů a "výprav" do telefonní sítě a také odhalení zločinných praktik telekomunikačních společností a neúspěchů vlády.

Goldstein žije tiše a velmi uzavřeně ve velké, hroutící se viktoriánské vile v Setauketu ve státě New York. Dům na mořském pobřeží je vyzdoben schématy telefonních obvodů, kusy vyplaveného dřeva a běžnými dekoracemi hippie squatu. Je svobodný, mírně zanedbaný a živí se převážně hotovými jídly a krocaní nádivkou jedenou přímo z krabice. Goldstein má výrazný šarm a eleganci, krátký, odzbrojující úsměv a nelítostnou, tvrdohlavou, vpravdě recidivistickou integritu, kterou americká elektronická policie pokládá za skutečně nebezpečnou.

Goldstein přijal své nom de guerre, v řeči hackerů "handle", podle postavy z Orwellova *1984*, což je výmluvným příznakem kritičnosti jeho politických postojů a názoru na společnost. Sám není praktikující hacker, ačkoli jejich akce s vervou podněcuje, zvláště jsou-li zaměřeny proti velkým společnostem nebo vládním organizacím. Není ani zloděj, naopak opovržlivě kritizuje pouhou krádež telefonních hovorů, dávaje přednost "průzkumu a ovládání systému". Pravděpodobně nejlépe ho lze popsat a pochopit jako *disidenta*.

Jakkoli podivně to může znít, Goldstein žije v moderní Americe ve velice podobných podmínkách, v jakých žili intelektuální disidenti ve Východní Evropě. Jinými slovy, otevřeně se hlásí k hodnotovému systému, který je hluboce a neodstranitelně neslučitelný se systémem těch, kteří vládnou, i policie. Hodnoty vyjadřované v *2600* jsou zpravidla zastávány ironicky, sarkasticky, paradoxně nebo přímo zmateně. Ale jejich základní tón je nepochybně antiautoritářský. *2600* trvá na tom, že technická moc a speciální vědomosti, jakéhokoli získatelného druhu, patří plným právem do rukou těch lidí, jež jsou natolik odvážní a odhodlaní, aby si je opatřili - všemi dostupnými prostředky. Nástroje, zákony nebo systémy, které brání volnému přístupu a šíření vědomostí, jsou provokacemi, jež by měl každý svobodný a sebevědomý hacker neúnavně ničit. "Soukromí" vlád, obchodních společností a jiných bezduchých technokratických organizací nesmí být chráněno ke škodě svobody a neomezené iniciativy individuální techno-krysy.

Jenže v našem současném prozaickém světě si jak vlády, tak obchodní společnosti dávají velice záležet na restrikci informací, které jsou tajné, obchodním tajemstvím, pro vnitřní potřebu, důvěrné, copyrightované, patentované, nebezpečné, nelegální, neetické, poškozující pověst či jinak citlivé. To dělá z Goldsteina nežádoucí osobu a z jeho filozofie hrozbu.

Velice málo okolností Goldsteinova každodenního života by překvapilo, řekněme, Václava Havla. (Mimochodem můžeme poznamenat, že prezidentu Havlovi byl svého času zabaven jeho textový editor československou policií.) Goldstein publikuje *samizdat* a polootevřeně funguje jako informační centrum undergroundu a zároveň vyzývá vládní moc, aby dodržovala svá vlastní pravidla: svobodu slova a první dodatek ústavy.

Goldsteinův vzhled přesně padne k jeho image techno-krysy - nosí vlasy až na ramena a černou pirátskou čapku vyzývavě nasazenou na stranu. Často se objevuje na setkáních počítačových odborníků, podoben duchu zavražděného z Macbetha, kde tiše poslouchá, zasněně se usmívá a dělá si pečlivé poznámky.

Setkání počítačových odborníků jsou zpravidla veřejná, takže je pro ně velmi obtížné zbavit se Goldsteina a jemu podobných bez použití nezákonných a protiústavních opatření. Sympatizanti, z nichž mnoho je váženými občany na zodpovědných místech, obdivují Goldsteinovy postoje a potají mu předávají informace. Neznámý, ale zřejmě značný podíl Goldsteinových více než 2000 čtenářů tvoří bezpečnostní odborníci telekomunikačních společností a policisté, kteří jsou nuceni předplácet si *2600*, aby si udrželi přehled o nových hackerských aktivitách. Dostávají se tak do situace, kdy se skřípěním zubů *platí tomu chlapovi nájem*, což by jistě potěšilo Abbieho Hoffmana (jednoho z nemnoha Goldsteinových idolů).

Goldstein je dnes pravděpodobně nejznámějším reprezentantem hackerského undergroundu a zcela jistě tím nejnenáviděnějším. Policie ho považuje za veřejného nepřítele, kazícího mládež, a mluví o něm s nefalšovaným odporem. Jako ovád je maximálně úspěšný.

Například po kolapsu telefonního systému z 15. ledna 1990 Goldstein na stránkách *2600* zručně vetřel spojařům sůl do ran. "Byla to pro telefandy legrace, když jsme pozorovali, jak se systém hroutí," přiznal vesele. "Ale bylo to i zlověstné znamení věcí příštích... Někteří lidé z AT&T se snažili s pomocí seriózních, nicméně ignorantských médií šířit představu, že mnoho společností má tentýž software a může tedy se tedy střetnout se stejným problémem někdy v budoucnosti. To není pravda. Defektní software používá výhradně AT&T. Přirozeně, jiné společnosti se mohou střetnout se zcela *jinými* softwarovými problémy. Ale AT&T také."

Po technické diskusi o nedostatcích systému nabídla techno-krysa z Long Islandu stovkám kvalifikovaných inženýrů gigantické nadnárodní společnosti konstruktivní kritiku. "Nevíme, proč se významná telekomunikační společnost jako AT&T chovala tak neschopně. Kde byly zálohy? Jistě, počítačové systémy se hroutí každou chvíli. Ale lidé, kteří chtějí telefonovat, nejsou titíž jako lidé, kteří se připojují k počítačům. Rozdíl je v tom, že kolaps telefonní sítě či jiné základní služby není akceptovatelný. Budeme-li i nadále důvěřovat technologii, aniž bychom jí rozuměli, můžeme se těšit na mnohé další variace na toto téma.

Je povinností AT&T vůči jejím zákazníkům, aby byla připravena *okamžitě* přepnout na jinou síť, začne-li se dít něco podivného či nepředvídatelného. V tomto případě není novinkou ani tak selhání počítačového programu jako selhání celé struktury AT&T."

Samotná představa toho... té *osoby*... nabízející "rady" o "celé struktuře AT&T", je víc, než někteří lidé dokáží snést. Jak se tenhle napůl kriminálník odvažuje diktovat, jaké chování AT&T je "akceptovatelné"? Zvlášť když v tom samém čísle publikuje detailní schémata zapojení pro vytváření různých signálních tónů telefonní sítě, které jsou veřejnosti nedostupné.

"Všimněte si, co se stane, když pustíte tón nebo dva ze 'stříbrné skříňky' do vaší místní sítě nebo do dálkového spojení od různých společností," radí jeden z přispěvatelů *2600*, "Mr. Upsetter" ("Zneklidňovač") v článku "Jak vyrobit signální skříňku". "Když experimentujete systematicky a děláte si záznamy, určitě zjistíte mnoho zajímavého."

To je samozřejmě vědecký postup práce, zpravidla považovaný za chvályhodnou aktivitu a jeden z květů moderní civilizace. Člověk se skutečně může takovou cílevědomou intelektuální činností naučit ledacos. Zaměstnanci telekomunikačních společností považují tento druh "výzkumu" za ekvivalentní házení dynamitových patron do jejich rybníka, aby se zjistilo, co žije na dně.

*2600* je publikováno pravidelně od roku 1984. Redakce založila i BBS, potiskovala trička *2600*, přijímala faxy... V čísle z jara 1991 je na straně 45 zajímavé oznámení: "Právě jsme zjistili, že k naší faxové lince je připojen jeden kabel navíc, vedoucí k telefonnímu sloupu. (Už byl odstraněn.) Vaše faxy k nám i ke komukoli jinému mohou být monitorovány."

Ve světě podle *2600* je malá skupinka technokratických bratří (a, zřídkakdy, sester) obklíčeným předvojem opravdové svobody a ctnosti. Zbytek světa je eldorádem zločinů komerčních společností a korupce vysokých vládních míst, čas od času zmírňovaných snaživou ignorancí. Přečíst několik čísel za sebou znamená vstoupit do noční můry podobné Solženicynovým, i když ne tak pesimistické, protože *2600* je často velice zábavný.

Goldstein se nestal terčem Zátahu na hackery, ačkoli proti němu veřejně, hlasitě a výmluvně protestoval a zátah podstatně přispěl k jeho slávě. Nebylo tomu tak proto, že není považován za nebezpečného - opak je pravdou. Goldstein měl potíže se zákonem v minulosti: v roce 1985 byla BBS *2600* zabavena FBI a část softwaru na ní byla formálně prohlášena za "lupičský nástroj ve formě počítačového programu". Ale v roce 1990 Goldstein unikl přímému postihu, protože jeho časopis je tištěn na papíře a uznáván za subjekt ústavního práva na svobodu tisku. Jak jsme viděli v případu *Ramparts*, není tato ochrana ani zdaleka absolutní. Nicméně z praktického hlediska by zastavení *2600* soudním příkazem vyvolalo takové množství právnických potíží, že je prostě technicky nemožné, přinejmenším v současnosti. Během roku 1990 Goldstein i jeho časopis drze prosperovali.

Zátah na hackery v roce 1990 se místo toho zaměřil na počítačovou formu zakázaných dat. Byl to, především a v první řadě, zátah na *bulletin boardy*. Bulletin board systems ("nástěnkové systémy"), častěji známé pod ošklivým, nepluralizovatelným [v angličtině - pozn. překl.] akronymem "BBS", jsou živou vodou digitálního undergroundu. Boardy byly i nejdůležitějším prvkem taktiky a strategie policie při zátahu.

BBS může být formálně definována jako počítač sloužící pro výměnu informací a zpráv mezi uživateli, kteří ho volají telefonem pomocí modemu. "Modem", což je zkratka z modulátor-demodulátor, je zařízení převádějící digitální impulsy počítačů do slyšitelných analogových telefonních signálů a naopak. Modem spojuje počítač s telefonní sítí a tedy s jinými počítači.

Velké sálové počítače jsou propojeny už od 60. let, ale *osobní* počítače, kontrolované jednotlivými majiteli a umístěné v jejich domech, byly poprvé spojeny koncem 70. let. "Board" vytvořený Wardem Christensenem a Randy Suessem v únoru 1978 v Chicagu je obecně považován za první BBS na osobním počítači hodnou toho jména. Boardy fungují na mnoha různých typech počítačů a používají mnoho různých druhů softwaru. První boardy byly primitivní a plné chyb a jejich manažeři, známí jako "systémoví operátoři" neboli "sysopové", byli plně vytížení techničtí experti a autoři svého softwaru. Ale jako prakticky všechno ostatní ve světě elektroniky, staly se v průběhu 80. let i boardy rychlejšími, levnějšími, lépe navrženými a vůbec sofistikovanějšími. Rychle se také rozšířily od pionýrů do rukou široké veřejnosti. V roce 1985 bylo v Americe kolem 4 000 boardů. Výpočty z roku 1990 udávají přibližný počet okolo 30 000 v USA a další tisíce v jiných zemích.

BBS jsou neregulované podniky. Stát se majitelem boardu je operativní, ničím nebrzděná akce. V zásadě každý, kdo má počítač, modem, software a telefonní linku může založit vlastní board. S vybavením z druhé ruky a public-domain softwarem zdarma může být cena boardu velmi nízká - nižší než náklady na vlastní časopis nebo i jen solidní pamflet. Řada prodejců nabízí software pro BBS a trénuje sysopy-amatéry, kteří nemají odborné znalosti, v jeho používání.

Boardy nejsou "tisk". Nejsou to ani časopisy, ani knihovny, ani telefony, ani amatérská rádia, ani tradiční korkové nástěnky v místní prádelně, ačkoli mají jisté společné rysy se všemi těmito dřívějšími médii. Boardy jsou nové médium - možná dokonce *mnoho druhů* nových médií.

Podívejme se na jejich jedinečné rysy: jejich provoz je laciný, i když mají celostátní či dokonce globální dosah. Kontakt s boardem může být navázán z kteréhokoli místa globální telefonní sítě a majitele boardu to *nic nestojí* - telefonní účet platí volající, a je-li volající místní, je hovor zadarmo [téměř, v Americe - pozn. překl.]. Na boardech se neobrací redakční elita k masám posluchačů. Sysop boardu není exkluzívním autorem ani editorem - je hostitelem v elektronickém salónu, kde se každý může obracet k veřejnosti, hrát roli veřejnosti či si vyměňovat soukromé zprávy s jinými účastníky. "Konverzace" na boardech, jakkoli plynulá, rychlá a vysoce interaktivní, není mluvená, ale psaná. Je také relativně, a někdy zcela, anonymní.

A protože boardy jsou levné a všudypřítomné, jejich regulace a povinnost získat licenci je pravděpodobně prakticky neprosaditelná. Taková operace by byla srovnatelná s pokusem "regulovat", "kontrolovat" a "povolovat" posílání dopisů - pravděpodobně ještě těžší, protože pošta je na rozdíl od telefonů řízena federální vládou. Boardy řídí jednotlivci, nezávisle a zcela podle svých zálib.

Pro sysopa není hlavním limitujícím faktorem cena provozu boardu. Po počáteční investici do počítače a modemu je jediným trvalým nákladem cena za telefonní linku (nebo několik telefonních linek). Hlavními limitujícími faktory jsou čas a energie. Boardy je třeba udržovat. Noví uživatelé jsou zpravidla "prověřováni" - musejí obdržet individuální hesla a být kontaktováni telefonem ve svých domovech, aby byla potvrzena jejich identita. Obtížní uživatelé, jichž je mnoho, musejí být vychováváni či odstraněni. Rychle se množící zprávy musejí být vymazány, když zestárnou, aby nebyla překročena kapacita systému. Programy (pokud je board nabízí) musí být kontrolovány na přítomnost počítačových virů. Je-li za použití boardu vyžadován poplatek (což je čím dál tím běžnější, zejména na větších a propracovanějších systémech), musí být vedeno účetnictví a účty zasílány uživatelům. A když se board zhroutí - což je velmi běžná událost - musí být opraven.

Boardy lze třídit podle snahy, která je věnována jejich provozu. Za prvé může jít o zcela otevřený board, jehož sysop vytahuje plechovky piva na ex a sleduje reprízy televizních seriálů, zatímco jeho uživatelé časem zpravidla degenerují do anarchie a posléze ticha. Druhým typem je kontrolovaný board, jehož sysop se objevuje jednou za čas, uklidí, zklidní hádky, zveřejní oznámení a zbaví komunitu pitomců a potížistů. Třetí je silně kontrolovaný board, který trvá na dospělém a zodpovědném chování a cenzuruje všechny zprávy považované za urážlivé, impertinentní, ilegální nebo nesmyslné. A posledním typem je kompletně editovaná "elektronická publikace", prezentovaná mlčícímu publiku, jemuž není dovoleno přímo reagovat.

Boardy se dají třídit podle stupně své anonymity. Existují kompletně anonymní boardy, kde každý používá pseudonym - "handle" - a ani sysop nezná pravou identitu uživatelů. Na boardu tohoto typu je i sysop sám zpravidla anonymní. Druhým, běžnějším typem je board, kde sysop zná (nebo si myslí, že zná) pravá jména a adresy všech uživatelů, ale uživatelé neznají jména ostatních a nemusejí znát ani sysopovo. Třetí je board, kde každý musí používat pravá jména a anonymní hraní cizích rolí je zakázáno.

Boardy se dají roztřídit podle rychlosti odezvy. "Chat" ("pokec") boardy simultánně spojují několik uživatelů na různých linkách, kteří čtou zprávy ostatních v tom samém okamžiku, kdy jsou psány. ("Chat" nabízí mnoho velkých boardů vedle svých ostatních služeb.) Boardy s pomalejší odezvou, které mohou mít jen jednu telefonní linku, ukládají zprávy postupně, jednu za druhou. Některé boardy jsou otevřeny pouze v průběhu dne nebo o víkendech, což jejich odezvu podstatně zpomaluje. *Síť* boardů, jako je třeba "FidoNet", může přenášet elektronickou poštu z boardu na board, z jednoho kontinentu na druhý, přes neomezené vzdálenosti - ovšem šnečí rychlostí, srovnatelnou s rychlostí pošty, takže zprávě může trvat několik dní, než se dostane k adresátovi a vyvolá odpověď.

Boardy lze třídit podle soudržnosti komunity jejich uživatelů. Některé boardy zdůrazňují výměnu soukromé pošty, od jednoho odesílatele k jednomu příjemci. Jiné upřednostňují veřejné zprávy a mohou se dokonce zbavovat lidí, kteří pouze "číhají", tj. čtou zprávy, ale sami se diskuse neúčastní. Některé boardy jsou intimní a sousedské, jiné chladné a vysoce technické. Některé jsou jen o málo víc než zásobníky softwaru, kde uživatelé "downloadují" a "uploadují" programy, ale mezi sebou navzájem komunikují jen málo, pokud vůbec.

Boardy mohou být roztříděny podle své přístupnosti. Některé boardy jsou naprosto veřejné. Jiné jsou soukromé, určené pouze pro sysopovy osobní přátele. Některé boardy přidělují svým uživatelům různý status. Na takových boardech jsou někteří uživatelé, zejména začátečníci, neznámí nebo děti, vpouštěni jen do veřejné části, případně je jim zakázáno psát zprávy. Na druhé straně sysopovi oblíbení uživatelé mohou psát bez omezení a zůstat "on-line" jak dlouho chtějí, a to i za cenu omezení jiných lidí, kteří se chtějí přihlásit. Uživatelé s vysokým statusem mohou mít přístup do skrytých oblastí boardu, například k "nestandardním" tématům, soukromým diskusím a/nebo cennému softwaru. Oblíbení uživatelé se dokonce mohou stát "vzdálenými sysopy" s právem převzít logickou kontrolu boardu pomocí svého vlastního počítače. Poměrně často takoví "vzdálení sysopové" převezmou veškerou práci i kontrolu boardu, fyzicky umístěného v cizím domě. Někdy sdílí moc několik "co-sysopů".

Boardy mohou být tříděny i podle velikosti. Velké, celostátní komerční sítě, například CompuServe, Delphi, GEnie nebo Prodigy, pracují na sálových počítačích a zpravidla nejsou považovány za "boardy", ačkoli sdílejí mnoho jejich charakteristik, jako je elektronická pošta, diskusní konference, softwarové knihovny a velké a stále rostoucí právní problémy s občanskými svobodami. Některé soukromé boardy mají až 30 telefonních linek a relativně sofistikovaný hardware. Jiné jsou maličké.

Boardy se liší svou popularitou. Některé jsou velké a přeplněné a uživatelé si na ně musí protlačit cestu trvalým signálem "obsazeno". Jiné jsou velké a prázdné - je jen málo smutnějších věcí než kdysi prosperující board, kam už nikdo nevolá a kde na mrtvé konverzace zmizelých uživatelů usedá digitální prach. Některé boardy jsou maličké a intimní a jejich telefonní čísla jsou úmyslně držena v tajnosti, takže se k nim může přihlásit jen malý počet lidí.

A některé boardy jsou *podzemní*.

Boardy dokáží být tajemné. Aktivity jejich uživatelů mohou být někdy jen těžko odlišitelné od spikleneckých. Někdy *jsou* spiklenecké. Boardy sloužily, nebo byly obviněny, že slouží, všemožným extremistickým skupinám, a podněcovaly, nebo byly obviněny z podněcování, všech myslitelných společensky nepřijatelných, radikálních, špinavých či kriminálních aktivit. Existují satanistické boardy. Nacistické boardy. Pornografické boardy. Pedofilní boardy. Drogové boardy. Anarchistické boardy. Komunistické boardy. Homosexuální a lesbické boardy (těch je zvlášť velké množství a mnohé z nich jsou živé a populární a mají bohatou historii). Sektářské boardy. Evangelické boardy. Boardy pro čaroděje, hippies, punkery, skateboardisty a přívržence UFO. Klidně mohou existovat boardy pro masové vrahy, únosce letadel a nájemné zabijáky. Nikdo to nemůže vyvrátit. Neodhadnutelný počet boardů raší, kvete a uvadá v každém koutě rozvinutého světa. I na první pohled nevinné, veřejně přístupné boardy mohou obsahovat, a někdy skutečně obsahují, tajné oblasti, otevřené jen vyvoleným. A i na velkých, veřejných, komerčních sítích je soukromá pošta zcela soukromá - a velice snadno může být kriminální.

Boardy se věnují prakticky každému představitelnému tématu, jakož i tématům, jež si lze představit jen stěží. Pokrývají široké spektrum sociálních aktivit. Nicméně všichni jejich uživatelé mají cosi společného: jsou vlastníky počítačů a telefonů. Počítače a telefony jsou tedy přirozeně jedněmi z nejdůležitějších témat konverzace na téměř každém boardu.

A hackeři a telefandové, tito narkomanští nadšenci do počítačů a telefonů, žijí boardy. Rojí se kolem boardů a získávají na nich nové přívržence. Koncem 80. let se skupiny telefandů a hackerů, spojené boardy, fantasticky rozšířily.

Pro demonstraci použijme seznam hackerských skupin, zkompilovaný redaktory *Phracku* 8. srpna 1988.

The Administration ("Administrativa"). Advanced Telecommunications, Inc. ALIAS. American Tone Travelers. Anarchy Inc. Apple Mafia. The Association. Atlantic Pirates Guild ("Řád atlantických pirátů"). Bad Ass Mother Fuckers ("Matkomrdi se špatnou prdelí"). Bellcore. Bell Shock Force. Black Bag ("Černá kapsa"). Camorra. C&M Productions. Catholics Anonymous. Chaos Computer Club. Chief Executive Officers. Circle Of Death ("Kruh smrti"). Circle Of Deneb. Club X. Coalition of Hi-Tech Pirates. Coast-To-Coast. Corrupt Computing. Cult Of The Dead Cow ("Kult mrtvé krávy"). Custom Retaliations ("Odveta na míru"). Damage Inc ("Porucha"). D&B Communications. The Dange Gang ("Zatrápená banda"). Dec Hunters. Digital Gang. DPAK. Eastern Alliance ("Východní aliance"). The Elite Hackers Guild. Elite Phreakers and Hackers Club ("Klub elitních telefandů a hackerů"). The Elite Society Of America. EPG. Executives Of Crime. Extasy Elite. Fargo 4A. Farmers Of Doom. The Federation. Feds R Us. First Class ("První třída"). Five O ("Pětka"). Five Star ("Pět P"). Force Hackers. The 414s. Hack-A-Trip. Hackers Of America. High Mountain Hackers ("Vysokohorští hackeři"). High Society ("Lepší společnost"). The Hitchhikers. IBM Syndicate ("Mafie IBM"). The Ice Pirates ("Diamantoví piráti"). Imperial Warlords. Inner Circle ("Vnitřní kruh"). Inner Circle II. Insanity Inc. International Computer Underground Bandits. Justice League of America. Kaos Inc ("Chaos"). Knights Of Shadow. Knights Of The Round Table ("Rytíři kulatého stolu"). League Of Adepts. Legion Of Doom. Legion Of Hackers ("Hackerská legie"). Lords Of Chaos. Lunatic Labs, Unlimited ("Laboratoře šílenství"). Master Hackers. MAD! ("Amok"). The Marauders ("Nájezdníci"). MD/PhD (akademický titul). Metal Communications, Inc. MetalliBashers, Inc. MBI. Metro Communications. Midwest Pirates Guild. NASA Elite. The NATO Association. Neon Knights ("Neonoví rytíři"). Nihilist Order. Order Of The Rose. OSS. Pacific Pirates Guild. Phantom Access Associates. PHido PHreaks. The Phirm ("Firma"). Phlash ("Záblesk"). PhoneLine Phantoms. Phone Phreakers Of America. Phortune 500. Phreak Hack Delinquents. Phreak Hack Destroyers. Phreakers, Hackers, And Laundromat Employees Gang ("Gang telefandů, hackerů a zaměstnanců prádelen") čili PHALSE Gang ("Falešný gang"). Phreaks Against Geeks ("Telefandové proti frajerům"). Phreaks Against Phreaks Against Geeks. Phreaks and Hackers of America. Phreaks Anonymous World Wide. Project Genesis. The Punk Mafia. The Racketeers. Red Dawn Text Files ("Textové soubory rudého úsvitu"). Roscoe Gang. SABRE. Secret Circle of Pirates. Secret Service ("Tajná služba"). 707 Club. Shadow Brotherhood ("Bratrstvo stínů"). Sharp Inc. 65C02 Elite. Spectral Force. Star League ("Hvězdná liga"). Stowaways. Strata-Crackers. Team Hackers '86. Team Hackers '87. TeleComputist Newsletter Staff ("Redakce Telecomputistu"). Tribunal Of Knowledge. Triple Entente ("Trojitá aliance"). Turn Over And Die Syndrome ("Příznak Otoč se a zemři") čili TOADS ("Ropuchy"). 300 Club. 1200 Club. 2300 Club. 2600 Club. 2601 Club. 2AF. The United Soft WareZ Force ("Jednotky softwarových pirátů"). United Technical Underground ("Spojený technický underground"). Ware Brigade ("Softwarová brigáda"). The Warelords. WASP.

Ponořit se do tohoto seznamu je hluboký, téměř mystický zážitek. Jako kulturní artefakt je vysloveně poetický.

Undergroundové skupiny - subkultury - lze rozlišit od nezávislých kultur podle jejich zvyku neustále se odvolávat na mateřskou společnost. Subkultury ze své podstaty musejí udržovat membránu, oddělující je od okolí. Vyzývavé šaty a účes, specializovaný žargon, charakteristické, oddělené oblasti měst, odlišná doba vstávání, práce a spánku... Digitální underground, který se specializuje na informace, klade velký důraz na jazyk jako nástroj ozvláštnění. Jak je vidět z předcházejícího seznamu, s oblibou používá parodii a výsměch. Je zajímavé všimnout si, kdo je terčem tohoto výsměchu.

Za prvé, velké společnosti. Máme tu Phortune 500 (Fortune 500 je seznam pěti set nejbohatších Američanů, publikovaný stejnojmenným časopisem), The Chief Executive Officers (titul ředitele velké společnosti), Bellcore (výzkumná laboratoř AT&T), IBM Syndicate, SABRE (počítačový rezervační systém používaný aeroliniemi). Pozoruhodné je časté užívání "Inc." - žádná z hackerských skupin není skutečnou korporací, ale zjevně je těší hrát si na ně.

Za druhé, vládu a policii. NASA Elite, NATO Association. Feds R Us (parodie na název hračkářské firmy, doslova "Policajti jsou my") a Secret Service jsou pěkné příklady verbální odvahy. OSS neboli Office of Strategic Services ("Úřad strategických služeb") byl předchůdcem CIA.

Za třetí, zločince. Použití nelichotivých pejorativ jako zvráceného vyznamenání je klasickou taktikou subkultur: punkerů, pirátů, banditů, gangů a mafií.

Nestandardní ortografie, zejména užívání "ph" místo "f" a "z" místo "s" označujícího plurál, je nezaměnitelným charakteristickým znakem. Stejně tak používání číslice "0" místo písmene "O" - abecedy počítačů zpravidla odlišují nulu proškrtnutím, takže rozdíl je zřejmý.

Některé výrazy poeticky opisují ilegální pronikání do počítačů: Stowaways ("Černí pasažéři"), Hitchhikers ("Stopaři"), PhoneLine Phantoms ("Fantómové telefonní linky"), Coast-to-Coast ("Dálkoví"). Všimněte si také častého používání slov jako "elita" a "mistr". Některé názvy jsou vulgární, některé obscénní, další pouze kryptické - vše s cílem překvapit, urazit, zmást "normální" lidi a nedovolit jim zůstat lhostejnými.

Mnoho hackerských skupin ještě dále šifruje svá jména používáním akronym: z názvu United Technical Underground se stává UTU, z Farmers of Doom ("Pěstitelé zkázy") FoD, the United SoftWareZ Force trvá na zkratce "TuSwF" - a běda ignorantskému krtkovi, jež neví, která písmena mají být velká.

Dále je třeba si všimnout, že i jednotliví členové těchto skupin používají pseudonymy. Seznámíte-li se třeba s "PhoneLine Phantoms", zjistíte, že jsou to "Carrier Culprit" ("Telefonní pachatel"), "The Executioner" ("Kat"), "Black Majik" ("Černá magie"), "Egyptian Lover" ("Egyptský milovník"), "Solid State" ("Stav pevný") a "Mr Icom" (název firmy poskytující zlevněné telefonní spojení). "Carrier Culprit" bude pro své přátele pravděpodobně "CC" - budou například mluvit o "číslech od CC z PLP".

Je velice dobře možné, že celkový počet členů všech skupin ze seznamu je třeba jen tisíc lidí. Není to kompletní seznam undergroundových skupin - neexistuje žádný takový seznam a nikdy existovat nebude. Skupiny vznikají, prosperují, upadají, sdílejí členy a udržují si okruh obdivovatelů usilujících o členství a příležitostných známých. Lidé se zapojují a odpadají, jsou ostrakizováni, ztrácejí zájem, jsou nalezeni policií či zahnáni do kouta bezpečnostními odborníky telekomunikací, předkládajícími vysoké účty. Mnoho undergroundových skupin jsou softwaroví piráti, kteří mohou porušovat copyright a ilegálně šířit programy, ale neodváží se pronikat do cizích počítačových systémů. Odhadnout skutečnou velikost populace digitálního undergroundu je velice těžké. Hackeři přicházejí a odcházejí. Většinou začínají mladí, střídají období aktivity a pasivity a končí v 22, když absolvují střední školu. A velká většina "hackerů" se připojuje na pirátské boardy, vymyslí si handle, šíří copyrightovaný software a možná zneužije jeden či dva telefonní kódy, aniž by kdy vstoupila do řad elity.

Někteří soukromí vyšetřovatelé, živící se poskytováním informací o undergroundu platícím zákazníkům z bezpečnostních složek soukromých společností, odhadli počet hackerů až na padesát tisíc. Toto číslo je pravděpodobně vysoce nadhodnocené, pokud člověk nepočítá každého nezletilého softwarového piráta a zlodějíčka vykrádajícího telefonní budky. Můj odhad je kolem 5 000 lidí. A řekl bych, že z tohoto počtu může být tak stovka skutečné "elity" - aktivních hackerů, schopných proniknout do sofistikovaných systémů, opravdové hrozby, jíž by se měly zabývat soukromé bezpečnostní složky i policie.

Další zajímavou otázkou je, zdali toto číslo roste. Začínající nezletilí hackeři jsou si často jisti, že nástup hackerů je nezadržitelný a že brzy ovládnou celý cyberspace. Starší a zkušenější veteráni, v ctihodném věku 24 nebo 25 let, jsou přesvědčeni, že zlatý věk už dávno skončil, že policajti mají celý underground přečtený a že dnešní mládež je blbá jak tágo a má zájem akorát o hraní Nintenda.

Já sám bych řekl, že pronikání do počítačů jako nezisková zábava a akt přijetí intelektuální výzvy je na pomalém ústupu, přinejmenším ve Spojených Státech; ale že počítačová zpronevěra, zvláště prostřednictvím telekomunikací, dramaticky roste.

Lze vymezit zajímavou paralelu mezi digitálním undergroundem a drogovým undergroundem. Bývaly časy, v důsledku historického revizionismu dnes už skoro zapomenuté, kdy se účastníci koncertů volně dělili o jointy a hippie prodavači marihuany nabízeli lidem cigaretu zdarma, jen aby si užili dlouhého zdrogovaného rozhovoru o Doors a Allenu Ginsbergovi. Dnes jsou drogy čím dál tím víc za hranicí přijatelného, s vyjímkou nebezpečného, kriminálního světa vysoce návykových drog. Léta negativní propagandy a tlaku policie přiměla neurčitě ideologický, svobodomyslný drogový underground opustit trh s drogami a přenechat ho mnohem brutálnějšímu, kriminálnímu tvrdému jádru. Není to příjemná vyhlídka, ale analogie je velmi přesvědčivá.

Jak vypadá takový undergroundový board? Čím se liší od obyčejného? Rozdíl nemusí být nutně v konverzaci - hackeři se často baví o tématech, které jsou na boardech běžné, tj. o hardware, software, sexu, sci-fi, současných událostech, politice, filmech a osobních vtípcích. Undergroundový board lze nejlépe poznat podle jeho souborů (v hackerské transkripci "philes"), tj. textů, které učí techniky a étos undergroundu, vzácných rezervoárů zakázaného vědění. Některé jsou anonymní, ale většina hrdě nese handle hackera, který je jejich autorem, a jeho skupinu, pokud se k nějaké hlásí. Následuje částečný seznam "philes" jednoho undergroundového boardu, kdesi uprostřed Ameriky, cirka 1991. Většina popisů nepotřebuje komentář.

5406  06-11-91  Hacking Bank America BANKAMER.ZIP
4481  06-11-91  Chilton Hacking CHHACK.ZIP
4118  06-11-91  Hacking Citibank CITIBANK.ZIP
3241  06-11-91  Hacking Mtc Credit Company CREDIMTC.ZIP
5159  06-11-91  Hackers Digest DIGEST.ZIP (sborník)
14031 06-11-91  How To Hack HACK.ZIP
5073  06-11-91  Basics Of Hacking HACKBAS.ZIP (základy)
42774 06-11-91  Hackers Dictionary HACKDICT.ZIP (slovník)
57938 06-11-91  Hacker Info HACKER.ZIP
3148  06-11-91  Hackers Manual HACKERME.ZIP
4814  06-11-91  Hackers Handbook HACKHAND.ZIP (příručka)
48290 06-11-91 Hackers Thesis HACKTHES.ZIP (diplomová práce)
4696  06-11-91  Hacking Vms Systems HACKVMS.ZIP
3830  06-11-91  Hacking Macdonalds (Home Of The Archs) MCDON.ZIP
15525 06-11-91  Phortune 500 Guide To Unix P500UNIX.ZIP
8411  06-11-91  Radio Hacking RADHACK.ZIP
4096  12-25-89  Suggestions For Trashing TAOTRASH.DOC (prohledávání popelnic)
5063  06-11-91  Technical Hacking TECHHACK.ZIP

Široký výběr "Udělej si sám" příruček o ilegálním pronikání do počítačů. Toto je pouze malý výsek z mnohem větší knihovny o hackerských a telefandovských technikách a historii. Nyní se přesuneme do jiné, možná trochu překvapivé oblasti - "Anarchie".

3641  06-11-91  Anarchy Files ANARC.ZIP
63703 06-11-91 Anarchist Book ANARCHST.ZIP
2076  06-11-91  Anarchy At Home ANARCHY.ZIP
6982  06-11-91  Anarchy No 3 ANARCHY3.ZIP
2361  06-11-91  Anarchy Toys ANARCTOY.ZIP
2877  06-11-91  Anti-modem Weapons ANTIMODM.ZIP
4494  06-11-91  How To Make An Atom Bomb ATOM.ZIP
3982  06-11-91  Barbiturate Formula BARBITUA.ZIP
2810  06-11-91  Black Powder Formulas BLCKPWDR.ZIP (černý prach)
3765  06-11-91  How To Make Bombs BOMB.ZIP
2036  06-11-91  Things That Go Boom BOOM.ZIP
1926  06-11-91  Chlorine Bomb CHLORINE.ZIP
1500  06-11-91  Anarchy Cook Book COOKBOOK.ZIP (recepty)
3947  06-11-91  Destroy Stuff DESTROY.ZIP
2576  06-11-91  Dust Bomb DUSTBOMB.ZIP
3230  06-11-91  Electronic Terror ELECTERR.ZIP
2598  06-11-91  Explosives 1 EXPLOS1.ZIP
18051 06-11-91 More Explosives EXPLOSIV.ZIP
4521  06-11-91  Ez-stealing EZSTEAL.ZIP
2240  06-11-91  Flame Thrower FLAME.ZIP (plamenomet)
2533  06-11-91 Flashlight Bomb FLASHLT.ZIP (bomba v baterce)
2906  06-11-91  How To Make An Fm Bug FMBUG.ZIP
2139  06-11-91  Home Explosives OMEEXPL.ZIP
3332  06-11-91  How To Break In HOW2BRK.ZIP (vloupání)
2990  06-11-91  Letter Bomb LETTER.ZIP (dopisová bomba)
2199  06-11-91  How To Pick Locks LOCK.ZIP (otvírání zámků)
3991  06-11-91  Briefcase Locks MRSHIN.ZIP (zámky kufrů)
3563  06-11-91  Napalm At Home NAPALM.ZIP
3158  06-11-91  Fun With Nitro NITRO.ZIP
2962  06-11-91  Paramilitary Info PARAMIL.ZIP
3398  06-11-91  Picking Locks PICKING.ZIP
2137  06-11-91  Pipe Bomb PIPEBOMB.ZIP (bomba z trubky)
3987  06-11-91  Formulas With Potassium POTASS.ZIP (nitráty)
11074 08-03-90 More Pranks To Pull On Idiots! PRANK.TXT (kanadské vtipy)
4447  06-11-91  Revenge Tactics REVENGE.ZIP (odveta)
2590  06-11-91  Rockets For Fun ROCKET.ZIP (rakety)
3385  06-11-91  How To Smuggle SMUGGLE.ZIP (pašování)

*Ježíšku na křížku!* Vždyť to jsou návody na *bomby*!

Tak co si s tím počneme?

Za prvé bychom měli uznat, že rozšiřovat znalosti o výbušninách mezi děti je vysoce odsouzeníhodný akt. Není ovšem nijak ilegální.

Za druhé bychom si měli uvědomit, že většina těchto souborů byla ve skutečnosti *napsána* dětmi. Většina dospělých Američanů, kteří si dokážou vybavit svá mladá léta, si vzpomene, že představa postavení plamenometu v rodinné garáži je prostě skvělý nápad. *Skutečně* postavit v garáži plamenomet je ale spojeno s odstrašujícími potížemi. Exploze nastražené baterky, do které jsi nacpal střelný prach, trhající ruku zástupce ředitele školy, může být temně krásný duševní obraz. Skutečný útok výbušninou ti vynese vytrvalou pozornost Úřadu pro alkohol, tabák a střelné zbraně.

Nicméně někteří lidé tyto návody vyzkoušejí. Americký nezletilec, který je pevně rozhodnutý někoho zavraždit, může nejspíš ukrást nebo koupit revolver mnohem snáz než připravit falešný napalm v kuchyňském dřezu. Nicméně je-li lidem předloženo nějaké pokušení, jistá část mu podlehne, a malá menšina se pokusí tyto plány realizovat. Velká většina této malé menšiny neuspěje nebo se dokonce zmrzačí, protože přesnost návodů není kontrolována, jejich autoři nemají profesionální zkušenosti a často si je prostě vymýšlejí. Ale hrozba těchto "philes" nemůže být zcela přehlížena.

Hackeři nemusí brát bombové útoky "doopravdy"; kdyby tomu bylo jinak, slyšeli bychom mnohem víc o vybuchujících baterkách, podomácku vyrobených bazukách a středoškolských učitelích otrávených chlorinem či kyanidem. Ovšem hackeři se *doopravdy* zajímají o zakázané vědění. Nejsou vedeni jen zvědavostí, ale opravdovou *touhou po vědění*. Přání vědět něco, co ostatní neví, je stěží nové. Ale *intenzita* tohoto přání, demonstrovaná technofilickými dětmi Informačního věku, *může být nová*, může být příznakem zásadního posunu společenských hodnot, ukázkou toho, k čemu spěje svět, kladoucí čím dál tím větší důraz na vlastnictví, shromažďování a prodej *informací* jako základní komodity denního života.

Vždy existovali mladí muži, kteří se vášnivě zajímali o tato témata. Ale nikdy dříve nebyli schopni tak univerzálně a lehce komunikovat mezi sebou a bez potíží propagovat své zájmy mezi zbytkem společnosti. Středoškolští učitelé vědí, že v každé skupině se jeden najde, ale když onen jeden unikne kontrole přesunem do telefonní sítě a na boardu se spojí se stovkou sobě podobných, zjevně hrozí potíže. Nutkání autorit *něco podniknout*, dokonce i něco drastického, je těžké odolat. V roce 1990 autority něco podnikly. Podnikly toho docela dost. [...]

Pronikání do počítačů je hackery chápáno jako *hra*. To není úplně iracionální a psychopatický přístup. Hacker může vyhrávat či prohrávat, uspět či selhat, ale jeho činnost nikdy není "reálná". Není to jen tím, že nezletilci s bujnou představivostí mají někdy potíže rozlišit zbožná přání od skutečného života. Cyberspace *není skutečný*! "Skutečné" věci jsou hmotné objekty, stromy, boty, auta. Činnost hackera se odehrává na obrazovce. Slova nejsou hmotná, čísla (dokonce ani telefonní čísla a čísla kreditních karet) nejsou hmotná. Počítač a svět, to je jako nebe a dudy, něco úplně jiného. Počítače *simulují* realitu, tak jako počítačové hry simulují tankové bitvy, psí zápasy a vesmírné lodě. Simulace jsou jenom hra, a to, co je v počítačích, *není skutečné*.

Uvažujte: jestli je "hackování" tak vážné a opravdové a nebezpečné, jak to, že *devítileté děti* mají počítače a modemy? Nikdo by nedal devítiletému klukovi do rukou auto, nebo pušku, nebo motorovou pilu - takové věci jsou *skutečné*.

Příslušníci undergroundu jsou si velmi dobře vědomi, že jejich "hra" se těm nahoře nelíbí. Zprávy o akcích proti undergroundu se šíří rychle. Publikovat je je jedna z hlavních funkcí pirátských boardů, ovšem ty učí i svůj vlastní postoj k policejním zásahům, své charakteristické ideály spravedlnosti. Uživatelé undergroundových boardů si nebudou stěžovat, je-li někdo zatčen pro shazování systémů, šíření virů nebo elektronickou zpronevěru. Mohou kroutit hlavou s vědoucím úsměvem, ale nebudou takové praktiky otevřeně hájit. Ale je-li někdo obviněn z krádeže nějaké teoretické sumy, třeba 233 846 dolarů a 14 centů, protože se dostal do cizího počítače, něco si zkopíroval a schoval si to na svoji disketu ve svém domě - je to považováno za příznak bláznovství žalobců, za příznak jejich zmatení abstraktní hry s počítači se skutečným, nudným každodenním světem velkých peněz.

Jako by si velké společnosti a jejich ochočení právníci mysleli, že používání počítačů je rezervováno jen pro ně, že na něj mohou dát cenovky jako na krabice s pracím práškem! Ale počítat cenu informace je jako počítat cenu vzduchu nebo cenu snů. Každý na pirátském boardu ví, že použití počítačů může být, a mělo by být, *svobodné*. Pirátské boardy jsou malé alternativní ostrůvky v cyberspace, které nepatří žádným firmám, ale undergroundu. Nejsou "sponzorovány firmou Procter & Gamble".

Připojit se k undergroundovému boardu může být osvobozující zážitek, vstup do světa, ve kterém peníze nejsou tím nejdůležitějším a dospělí nemají na všechno odpověď.

Podívejme se na další vášnivý hackerský manifest. Toto jsou úryvky ze "Svědomí hackera" od "Mentora", převzaté z *Phracku*, svazek 1, číslo 7, soubor 3.

"Dnes jsem učinil objev. Nalezl jsem počítač. Moment, to je skvělé. Dělá to, co chci. Když udělá něco špatně, je to proto, že já jsem udělal chybu. Ne protože mě nemá rád. (...)

A pak se to stalo... brána se otevřela... vyslaný elektronický signál se řítí telefonní linkou jako heroin žílou narkomana a hledá úkryt před ubíjející každodenností... nalézá board. To je to místo... sem patřím... Znám tu každého, i když jsem se s nimi nikdy nepotkal, nikdy s nimi nemluvil, možná o nich už nikdy neuslyším... Znám vás všechny... (...) Toto je náš svět... svět elektronů a ústředen, svět krásného baudu. Používáme již existující služby a neplatíme za to, co by mohlo být směšně laciné, kdyby to nebylo majetkem chamtivých nenažranců, a jsme pro vás zločinci. Zkoumáme, a jsme pro vás zločinci. Chceme se učit, a jsme pro vás zločinci. Jsme bez rozdílu barvy, národnosti, bez náboženských předsudků... a jsme pro vás zločinci. Vy stavíte atomové bomby, vedete války, vraždíte, podvádíte a lžete nám a chcete, abychom uvěřili, že je to pro naše vlastní dobro, ale my jsme pro vás zločinci.

Ano, jsem zločinec. Páchám zločin zvědavosti. Páchám zločin posuzování lidí podle toho, co říkají a co si myslí, ne podle toho, jak vypadají. Páchám ten zločin, že jsem chytřejší než vy, a to mi nikdy neodpustíte."

Undergroundové boardy existují téměř od té doby, odkdy existují boardy. Jedním z prvních byla 8BBS, jež se stala základnou elity telefandů na západním pobřeží USA. 8BBS, která zahájila provoz v březnu 1980, podporovala "Susan Thunder" ("Hromovou Susan"), "Tuca" a zejména "Kondora". Kondor se může pochlubit vůbec nejhorší pověstí ze všech amerických telefandů a hackerů. Kondorovi undergroundoví spolupracovníci, navztekaní jeho zlomyslným chováním, ho předali policii i s omáčkou divokých hackerských legend. Důsledkem bylo, že Kondor byl držen sedm měsíců v samovazbě, aby nemohl zahájit třetí světovou válku odpálením strategických raket z vězeňského telefonu. (Po odsloužení trestu byl propuštěn na svobodu; třetí světová válka zjevně dosud nezačala.)

Sysop 8BBS byl radikálním příznivcem svobody slova, zastávající názor, že *jakýkoli* pokus omezit konverzaci uživatelů jeho boardu by byl neústavní a nemorální. Techničtí nadšenci hromadně vstupovali na 8BBS a vynořovali se jako telefandové a hackeři, až v roce 1982 jeden z vděčných absolventů nabídl sysopovi nový modem, zakoupený na cizí kreditní kartu. Policisté využili příležitosti a zabavili celý board, aby odstranili - podle svého názoru - lákavý zdroj potíží.

Plovernet byl velký pirátský board na východním pobřeží USA, operující v New Yorku a na Floridě. V roce 1983 měl pět set aktivních uživatelů. Emanuel Goldstein byl svého času "co-sysopem" Plovernetu, společně s "Lexem Luthorem", zakladatelem skupiny "Legion Of Doom" ("Legie soudného dne"), které se brzy budeme věnovat podrobně.

"Pirate-80" neboli "P-80", jejíž sysop byl znám pod jménem "Scan Man" ("Hledač"), začala jako jedna z prvních v Charlestonu a vytrvale pokračovala po celá léta. P-80 prosperovala tak nápadně, že to znervózňovalo i její nejostřílenější uživatele, a někteří z nich dokonce nactiutrhačně naznačovali, že Scan Man musí mít styky s bezpečnostními specialisty telefonních společností, což on rozhořčeně odmítal.

"414 Private" byl domovem první *skupiny*, která se stala známou svou pochybnou činností, nezletilců s názvem "414 Gang", jejichž průniky do Sloan-Ketteringova centra pro rakovinu a do vojenských počítačů v Los Alamos se v roce 1982 staly novinářskou senzací.

Tehdy se také začaly objevovat boardy softwarových pirátů, vyměňujících si kopie her pro Atari 800 a Commodore C64, zbavené ochrany proti kopírování. Většinu uživatelů těchto boardů tvořili pochopitelně nezletilí. A s uvedením hackerského thrilleru *War Games* ("Válečné hry") v roce 1983 undergroundová scéna explodovala. Zdálo se, že každý americký kluk chtěl a dostal k vánocům modem. Většina těchto náhodných zájemců uložila své modemy po pár týdnech do skříně, a většina zbytku se chovala slušně a vyhýbala se pochybným akcím. Ale někteří tvrdohlaví a talentovaní vytrvalci vzali toho malého hackera ve *War Games* jako skutečnou postavu. Prostě si nedali pokoj, dokud se nespojili s undergroundem; a když se jim to nepovedlo, vytvořili svůj vlastní.

***

V polovině 80. let se undergroundové boardy šířily jako digitální plíseň. ShadowSpawn Elite ("Elita Synů stínu"). Sherwood Forest I, II a III. Digital Logic Data Service na Floridě, jejímž sysopem nebyl nikdo menší než "Digitální Logika" sama; Lex Luthor, zakladatel Legion of Doom, byl jednou z hvězd tohoto boardu, který se nacházel v jeho telefonním okruhu. Lexův vlastní board, Legion of Doom, zahájil činnost v roce 1984. "Neon Knights" založili síť boardů pro hackery na Apple: Severní, Jižní, Východní a Západní Neonové rytíře. Sysopem boardu Free World II ("Svobodný svět II") byl "Major Havoc" ("Major Zkáza"). Lunatic Labs je v době vzniku této knihy stále v provozu. Dr. Ripco v Chicagu, rozverný anarchistický board s bohatou a divokou historií, byl zabaven agenty Tajné služby USA v roce 1990 v rámci operace Sundevil, ale téměř okamžitě obnovil provoz, s novými stroji a starým elánem.

Scéna v St. Louis se nevyrovnala velkým střediskům amerických hackerů, jako je New York a Los Angeles. Ale v St. Louis sídlili "Knight Lightning" ("Rytířský blesk") a "Taran King" ("Král Tarantule"), dva z předních undergroundových *žurnalistů*. Boardy v Missouri, například Metal Shop, Metal Shop Private a Metal Shop Brewery, neměly sice ten nejtěžší kalibr zakázaných vědomostí, ale byly to boardy, kde hackeři mohli společensky konverzovat a uvažovat o tom, co se děje v celostátním - a mezinárodním - měřítku. Konverzace z Metal Shopu byla shromažďována v souborech zpráv a poté editována do formy elektronické publikace *Phrack*, což je novotvar vytvořený z "phreak" a "hack". Editoři *Phracku* se zajímali o hackery stejně intenzívně, jako se hackeři zajímali o počítače.

*Phrack*, zajímavé čtení zdarma, se začal šířit undergroundem. Když přešli Taran King a Knight Lightning ze střední školy na vysokou, objevil se *Phrack* na sálových počítačích připojených k síti BITNET, a přes BITNET k Internetu, k oné obrovské volné neziskové síti akademických, vládních a komerčních strojů spojených unixovským protokolem TCP/IP. ("Červí" program "Internet Worm", napsaný postgraduálním studentem Cornellovy univerzity Robertem Morrisem a vypuštěný 2. listopadu 1988, je dosud největším a nejznámějším případem počítačového skandálu. Podle Morrise měl jeho důvtipně napsaný program neškodně zkoumat Internet, ale v důsledku programátorské chyby se začal nekontrolovatelně množit a zastavil přibližně šest tisíc počítačů Internetu. Méně ambiciózní pronikání do Internetu v malém měřítku bylo pro undergroundovou elitu běžné.) Prakticky každý undergroundový board, který nebyl beznadějně krotký a zaostalý, měl kompletní archiv *Phracku* - a možná i méně známé undergroudové publikace: *Legion of Doom Technical Journal*, drsně obscénní soubory skupiny *Cult of the Dead Cow*, časopisy *P/HUN*, *Pirate*, *Syndicate Reports*, případně silně ideologizovaný anarchistický *Activist Times Incorporated*.

Přítomnost *Phracku* na boardu byla jasným důkazem pohrdání zákony. Zdálo se, že *Phrack* je všude, radící, provokující a šířící étos undergroundu. Něco takového nemohlo uniknout pozornosti bezpečnostních odborníků telekomunikačních společností ani policie.

Tím se dostáváme k citlivému tématu policie a boardů. I policie totiž vlastní boardy. V roce 1989 existovaly boardy sponzorované policií v Kalifornii, Coloradu, na Floridě, v Georgii, Idahu, Michiganu, Missouri, Texasu a Virginii: boardy jako "Crime Bytes", "Crimestoppers", "All Points" a "Bullet-N-Board". Policisté, jejichž soukromým koníčkem jsou počítače, vlastnili boardy v Arizoně, Kalifornii, Coloradu, Connecticutu, na Floridě, v Missouri, Marylandu, Novém Mexiku, Severní Karolíně, Ohiu, Tennessee a Texasu. Policejní boardy často prokazují svoji užitečnost pro styk s místními obyvateli. Někdy jsou na nich oznamovány i zločiny.

Někdy jsou na nich *páchány* zločiny. Občas se to stane nešťastnou náhodou, když naivní hacker zabloudí na policejní board a bezelstně začne nabízet kradené kódy. Daleko častěji se to ovšem stává na nyní již téměř tradičních *nastražených boardech*. První nastražené boardy byly založeny v roce 1985: "Underground Tunnel" v Austinu v Texasu, jehož sysop seržant Robert Ansley vystupoval jako "Pluto", "The Phone Company" ("Telefonní společnost") ve Phoenixu v Arizoně, řízená Kenem MacLeodem ze šerifova úřadu v Maricopa County a board seržanta Dana Pasqualeho ve Fremontu v Kalifornii. Kolem sysopů těchto boardů, kteří vystupovali jako hackeři, se rychle vytvořil okruh aktivních uživatelů, bez zábran zveřejňujících kradené kódy, vyměňujících si pirátský software a vůbec pilně pracujících na svém vlastním neslavném konci.

Nastražené boardy, stejně jako všechny ostatní, pracují lacino, velice lacino ve srovnání s infiltračními akcemi policie. Jakmile jsou sysopové akceptováni místním undergroundem, jsou zváni na jiné pirátské boardy, kde mohou získat další informace. A když je nástraha zveřejněna a největší hříšníci zatčeni, dostane akce velmi užitečnou publicitu. Následná paranoia v undergroundových kruzích - někteří dávají přednost označení "odstrašující efekt" - zpravidla místně zastaví porušování zákonů na nezanedbatelnou dobu.

Samozřejmě, policisté nemusí "dělat vlny". Naopak, mohou tiše rozprostřít sítě. Z hackerů, kteří se do nich chytí, se dají vymačkat informace. Z některých se stanou užiteční pomocníci. Mohou zavést policisty do pirátských boardů po celé zemi.

A na boardech po celé zemi byly špinavé otisky prstů *Phracku*, stejně jako té nejhlasitější a nejdrzejší undergroundové skupiny: "Legion of Doom".

Název Legion of Doom pochází z komiksů. Legie soudného dne, spiknutí kostýmovaných ultrapadouchů, vedených chromem obrněným zločineckým supermozkem Lexem Luthorem, se staralo Supermanovi o spoustu čtyřbarevných nebezpečných úkolů po několik desítek let. Samozřejmě že Superman, tento vzor Pravdy, Spravedlnosti a Amerických hodnot, nakonec vždycky zvítězil. Hackerům, kteří přijali jméno Legie, to nevadilo - název Legion of Doom neměl vzbuzovat žádné hrozivé či dokonce satanistické asociace, nebyl míněn tak vážně. Byl převzat z komiksů a měl být komický. Ovšem, toto jméno mělo kvalitní zvuk. Legion of Doom - znělo to opravdu dobře. Jiné skupiny, například "Farmers of Doom", blízcí spolupracovníci LoDu, chápali tento bombastický tón a dělali si z něj legraci. Existovala dokonce hackerská skupina zvaná "Justice League of America" ("Americká liga spravedlnosti"), nazvaná podle Supermanovy strany spravedlivých a hrdinských ochránců zákona.

Ale tyto skupiny zanikly; Legie zůstala. Původní Legion of Doom, uživatelé Quasi Motova boardu Plovernet, byli telefandové. O počítače se nijak zvlášť nezajímali. Sám Lex Luthor (jemuž nebylo ani osmnáct, když založil LoD) byl expertem na COSMOS neboli "Central System for Mainframe Operations", tedy na vnitřní spojařskou počítačovou síť. Nakonec dosáhl velmi solidní úrovně v pronikání do sálových počítačů IBM, ale přece jen, jakkoli měl Lexe každý rád a obdivoval jeho styl, nebyl obecně považován za opravdu špičkového počítačového kovboje. Nebyl ani autoritativním šéfem Legion of Doom - Legie si nikdy nepotrpěla na formální hierarchii. Jako častý host na Plovernetu a sysop vlastního boardu "Legion of Doom" byl jejím bubeníkem a personalistou.

Legion of Doom vznikla na troskách dřívější telefandovské skupiny "Knights of Shadow" ("Rytíři stínu"). Později LoD přejala účastníky hackerské skupiny "Tribunal of Knowledge" ("Tribunál vědění"). Lidé neustále přicházeli a odcházeli, skupiny se štěpily a formovaly se v nich frakce.

V počátcích LoD se jeho telefandovští členové seznámili s několika zájemci o počítače a jejich zabezpečení, kteří založili asociovanou skupinu "Legion of Hackers". Později se tyto skupiny spojily do "Legion of Doom/Hackers" neboli LoD/H. Když si původní členové hackerského křídla, pánové "CompuPhreak" a "Phucked Agent 04" našli jinou životní náplň, dodatečné "/H" se z názvu zvolna vytratilo; ale v té době už telefandovské křídlo, pánové Lex Luthor, "Blue Archer" ("Modrý Lučišník"), "Gary Seven" ("Sedma Gary"), "Kerrang Khan" ("Chán Kerrang"), "Master of Impact" ("Mistr zásahů"), "Silver Spy" ("Stříbrný špión"), "The Marauder" ("Nájezdník") a "The Videosmith" ("Kovář videí"), získalo spoustu zkušeností s ilegálním průnikem do počítačů a stalo se nezanedbatelnou silou.

Členové LoDu instinktivně chápali, že cesta k opravdové moci v undergroundu vede přes samizdatovou publicitu. Legie byla všude. Nejen že byla jednou z prvních skupin, ale její členové si dávali záležet na široké distribuci svých ilegálních vědomostí. Někteří, například Mentor, projevovali horlivost téměř misionářskou. *Legion of Doom Technical Journal* ("Technický žurnál LoD") se začal objevovat na boardech po celém undergroundu.

Název *LoD Technical Journal* je parodií starobylého a důstojného *AT&T Technical Journal*. I obsah těchto dvou publikací byl velice podobný - převzatý z veřejných tiskovin a diskusí mezi spojaři. Ale dravčí tón LoDu dával i těm nejnevinnějším údajům punc zlověstné výzvy a zjevného, akutního nebezpečí.

Abychom pochopili, jak takové přesvědčení vzniká, použijme dva následující (fiktivní) texty k myšlenkovému experimentu.

(A) "W. Fred Brown, viceprezident AT&T pro modernizaci a technický rozvoj, vystoupil 8. května ve Washingtonu na jednání Národní rady pro telekomunikace a Informace (NRTI) se zprávou o projektu RADERS, řešeném společností Bellcore. RADERS (Rozšířená automatizovaná distribuovaná elektronická regulační síť) je nástroj pro programování telefonních ústředen, umožňující vývoj nových telekomunikačních služeb, včetně dvoubodového spojení ve formátu definovaném uživatelem, z každého tlačítkového telefonu a dostupných v několika sekundách. Prototyp RADERS používá pro spojení s minipočítačem centrexové linky a na počítači operační systém Unix."

(B) "Purpurový blesk 512 z Centrex gangu hlásí: Pánové, ten mrzák co mu Bellcore říká RADERS je prostě k sežrání! Už nepotřebujete ani mizerný Commodore, abyste mohli reprogramovat ústřednu - prostě se připojíte k RADERS jako technik, a můžete reprogramovat přímo z číselníku telefonu, z každé telefonní budky! Můžete mít dvoubodové spojení v uživatelsky definovaném formátu, a co je ze všeho nejlepší, celá ta věc je řízená po naprosto nechráněných centrexových linkách počítačem, na kterém je - držte se - standardní Unix! Jupí!"

Zpráva (A), zahalená v technokratickém newspeaku, je nudná až k nečitelnosti. Málokdo by ji považoval za zlověstnou či nebezpečnou. Na druhé straně zpráva (B) je přímo strašlivá, jednoznačný důkaz hrozivého spiknutí a rozhodně ne ten druh čtiva, jež byste doporučili svému potomkovi. *Informace* v obou zprávách je ale tatáž. Je to *veřejná* informace, předložená federální vládě na veřejném jednání. Není "tajná". Není "patentově chráněná". Není dokonce ani "důvěrná". Naopak, vývoj sofistikovaných softwarových systémů je pro Bellcore věcí, jež má být hrdě prezentována veřejnosti. Ovšem, když Bellcore veřejně oznámí takový projekt, očekává od lidí jistý přístup - něco ve stylu *jů, vy jste ale pašáci, jen v tom pokračujte dál, ať už to je co chce* - a rozhodně ne drzou parodii jejich vlastního oznámení, opovržlivé odfrkávání a divoké spekulace o možných bezpečnostních nedostatcích.

Nyní si představte sami sebe na místě policisty, na kterého se obrátil rozhořčený rodič či představitel telekomunikační společnosti, mávající kopií verze (B). Tento vážený občan objevil ke svému zděšení místní BBS, na které jsou volně dostupné hrozivé materiály podobné (B), jež jeho syn zkoumá s hlubokým a nezdravým zaujetím. Kdyby bylo (B) vytištěno v knize či časopisu, věděl byste, jako ví každý americký strážce zákona, že udělat s tím něco by dalo zatracenou práci; ale člověk nemusí být technický génius, aby pochopil, že je-li ve vašem okrsku počítač s materiály typu (B), budou z toho potíže.

Ve skutečnosti vám každý počítačově gramotný policajt řekne, zeptáte-li se ho, že boardy s materiály typu (B) jsou *zdroj* potíží. A *nejhorší* zdroj potíží jsou vůdci, vymýšlející a rozšiřující materiály typu (B). Kdyby nebylo těchhle vtipálků, *nebyly* by žádné potíže.

A Legion of Doom byla na boardech jako nikdo jiný. Plovernet. Legion of Doom BBS. Farmers of Doom BBS. Metal Shop. OSUNY. Blottoland ("Namol"). Private Sector. Atlantis. Digital Logic. Hell Phrozen Over ("Zamrzlé peklo").

Členové LoDu měli i své vlastní boardy. Silver Spy založil board "Catch-22" ("Hlava 22"), považovaný za centrum hackerů, kteří to myslí opravdu vážně. Mentor měl "Projekt Fénix". Když neřídili vlastní boardy, objevovali se na boardech jiných lidí, vychloubali se, chvástali a naparovali. A kde se neobjevovali osobně, tam přicházely jejich "philes", plné nebezpečných vědomostí a ještě nebezpečnějších postojů. Již kolem roku 1986 získala policie neurčitý dojem, že *každý* příslušník undergroundu je z LoD. Legie nikdy nebyla tak velká - byla například znatelně menší než "Metal Communications" či "The Administration" - ale měla prvotřídní publicitu. Zvláště ve *Phracku*, jež chvílemi vypadal jako fanzin LoDu; a *Phrack* byl všude, a zvlášť v kancelářích bezpečnostních odborů telekomunikací. *Nebylo* přistiženého telefandy, hackera či dokonce jen usmrkaného zloděje kódů nebo počítačového piráta, jehož by se policajti nezeptali, zda není v LoDu.

Takové obvinění bylo obtížné vyvrátit, jelikož Legie nikdy nedistribuovala členské odznaky či legitimace. Kdyby se o to pokusili, pravděpodobně by brzy zanikli, protože odliv členů byl značný. LoD nebyl ani tak technologickým ekvivalentem pouličního gangu jako okamžitým stavem mysli. Byla to "Nesmrtelná banda". V roce 1990 Legie *vládla* už desátým rokem, a policii připadalo neuvěřitelné, že všem přistiženým členům je teprve šestnáct let. A všichni ti pubescentní začátečníci opakovali tutéž únavnou hackerskou litanii: "prostě zvědavý, žádné kriminální úmysly". Někde v centru spiknutí přece museli být opravdoví, dospělí šéfové, vedoucí zjevně nekonečný zástup obrýlených kluků z vilových čtvrtí s jedničkami na vysvědčení a legračními účesy.

Nebylo pochyb, že téměř každý zatčený americký hacker bude *znát* LoD. Znali pseudonymy přispěvatelů *Technického žurnálu LoD* a pravděpodobně se učili na boardech LoDu a z jeho zdrojů. Ale nikdy nepotkali žádného člena Legie. Dokonce i někteří lidé, kteří byli skutečně i formálně "členy LoDu", znali jeden druhého pouze z elektronické pošty a pod pseudonymem. Pro zločinné spiknutí to byla velice neobvyklá organizace. Počítačové sítě a rychlý rozvoj digitálního undergroundu činili situaci velice nepřehlednou a zmatenou.

Navíc reputace v digitálním undergroundu neplynula z ochoty páchat "zločiny". Reputace byla založena na chytrosti a technických znalostech. Důsledkem zpravidla bylo, že čím *nebezpečnější* hacker, tím *méně* ho bylo možno obvinit z nějakého běžného, snadno stíhatelného zločinu. Někteří hackeři opravdu uměli krást. A někteří hackeři opravdu uměli pronikat do systémů. Ale tyto skupiny se nepřekrývaly, nebo jen málo. Kupříkladu "Emanuel Goldstein" z *2600* byl většinou lidí z undergroundu považován za hackerského poloboha. Ale Goldsteinovy publikační aktivity byly zcela legální - prostě vydával obskurní časopis a mluvil o politice, sám vůbec do počítačů nevnikal. Když jste se na to pořádně podívali, trávil vlastně Goldstein polovinu času stížnostmi, že počítačová bezpečnost *není dost dobrá* a měla by být drasticky zvýšena!

Opravdu dobří hackeři, kteří měli solidní technické znalosti a respekt undergroundu, nikdy nekradli peníze ani nezneužívali kreditní karty. Mohli telefonovat bez placení - ale často to vypadalo, že umějí získat veškeré spojení, které potřebují, aniž by zanechali jakékoli stopy.

Ti nejlepší hackeři, nejschopnější a nejsystematičtější, nebyli profesionální podvodníci. Běžně vstupovali do cizích počítačů, ale nic neměnili ani nepoškozovali. Nekradli ani hardware - většinou měli zaměstnání, která s ním souvisela, a mohli sehnat veškeré potřebné vybavení levně z druhé ruky. Schopní hackeři, na rozdíl od nezletilých amatérů, nebyli snobové do elegantního či drahého hardwaru. Jejich stroje byly vyrobené podomácku, plné nestandardních přívěšků, zflikované ze starých beden, čipů a vázacího drátu. Někteří byli dospělí, živili se jako recenzenti softwaru a počítačoví konzultanti a vydělávali si tak slušné peníze. Někteří z nich dokonce *pracovali pro telefonní společnosti* - a *tito* hackeři, nalezení přímo pod sukněmi Ma Bell, nemohli při zátahu v roce 1990 počítat s žádným milosrdenstvím.

V undergroundu je již dlouho článkem víry, že ti nejlepší hackeři nikdy nejsou přistiženi. Jsou prý na to příliš chytří. Nejsou nikdy přistiženi, protože se nikdy nevychloubají, nechvástají a nenaparují. Tito polobohové mohou sledovat provoz na undergroundových boardech (se shovívavým úsměvem), ale sami se ho nikdy nezúčastní. Ti nejlepší hackeři jsou podle legendy dospělí počítačoví specialisté, například systémoví administrátoři sálových počítačů, kteří znají zabezpečení svého stroje skrz naskrz. Ani ti nejlepší hackeři se nemohou dostat do jakéhokoli počítače, který jim přijde do cesty; znalost slabin systému je příliš specializovaná a podstatně závisí na uvažovaném softwaru a hardwaru. Ale když se člověk na plný úvazek zabývá provozem sálového počítače s Unixem nebo VAX/VMS, zvládne jeho zabezpečení odshora dolů. Se svými znalostmi se pak může bez potíží a bez rizika dostat do téměř jakéhokoli jiného Unixu nebo VMS, když o to bude stát. A podle hackerských legend o to samozřejmě stojí, takže to samozřejmě udělá. Akorát kolem toho nedělá velký rozruch. Takže se to nikdy nikdo nedoví.

Stejně tak je v undergroundu článkem víry, že profesionální spojaři zneužívají telefony jako diví. *Samozřejmě* že poslouchají, s kým mluví Madonna telefonem - sakra, *ty bys to nedělal*? Samozřejmě, že si zařizují dálkové hovory zadarmo - cožpak *oni* budou platit, když celý ten krám řídí? Třetím článkem víry je, že každý chycený hacker se může vyhnout přísnému trestu, když se přizná, *jak to udělal*. Hackeři zřejmě věří, že vládní organizace a velké společnosti bloudí v cyberspace jako slepé ryby nebo jeskynní mloci. Myslí si, že tyto velké, ale pateticky hloupé organizace jim budou upřímně vděčné a možná dokonce nabídnou místo v bezpečnostním odboru a velký plat prvotřídnímu hackerovi, který jim zpřístupní geniální strategii svého modu operandi. V případě prominentního člena LoDu "Control-C" se něco takového skutečně stalo. Control-C dal lovcům z Michigan Bellu pořádně zabrat, a když byl v roce 1987 dostižen, ukázalo se, že je to chytrý a zjevně neškodný mladý fanatik, fascinovaný telefony. Na tom božím světě nebyla šance, že Control-C někdy zaplatí ohromné a víceméně teoretické účty za dálkové hovory prostřednictvím Michigan Bellu. Snadno mohl být obžalován ze zpronevěry či ilegálního vniknutí do počítače, ale nezdálo se, že by to mělo nějaký smysl - fyzicky žádný počítač nepoškodil. Prostě by se přiznal, nejspíš by dostal obvyklé napomenutí, a Michigan Bell by měl spoustu starostí s přípravou obžaloby. Ale kdyby byl zaměstnán, mohl by své známé hackery od Michigan Bellu odradit.

Kající se Control-C byl užitečný. Vystupoval například na interních plakátech Michigan Bellu s důrazným varováním zaměstnancům, aby ničili papírový odpad. Své nejlepší vnitřní informace vždycky získával probíráním popelnic společnosti, ve kterých hledal neopatrně vyhozená užitečná data - tuto činnost nazývají hackeři "trashing" ("odpadování"). Na plakátech byl i jeho vlastnoruční podpis. Control-C se stal v podstatě maskotem Michigan Bellu. A *skutečně* odrazoval ostatní hackery. Malé ryby se bály Control-C a jeho slavných přátel z Legion of Doom. A velké ryby *byly* jeho přátelé a nechtěli mu působit potíže.

Názory na LoD se mohou různit, ale jejich solidarita je nezpochybnitelná. Když "Wasp" ("Vosa"), zjevně nebezpečný a agresivní newyorský hacker, začal ničit sálové počítače Bellcore, Control-C zajistil rychlou a účinnou dobrovolnou pomoc Mentora a georgijského křídla LoD, které tvořili "Prophet" (čti "profet" - "Prorok"), "Urvile" a "Leftist" ("Levičák"). Na Mentorově boardu Projekt Fénix sestavili plán a pomohli spojařům chytit Waspa do pasti - nalákat ho na počítač se záznamníkem a zařízením na sledování volajících. Wasp prohrál, LoD zvítězil. A jak na to byli pyšní!

Urvile, Prophet a Leftist měli pro takovou činnost kvalifikaci, pravděpodobně ještě lepší než schopný Control-C. Pro chlapce z Georgie neměly telefonní ústředny tajemství. I když přišli do Legion of Doom relativně pozdě, byli považováni za jedny z nejlepších hackerů LoDu, za specialisty na ty nejobtížnější systémy. Měli štěstí, že žili v Atlantě či v jejím okolí, v oblasti spravované ospalou a zjevně tolerantní společností BellSouth.

Co se týče bezpečnosti následnických společností Bellu, BellSouth byla hračka. US West (v Arizoně, Skalistých horách a na severozápadním pobřeží) byl drsný a agresivní, pro hackery patrně nejnebezpečnější ze všech telefonních společností. Pacific Bell a kalifornská PacBell byli technicky na výši, moderní a zocelení veteráni válek s losangeleskými telefandy. NYNEX měl tu smůlu, že operoval v New York City, a byl neustále v pohotovosti a připravený skoro na všechno. Dokonce i Michigan Bell, divize následnické společnosti Ameritech, měl aspoň tolik rozumu, aby si najal hackera jako užitečného strašáka. Ale BellSouth, jakkoli jeho reklama tvrdila, že má "Všechno, co očekáváte od těch nejlepších", nestál za nic.

Když se zprávy o hrátkách LoDu v georgijských ústřednách dostaly přes Bellcore a neformálními kanály bezpečnostních expertů do BellSouth, nejdříve jim odmítli uvěřit. Kdybyste si všímali každé pověsti o těchhle a od těchhle klukovských hackerů, museli byste se věnovat všem možným z prstu vycucaným nesmyslům: že National Security Agency (tajná služba, jejímž úkolem je analyzovat elektronické komunikace mimo USA, luštit vojenské i jiné šifry a garantovat bezpečnost amerických šifer) monitoruje všechny telefonní hovory v Americe, že CIA a DEA (tajná služba potírající obchod s drogami) sledují provoz na BBS pomocí programů analyzujících texty, že Kondor mohl zahájit třetí světovou válku z veřejného telefonu.

Jestli byli nějací hackeři v ústřednách BellSouth, jak to, že se nic nedělo? Nic nebylo poškozeno. Počítače BellSouth nepadaly. Ztráty BellSouth z defraudací nebyly nijak mimořádné. Zákazníci BellSouth si nestěžovali. Společnost BellSouth měla ředitelství v Atlantě, v ambiciózní metropoli amerického jihozápadu, který se profiloval jako nové technologické centrum; vylepšovala svoji síť na plný plyn a digitalizovala napravo nalevo. Nemohla být považována za lenivou či naivní. Experti BellSouth nepotřebovali, aby je někdo učil řídit telefonní síť, děkujeme pěkně.

A pak došlo k floridskému skandálu.

13. června 1989 zjistili volající do úřadu kurátora Palm Beach County v Delray Beach na Floridě, že kupodivu mluví se sexuální pracovnicí jménem "Tina" ve státě New York. *Každé* zavolání do tohoto úřadu kurátora blízko Miami bylo jakýmsi magickým způsobem okamžitě přesměrováno přes hranice státu, bez přirážky pro volajícího, na pornografickou horkou linku vzdálenou stovky mil!

Takový kanadský vtip se na první poslech může zdát velice legrační, a telefandovské kruhy si ho také patřičně vychutnaly - přidalo se i číslo *2600* z podzimu 1989. Ale pro Southern Bell (divizi společnosti BellSouth, obhospodařující místní hovory na Floridě, v Georgii a v Severní a Jižní Karolíně) to byla krvavá stopa. Poprvé se stalo, že nějaký hacker pronikl do telefonní ústředny BellSouth a reprogramoval ji!

To si aspoň v BellSouth mysleli v červnu 1989. Ve skutečnosti si členové LoDu hráli v ústřednách BellSouth od září 1987. Žertík ze 13. června - propojení jednoho čísla na jiné úpravou softwaru ústředny - byla dětská hračka pro hackery tak schopné jako křídlo LoDu z Georgie. Propojit hovory přes hranice státu znělo hrozně složitě, ale ve skutečnosti si to vyžádalo pouhé čtyři řádky kódu. Stejně snadné, jen diskrétnější, bylo propojit cizí číslo ke svému vlastnímu telefonu. Když jsi byl pečlivý a opatrný a vyměnil posléze software za původní, nedozvěděla se o tom ani živá duše.

Kromě tebe. A těch, kterým ses s tím pochlubil.

Co se týkalo BellSouth, co oči neviděly, srdce nebolelo. Až na to, že teď někdo celou věc veřejně demonstroval, a v BellSouth uviděli. Probuzený a značně paranoidní BellSouth začal prohledávat ústředny jednu po druhé a pátrat po známkách ilegálních průniků, celé horké léto roku 1989. Ne méně než čtyřicet dva zaměstnanců BellSouth sloužilo dvanáctihodinové směny, čtyřiadvacet hodin denně po dva měsíce a věnovalo se studiu záznamů, monitorování počítačů a hledání jejich ilegálního použití. Těchto čtyřicet dva přepracovaných expertů bylo známo jako "Intrusion Task Force" ("Operační skupina pro průniky") společnosti BellSouth.

Výsledky vyšetřování byly pro spojaře neuvěřitelné. Neveřejné telefonní databáze byly modifikovány: odnikud se vynořila telefonní čísla bez jmen uživatelů a bez adres. A co bylo možná ještě horší, bez záznamů o používání a bez účtů. Nová digitální diagnostická služba ReMOB (zkratka z Remote Observation čili "vzdálené pozorování") byla zmanipulována - hackeři se naučili upravovat software ReMOB, takže mohli poslouchat každý hovor procházející ústřednou, kdykoli se jim zachtělo! Používali majetek telekomunikací *ke špionáži*!

Senzační zpráva se v roce 1989 rozšířila do policejních jednotek. Nikoho v BellSouth nikdy nenapadlo, že jejich skvělé, zbrusu nové digitální ústředny mohou být *reprogramovány*. Spojaři zjevně upřímně žasli, že někdo může mít tu drzost. Samozřejmě že ústředny byly počítače, a každý věděl, že hackeři rádi vnikají do počítačů; ale počítače v telefonních ústřednách byly *jiné* než počítače normálních lidí.

Důvody, *proč* vlastně tyto počítače byly "jiné", nebyly příliš dobře definovány. Určitě se nelišily zvýšenou bezpečností. Bezpečnost počítačů BellSouth nestála za nic. Počítače AIMSX, například, neměly ani hesla. Ale nebylo pochyb o tom, že v BellSouth si byli *jistí*, že jejich počítače jsou jiné. A jestli byli kolem nějací kriminálníci, kteří to nechtěli pochopit, byl BellSouth odhodlán přesvědčit je o tom.

Konec konců, ústředna 5ESS nebyla žádná databáze místního zahradnictví. Na těchto ústřednách závisely služby veřejnosti. Závisela na nich *bezpečnost státu*.

A číhající hackeři, naslouchající a reprogramující, mohli sledovat všechny hovory v daném místě! Mohli poslouchat hovory představitelů telekomunikací. Mohli poslouchat hovory z policejních stanic! Mohli poslouchat hovory místních úřadoven Tajné služby USA!

V roce 1989 začali policisté zabývající se telefony a lovci hackerů používat telefony kódující hlas a chráněné linky. Bylo to logické opatření. Nikomu nebylo jasné, kdo všechno pronikl do systému. Ať už byli kdokoli, šel z nich strach. Provozovali novou formu protispolečenské aktivity. Mohli to být západoněmečtí hackeři placení KGB. To také vypadalo jako groteskně přehnaná představa, dokud Clifford Stoll nepřiměl línou washingtonskou policejní byrokracii, aby zahájila šetření průniku do počítače, ze kterého se vyklubalo přesně tohle - *hackeři placení KGB*! Stoll, systémový administrátor internetovské laboratoře v Berkeley v Kalifornii, skončil na titulní straně New York Times jako národní hrdina prvního skutečného případu mezinárodní počítačové špionáže. Stollova kontrašpionážní akce, kterou v roce 1989 popsal v populární knize *Kukaččí vejce*, potvrdila, že činnost hackerů je skutečně potenciální hrozbou pro národní bezpečnost Spojených států. Tajná služba USA nepřešlapuje na místě, když zjistí nebezpečí akce cizí špionážní organizace. Telefony kódující hlas a chráněné linky Tajné služby USA představovaly vážnou překážku pro normální průběh policejních operací; překážku šíření informací, kooperace a předcházení nedorozuměním. Ale v roce 1989 se nezdálo, že je vhodná doba na polovičatá opatření. Jestliže policie a Tajná služba samy nepracovaly bezpečně, jak by mohly seriózně vyžadovat bezpečnostní opatření v soukromém sektoru? Potíže přinejmenším upozornily lidi na to, jak je hrozba vážná.

Bylo-li třeba poslední kapky, aby pohár klidu policie přetekl, stalo se jí zjištění, že i systém 911, tedy systém tísňového volání, je zranitelný. Systém 911 má vlastní specializovaný software, ale používá tytéž digitální ústředny jako zbytek telefonní sítě. Fyzicky se neliší od běžných telefonů. Ale samozřejmě se liší logicky; toto území v cyberspace je rezervováno pro policii a nouzová volání. Policista hlídající vaši ulici nemusí vědět mnoho o hackerech a telefandech. Lidi kolem počítačů jsou prostě divní; dokonce i *policajti* kolem počítačů jsou dost divní - je těžké si představit, čím se vlastně zabývají. Ale hrozba systému 911 je všechno, jen ne abstraktní. Jestliže selže systém 911, lidé mohou zemřít.

Představte si, že se dostanete z havarovaného vozu, dovrávoráte k telefonní budce, vytočíte 911 a uslyšíte "Tinu", která zvedla sluchátko někde v New Yorku! Tahle situace už není nijak komická.

A mohlo se něco takového stát? Bezpochyby. Hackeři zaútočili na systém 911 už v minulosti. Telefandové dokáží shodit systém 911 prostě tím, že na něj poštvou několik modemů, koordinovaně vytáčejících jeho číslo, až se zahltí. To je velmi primitivní a hrubý postup, ale stále natolik funkční, aby vzbuzoval obavy.

Doba dozrála k akci. Nastal čas přijmout přísná opatření proti undergroundu. Nastal čas začít sbírat kostky skládačky, volné konce klubka, vychloubačné řeči při různých příležitostech. Nastal čas začít shromažďovat materiály a dát se do práce na novém případu. Hackeři nebyli "neviditelní". *Mysleli si*, že jsou neviditelní; ale ve skutečnosti si jich jen příliš dlouho nikdo nevšímal.

Pod systematickým policejním tlakem v létě roku 1989 se digitální underground začal hroutit jako nikdy předtím.

První velký úspěch se dostavil velmi brzy: už za měsíc, v červenci 1989. Byl dopaden autor propojení na linku "Tiny" a přiznal se. Jmenoval se "Fry Guy" ("Smažák"), bylo mu 16 let a pocházel z Indiany. Fry Guy byl skrz naskrz zkažený mladý muž.

Fry Guy si vysloužil svou přezdívku žertíkem v rychlém občerstvení. Ukradl heslo vedoucího místního MacDonaldu a připojil se na sálový počítač MacDonaldu v systému Sprint Telenet. Jménem vedoucího změnil záznamy MacDonaldu a zařídil několika svým nezletilým přátelům, přivydělávajícím si prodejem hamburgerů, velkorysé zvýšení platu. Nebyl přistižen.

Povzbuzen úspěchem, zkusil Fry Guy zneužívat kreditní karty. Měl značné konverzační schopnosti a navíc vlohy pro "sociální inženýrství". Když ovládáte "sociální inženýrství" - umění vydávat se za někoho jiného a rychlým a sebejistým projevem prodat nějaký podfuk - je zneužívání kreditních karet snadné. (Dlouhodobě se vyhnout dopadení je něco jiného.)

Na ALTOS Chat boardu v německém Bonnu se Fry Guy potkal s Urvilem z Legion of Doom. ALTOS Chat byl sofistikovaný board, přístupný přes globální sítě jako BITnet, Tymnet a Telenet. ALTOS byl oblíbeným boardem členů německé skupiny Chaos Computer Club. Dva hackeři z tohoto klubu, kteří se na ALTOSu často vyskytovali, "Jaeger" ("Lovec") a "Pengo", byli hlavními protagonisty Stollova případu "kukaččího vejce". Ve Východním Berlíně se scházeli s agentem KGB, který jim platil za pronikání do amerických počítačů přes Internet. Když si členové LoDu přečetli ve Stollově knize popis Jaegerových akcí, nebyli z technického hlediska nijak ohromeni. Na tehdy oblíbeném boardu LoDu jménem "Black Ice" ("Černý led") se vytahovali, že oni sami by zvládli to co Chaos Computer Club během jediného týdne! Nicméně reputace německé skupiny na ně přece jen udělala dojem; oceňovali divokou odvahu zkouřených anarchistických hackerů, jednajících s obávanými bossy mezinárodní komunistické špionáže. Členové LoDu si občas vyměňovali informace se sympatickými německými hackery na ALTOSu - například telefonní čísla zranitelných počítačů VAX/VMS v Georgii. Telefandové z Holandska a Anglie a také australské skupiny "Phoenix", "Nom" a "Electron" byli na ALTOSu stálými hosty. V undergroundových kruzích byla přítomnost na ALTOSu známkou elitních kvalit, symbolem sofistikovaného hackera z mezinárodní lepší společnosti.

Fry Guy se rychle naučil získávat informace z agentur informujících o uživatelích kreditních karet. Ve svých poznámkách měl více než stovku ukradených čísel kreditních karet a tisíce kradených přístupových kódů pro dálkové telefonní hovory. Věděl, jak se dostat na ALTOS a jak mluvit řečí undergroundu. Začal na ALTOSu mámit znalosti o tricích s ústřednami od Urvila.

Kombinací těchto znalostí se Fry Guy vyšvihl k nové formě krádeže po telefonu. Nejprve dostal z počítačů společnosti nabízející kreditní karty jejich čísla. Zkopírovaná data obsahovala jména, adresy a telefonní čísla náhodně vybraných držitelů karet.

Pak Fry Guy, vydávající se za majitele karty, zavolal Western Union a požádal o vyplacení hotovosti z účtu "své" kreditní karty. Western Union pro zajištění bezpečnosti zavolal zákazníka zpět domů a požádal o potvrzení transakce.

Ale stejně jako zaměnil úřad kurátora na Floridě za "Tinu" v New Yorku, zaměnil Fry Guy číslo držitele karty za místní telefonní budku. Pak se usadil za větrem a zahladil svoji stopu směrováním a přesměrováním hovoru přes vzdálené ústředny, třeba i v Kanadě. Když byl hovor spojen, suverénně přesvědčil zástupce Western Unionu, že je legitimním držitelem karty. Protože odpověděl na zavolání na správné telefonní číslo, nebylo to ani tak těžké. A peníze Western Unionu byly zaslány jeho společníkovi v jeho rodném městě v Indianě.

Fry Guy a jeho pomocníci ukradli pomocí technik LoDu Western Unionu od prosince 1988 do července 1989 šest tisíc dolarů. Přilepšovali si i objednáváním zboží na ukradená čísla kreditních karet. Fry Guy byl opilý úspěchem. Šestnáctiletý kluk se svým hackerským konkurentům vychloubal fantastickými příběhy, tvrdil, že si za nakradené peníze najal limuzínu a vyjel si na výlet po Spojených státech ve společnosti groupie své oblíbené heavymetalové skupiny Motley Crue. Rozjařený vědomostmi, mocí a lehce získanými penězi se Fry Guy pustil do obvolávání místních zástupců bezpečnostního odboru Indiana Bellu, aby se vychloubal, chvástal, naparoval a pronášel zlověstné předpovědi o tom, jak jeho mocní přátelé z nechvalně známé Legion of Doom dokáží shodit celostátní telefonní síť. Fry Guy jmenoval dokonce i datum plánované akce: státní svátek 4. července.

Důsledkem těchto flagrantních projevů koledování si o zatčení bylo jeho brzké zadržení. Když indianská telefonní společnost zjistila, kdo je Fry Guy, instalovala Tajná služba USA na jeho domácí linku tzv. záznamníky vytáčených čísel ("Dialed Number Recorders" čili DNR). Tato zařízení nejsou odposlouchávací, nemohou zaznamenat obsah telefonních hovorů, ale zaznamenávají všechna telefonní čísla, na která jsou spojovány hovory dovnitř i ven. Sledování těchto čísel prokázalo, že Fry Guy intenzivně používá kradené kódy pro přístup k dálkovým linkám, jeho rozsáhlé styky s pirátskými boardy a odhalilo i jeho četné osobní hovory s přáteli z LoDu v Atlantě. 11. července 1989 už měli i Prophet, Urvile a Leftist na svých linkách instalované DNR Tajné služby.

Tajná služba USA se objevila v domě Fry Guye 22. července 1989, k hrůze jeho nic netušících rodičů. Komando bylo vedeno zvláštním agentem z úřadovny Tajné služby v Indianapolisu. Ale bylo také doprovázeno a instruováno Timothy M. Foleym z úřadovny Tajné služby v Chicagu (což je muž, o kterém ještě hodně uslyšíme).

Podle standardního postupu federální policie při vyšetřování počítačového zločinu, etablovaného od počátku 80. let, prohledala Tajná služba důkladně celý dům a zabavila veškeré nalezené počítačové vybavení a záznamy. Veškerá technika Fry Guye byla odnesena pryč a převzata do úschovy Tajnou službou, což účinně znemožnilo jeho další výboje.

Tajná služba USA Fry Guye důkladně vyslechla. Jeho případ byl svěřen Deboře Danielsové, federální prokurátorce Severní Indiany. Fry Guy byl obžalován z jedenácti případů počítačových podvodů, neoprávněných přístupů k počítači a telefonických podvodů. Důkazy byly četné a nevyvratitelné. Fry Guy sám obvinil ze svého uklouznutí po šikmé ploše Legion of Doom a nabídl se, že proti nim bude svědčit.

Fry Guy trval na tom, že Legie měla v úmyslu shodit telefonní systém v den některého státního svátku. A když se AT&T zhroutila v den výročí Martina Luthera Kinga, získalo tím jeho tvrzení takovou důvěryhodnost, že skutečně zneklidnilo bezpečnostní odborníky telekomunikačních společností i Tajnou službu USA. Fry Guy se nakonec 31. května 1990 v plném rozsahu přiznal. 14. září byl podmínečně odsouzen s podmínkou na čtyřicet čtyři měsíců a čtyři sta hodin veřejně prospěšných prací. Mohl dopadnout mnohem hůř, ale žalobci považovali za rozumné nebýt na nezletilého hříšníka příliš přísní a místo toho se soustředit na nechvalně známé vůdce z Legion of Doom. Jenže případ proti LoDu měl vážné slabiny. Přes velkou snahu vyšetřovatelů bylo nemožné prokázat, že Legie způsobila kolaps z 15. ledna, protože ve skutečnosti s ním neměli nic společného. Vyšetřování v roce 1989 prokázalo, že někteří členové Legion of Doom měli větší schopnosti ovládat telefonní ústředny než všichni telefandové před nimi a že se aktivně angažovali ve spikleneckých aktivitách, jejichž cílem bylo získat schopnosti ještě větší. Vyšetřovatelé byli přesvědčeni, že Legie měla v úmyslu svých znalostí strašlivým způsobem zneužít, ale pouhé zlovolné záměry k jejich odsouzení nestačily.

A ačkoli Atlantská trojka - Prophet, Leftist a zvláště Urvile - naučila Fry Guye dost, sami nebyli podvodníci s kreditními kartami. Jediná věc, kterou "ukradli", byly dálkové hovory - a protože většinou k tomu používali manipulaci s ústřednami, nebylo jednoduché posoudit, kolik "ukradli", a dokonce ani jestli jejich činnost vůbec byla krádeží v běžném smyslu slova.

Fry Guy a jeho krádeže přístupových kódů přišly telefonní společnosti na pěkné peníze. Krádež dálkového spojení může být považována za čistě teoretickou "ztrátu", ale zrušení všech ukradených kódů a vydání nových jejich nevinným majitelům stojí opravdový čas a opravdové peníze. I majitelé kódů mají potíže a ztrácejí takovou operací čas, peníze i duševní klid. Muselo být postaráno i o držitele zneužitých kreditních karet a o Western Union. Co se týkalo peněz, byl Fry Guy mnohem větší zloděj než LoD. Pouze z hlediska počítačových vědomostí byl Fry Guy malá ryba.

Pro atlantskou Legii byla většina pravidel cyberspace dobrá jen pro neschopné trouby, ale jistá pravidla *měli*. Nikdy nic nezničili a nikdy si nevzali peníze. To byla dost hrubá a nespolehlivá pravidla, neadekvátní pro etické jemnosti v cyberspace, nicméně umožňovala Atlantské trojce pracovat s relativně čistým svědomím (ale nikdy ne s klidnou myslí).

Když jsi nepronikal do počítačů pro finanční zisk, když jsi nekradl lidem skutečné peníze - tedy peníze z bankovního konta - nikomu se podle názoru LoDu *nic nestalo*. "Krádež služeb" byl výmysl a "intelektuální vlastnictví" špatný vtip. LoD se díval na podvodníky, "pijavice" a zloděje s elitářským pohrdáním. Sami sebe považovali za čestné.

Podle jejich názoru bylo nefér nazývat lidi, kteří neničili žádné systémy (tedy, ne úmyslně, vždycky se může vloudit chybička, zeptejte se třeba Roberta Morrise) "vandaly" či "gangstery". Když jsi se bavil on-line se svými "kámoši" z bezpečnostního odboru, mohl ses na ně dívat svrchu, z vyšší úrovně hackerské morálky. A z policie sis mohl dělat legraci z - pro ně nedostupné - slonovinové věže hackerské touhy po čistém vědění.

Ovšem z hlediska mužů zákona a telekomunikační bezpečnosti nebyl doopravdy nebezpečný Fry Guy. Nebezpečná byla Atlantská trojka. Nešlo o zločiny, které páchali, ale o *nebezpečí*, o potenciální riziko, o sumu *technické moci*, kterou LoD nashromáždil a jež nemohla být ponechána bez povšimnutí.

Fry Guy nebyl členem LoD. Nikdy nespatřil nikoho z LoDu; jeho jediný kontakt s nimi byl elektronický. Členové jádra Legion of Doom pořádali přibližně každý rok svůj sraz - pozdravili se, společně se opili, dali si pizzu a v hotelovém pokoji uspořádali divoký mejdan. Fry Guy nikdy nic takového neudělal. Debora Danielsová ho výstižně popsala jako "aspiranta na členství v LoDu".

Ale zločiny Fry Guye byly ve většině následné policejní propagandy připisovány LoDu. LoD byl popisován jako "těsně spolupracující skupina", zabývající se "početnými ilegálními aktivitami", včetně "krádeží z cizích kont a jejich modifikací" a "podvodného získávání peněz a zboží". Fry Guy to dělal, ale Atlantská trojka nikoli; o krádeže se prostě nezajímali, zajímali se o pronikání do počítačů. To vedlo k podivným konstrukcím ve strategii obžaloby. Členové LoDu byli obviněni z "šíření informací o útocích na počítače mezi ostatní počítačové hackery, aby tak přesunuli pozornost policie k těmto jiným hackerům, pryč od Legion of Doom".

Toto poslední obvinění (převzaté přímo z tiskové zprávy "Chicago Computer Fraud and Abuse Task Force") zní zvlášť vykonstruovaně. Po jeho přečtení můžeme dospět k závěru, že vyšetřovatelé by udělali velice dobře, kdyby opravdu "přesunuli pozornost" od Legion of Doom. Možná, že by se *měli* soustředit na "tyto jiné hackery" - na ty, kteří skutečně kradli peníze a nakupovali bez placení.

Ale Zátah na hackery v roce 1990 nebyl obyčejnou policejní akcí. Nešlo v něm jen o běžné udržování pořádku v cyberspace - byla to *razie*, akce vymyšlená k přistižení špiček undergroundu, k vyslání zřetelné a výhružné zprávy, která by zarazila undergroundový rej jednou provždy.

Z tohoto hlediska nebyl Fry Guy o moc víc než elektronický ekvivalent malého pouličního prodejce drog. Dokud byly mozky hackerských akcí z LoDu na svobodě a aktivní, rozhazující ilegální vědění napravo nalevo a povzbuzující radost z otevřeného porušování zákonů, byl zaručen *neomezený přísun* hříšníků, jako byl Fry Guy.

Protože si LoD dával záležet na své popularitě, zanechal stopy na mnoha místech. Policisté v New Yorku, Indianě, na Floridě, v Texasu, Arizoně, Missouri a dokonce i v Austrálii se po nich pustili. Ale v roce 1990 byla válka s Legií řízena z Illinois, skupinou Chicago Computer Fraud and Abuse Task Force.

Chicago Computer Fraud and Abuse Task Force ("Chicagská operační skupina proti počítačové zpronevěře a zneužití počítače"), vedená federálním žalobcem Williamem J. Cookem, zahájila činnost v roce 1987 a rychle se stala jednou z nejiniciativnějších místních "jednotek pro boj s počítačovým zločinem". Chicago bylo pro takovou skupinu přirozenou základnou. První BBS na světě byla vymyšlena v Illinois. Stát Illinois měl jedny z nejstarších a nejpřísnějších zákonů o počítačových zločinech v Americe. Policie v Illinois si byla velmi dobře vědoma nebezpečí "zločinů bílých límečků" a počítačových podvodů.

A William J. Cook byl mezi lovci elektronických zločinců vycházející hvězdou. On a jeho kolegové z úřadu federální prokuratury USA v Chicagu měli úzké vztahy s Tajnou službou, zvláště s aktivním chicagským agentem Timothy Foleym. Cook a jeho kolegové z Ministerstva spravedlnosti plánovali strategii a Foley byl jejich mužem akce.

V průběhu 80. let vybavila federální vláda veřejné žalobce sadou nových, nevyzkoušených nástrojů pro potírání počítačového zločinu. Cook a jeho kolegové byli prvními, kdo použil nové paragrafy v praxi, ve skutečném boji ve federální soudní síni.

2. října 1986 Senát jednomyslně přijal Zákon o počítačové zpronevěře a zneužití počítače, ale existovalo politováníhodně málo rozsudků, které se na něj odvolávaly. Cookova skupina si zvolila jméno podle tohoto zákona, protože byla odhodlána transformovat tento mocný, ale spíše teoretický akt Kongresu do prakticky užitečného nástroje soudního boje proti počítačovým podvodníkům a delikventům.

Nešlo jen o pouhé odhalování zločinů, jejich vyšetřování a následné souzení a potrestání pachatelů. Chicagská skupina, jako téměř každý, kdo se o to zajímal, již *věděla*, kdo je jejím nepřítelem: Legion of Doom a autoři a redaktoři *Phracku*. Úkolem bylo najít legální prostředky, jak tyto osoby odstranit.

Takový přístup se člověku neobeznámenému s tvrdou realitou prokurátorské práce může zdát poněkud pochybný. Ale veřejní žalobci nedostávají lidi do vězení za zločiny, které spáchali; dostávají lidi do vězení za zločiny, které spáchali *a které jim před soudem mohou být prokázány*. Chicagská federální policie dostala do vězení Al Capona za daňový únik. Chicago je velkoměsto s tradicí drsných a účinných metod na obou stranách hrany zákona.

Fry Guy vyprovokoval vyšetřování a upozornil bezpečnostní odborníky telekomunikací na rozsah problému. Ale zločiny Fry Guye nemohly dostat za mříže Atlantskou trojku - a tím méně pochybné undergroundové žurnalisty z *Phracku*. Takže 22. července 1989, týž den, kdy byl dopaden Fry Guy v Indianě, se Tajná služba USA vrhla na Atlantskou trojku.

Takový vývoj byl pravděpodobně nevyhnutelný. V létě 1989 se policisté blížili k Atlantské trojce aspoň ze šesti směrů najednou. Za prvé k nim vedly stopy od Fry Guye, jehož sledování vedlo k instalaci DNR záznamníků na jejich telefonech. Tyto záznamníky samy o sobě by je dříve či později zlikvidovaly.

Ale za druhé, o svých známých z Atlanty věděl Control-C a jeho zaměstnavatelé z bezpečnostního odboru. Kontakty LoDu s bezpečnostními odborníky telekomunikací jim daly přílišnou sebedůvěru a ještě větší vychloubačnost, než byla pro ně obvyklá; mysleli si, že mají mocné přátele na vysokých místech a jsou telekomunikačními společnostmi otevřeně tolerováni. Ale Intrusion Task Force z BellSouth jim byla na stopě a nešetřila úsilím ani náklady.

Atlantská trojka měla také pod svými pravými jmény záznamy v rozsáhlých antihackerských souborech, které udržoval a prodával soukromý vyšetřovatel John Maxfield z Detroitu. Maxfield, který měl těsné vztahy s bezpečnostními odborníky telekomunikačních společností a mnoho informátorů v undergroundu, byl pro redakci *Phracku* veřejným nepřítelem číslo jedna, a jejich odpor byl vzájemný.

Atlantská trojka psala články pro *Phrack*. Takové vychloubání nemohlo uniknout pozornosti bezpečnostních odborníků ani policie.

"Knightmare" ("Rytířská můra"), hacker studující střední školu v Arizoně, byl blízký přítel a učedník atlantského LoDu, ale byl dopaden slavnou arizonskou jednotkou Organized Crime and Racketeering Unit. Knightmare byl uživatelem na několika oblíbených boardech LoDu - zejména na "Black Ice" - a znal mnohá jejich tajemství. A být pronásledován Gail Thackerayovou, pomocným státním zástupcem státu Arizona, představovalo pro každého hackera strašlivé nebezpečí.

A co bylo možná nejhorší ze všeho, Prophet udělal velkou chybu, když předal ilegálně zkopírovaný soubor společnosti BellSouth Knight Lightningovi, který ho publikoval ve *Phracku*. Jak ještě uvidíme, byl to čin, jež měl fatální následky téměř pro všechny zůčastněné.

22. července 1989 navštívila Tajná služba USA Leftistův dům, kde bydlel se svými rodiči. Silný oddíl asi dvaceti mužů obklíčil budovu: Tajná služba USA, federální šerifové, místní policie, možná bezpečnostní odborníci BellSouth; v tom davu to bylo těžké poznat. Leftistův tatínek, pracující ve své suterénní kanceláři, si nejdříve ze všeho všiml svalnatého cizince v civilu běžícího přes zadní dvorek s pistolí v ruce. Když do domu vtrhli další cizinci, přirozeně předpokládal, že se stal obětí ozbrojené loupeže.

Jako většina rodičů hackerů, měli i Leftistova maminka a tatínek jen velmi matnou představu, co jejich syn celý čas dělá. Leftist měl práci jako opravář počítačového hardwaru. Jeho fascinace počítači se zdála trošku divná, ale docela neškodná a pravděpodobně vedoucí k dobře placené kariéře. Drasticky náhlá razie způsobila Leftistovým rodičům šok.

Leftist sám si vyšel po práci se svými spolupracovníky na pár skleniček tequily. Jak se na alkoholem poněkud znejistělých nohou a s taškou plnou disket v ruce blížil k domovu, všiml si velkého množství neoznačených aut zaparkovaných na příjezdové cestě. Všechny měly malé mikrovlnné anténky.

Příslušníci Tajné služby vyrazili dveře z pantů, přičemž málem zarazili jeho maminku do zdi.

Uvnitř byl Leftist uvítán zvláštním agentem Jamesem Coolem z atlantské úřadovny Tajné služby USA. Leftist nevěřil svým uším. Ještě nikdy se nesetkal s agentem Tajné služby. Vůbec si nedokázal představit, že někdy udělal něco hodného federální pozornosti. Vždycky si myslel, že stanou-li se jeho aktivity netolerovatelnými, některý z jeho kontaktů v telekomunikačních společnostech mu soukromě zatelefonuje a řekne mu, aby si dal pohov.

Ale místo toho byl Leftist s profesionální rázností prohledán, zda u sebe nemá zbraň, a jeho taška s disketami byla bleskurychle zabavena. On i jeho rodiče byli odvedeni do různých místností a důkladně vyslýcháni, zatímco houfy policistů hledaly po celém domě všechno, co mělo něco společného s elektronikou.

Leftist byl zděšen, když jeho milovaný osobní počítač IBM AT se čtyřicetimegabytovým pevným diskem, stejně jako jeho nedávno koupený klon IBM 80386 s fantastickými sto mega na disku zmizely v domovních dveřích do úschovy Tajné služby. Zabavili také všechny jeho diskety, poznámkové bloky a ohromnou haldu telekomunikačních dokumentů s oslíma ušima, které Leftist vytahal z různých popelnic.

Leftist si myslel, že celá věc je jedno velké nedorozumění. Nikdy se nezajímal o *vojenské* počítače. Nebyl *špión* ani *komunista*. Byl prostě starý dobrý georgijský hacker, a teď si jen přál, aby všichni ti lidi už konečně vypadli. Ale zdálo se, že nehodlají odejít, dokud jim něco neřekne.

Takže se jim svěřil. Což, jak později prohlásil ze svého federálního vězení v Talladeze v Alabamě, byla velká chyba.

Oblast Atlanty byla výjimečná tím, že v ní žili tři členové Legion of Doom na víceméně jednom místě. Na rozdíl od zbytku LoDu, který se scházel po telefonu a na počítačích, atlantští členové skutečně *byli* "těsně spolupracující". Nebylo nic divného na tom, že agenti Tajné služby USA zadržující Urvila v počítačových laboratořích Georgijské technické univerzity našli v jeho společnosti i Propheta.

Urvile, jedenadvacetiletý student chemie polymerů na Georgijské technické univerzitě, byl pro policisty velmi neobvyklým případem. Urvile - známý také jako "Necron 99" i pod jinými jmény, která měnil přibližně každý měsíc - byl jak zkušený hacker, tak fanatický hráč her na hrdiny.

Hry na hrdiny jsou neobvyklý koníček; ale hackeři jsou neobvyklí lidé, a jejich oblíbená hobby často nejsou běžná. Nejznámější americkou hrou na hrdiny je patrně "Dungeons & Dragons" [v Čechách Dračí doupě - pozn. překl.], pokojová hra pro několik hráčů, hraná na papíře, s mapami, pery, statistickými tabulkami a několika podivně tvarovanými hracími kostkami. Účastníci představují hrdinské postavy, zkoumající vymyšlený fantastický svět. Hry na hrdiny se často odehrávají v pseudostředověkých světech "meče a magie", s čaroději pronášejícími kletby, rytíři v brnění, jednorožci, draky, démony a skřety.

Urvile a jeho spoluhráči dávali přednost technologickým fantaziím. Používali herní systém "G.U.R.P.S." čili "Generic Universal Role Playing System" ("Obecný univerzální systém her na hrdiny"), vytvořený firmou "Steve Jackson Games" (SJG).

"G.U.R.P.S." byl rámec pro vymýšlení široké škály fantastických světů. SJG publikovala široký výběr knih plných detailních informací a herních plánů, používaných pro vyplnění mnoha fantastických pozadí základní struktury GURPS. Urvile používal zejména dvě knihy SJG, *GURPS High-Tech* a *GURPS Special Ops* ("Zvláštní agenti").

Ve fantastickém světě *GURPS Special Ops* se hráči zúčastnili moderní "velké hry" intrik a mezinárodní špionáže. Na počátku hry začínali malí a bezmocní, třeba jako pěšáci CIA nebo mrňaví obchodníčci se zbraněmi. Ale jak pokračovali v sérii her (jedna hra zpravidla trvala několik hodin a tvořila část dlouhého, promyšleného příběhu, který se mohl rozvíjet po celé měsíce), získávali nové dovednosti, nové vědomosti a novou moc. Učili se a trénovali nové schopnosti, například střelbu, karate, odposlouchávání telefonů, otvírání zámků. Mohli také získat imaginární objekty, třeba Beretty, šejkry na Martini či rychlé vozy s katapultovacími sedadly a kulomety ve světlometech. Jak se při komplexnosti těchto her dalo očekávat, Urvilovy herní poznámky byly velice detailní a rozsáhlé. Urvile byl "Pánem jeskyně", tedy tvůrcem scénářů pro ostatní hráče. Psal ohromné hádanky ve formě dobrodružných příběhů, které ostatní hráči luštili. Urvilovy herní poznámky obsahovaly desítky stránek plných exotických výmyslů o útocích nindžů na Libyi a průnicích do tajných superpočítačů komunistické Číny. Jeho poznámky byly psány na starých listech papíru a ukládány v kroužkových blocích.

Nejdostupnějším starým papírem v Urvilově pokoji na koleji byly haldy výpisů a dokumentů společnosti BellSouth, které vybral z jejích popelnic. Jeho poznámky byly psány na zadních stranách papírů ukradených telekomunikační společnosti. Co bylo ještě horší, herní poznámky byly prokládány s Urvilovými ručně psanými záznamy o *skutečných průnicích do počítačů*, kterých se dopustil.

Nejen že bylo skoro nemožné oddělit Urvilovy scénáře fantastických her od "reality" cyberspace, ale ani Urvile sám je téměř nerozlišoval. Není nijak přehnané říci, že pro Urvila bylo *obojí* hra. Urvile byl velmi inteligentní, měl bohatou fantazii a nijak zvlášť ho nezajímalo, co si jiní lidé myslí o vlastnických vztazích. Jeho poměr k "realitě" nebyl věcí, které by věnoval zvláštní pozornost. Pro Urvila bylo pronikání do počítačů hra. Byla to zábava, zajímavá náplň volného času. A Urvile bral své zábavy vážně. Nemohl přestat pronikat do počítačů o nic snáz, než opustit z poloviny složenou skládačku či rozečtenou fantasy trilogii Stephena Donaldsona. (Jméno "Urvile" pochází z úspěšné Donaldsonovy novely.)

Urvilův úsměvný, nenarušitelný klid jeho vyšetřovatele nepříjemně dráždil. Především si vůbec nepřipouštěl, že udělal něco špatného. Projevoval minimální stopy upřímné lítosti. Dokonce se choval, jako by byl přesvědčen, že ne on, ale naopak kriminalisté se pohybují ve svém vlastním, soukromém světě zdegenerované fantazie. Urvile byl příliš zdvořilý a dobře vychovaný, než aby to řekl rovnou, ale jeho reakce byly pokřivené a zneklidňující. Například co se týkalo schopností LoDu monitorovat telefonní hovory policie a Tajné služby USA. Urvile souhlasil s tím, že to bylo docela dobře možné a pro LoD to nebyl žádný nepřekonatelný problém. Vlastně o tom diskutoval se svými přáteli na boardu "Black Ice", stejně jako o jiných zajímavých problémech, například o konstrukci osobního plamenometu a slepování bouchacích kuliček pro zvýšení jejich účinku. Měli stovky čísel státních institucí, získaných ověřováním atlantských telefonů nebo vybraných z počítačů VAX/VMS, do kterých pronikli.

V zásadě se nikdy nedostali k odposlouchávání policajtů, protože tato představa jim nepřipadala natolik zajímavá, aby jim stála za námahu. Kromě toho, kdyby monitorovali telefony Tajné služby USA, zjevně by nikdy nemohli být chyceni. OK?

Tajnou Službu tato neprůstřelná hackerská logika neuspokojila.

Pak se ho ptali na možnost shození telefonní sítě. Bez problémů, ujistil je Urvile s úsměvem. Členové LoDu z Atlanty mohli shodit atlantskou telefonní síť, kdykoli je napadlo. *I systém 911?* Na tom není nic zvláštního, vysvětlil trpělivě Urvile. Stačí shodit ústřednu, třeba chybou unixového příkazu "makedir", a systém 911 spadne samozřejmě také. Upřímně řečeno, systém 911 nebyl příliš zajímavý. Mohl hrozně zajímat policajty (z nějakých jejich podivných důvodů), ale pokud šlo o technické výzvy, byl systém 911 nudný k uzívání. Samozřejmě, že Atlantská trojka by dokázala shodit systém. Nejspíš by dokázali shodit telefonní síť po celém teritoriu BellSouth, kdyby se tomu chvilku věnovali. Ale Atlantská trojka neničila systémy. Jen neschopní troubové ničili systémy. Atlantská trojka byla *elita*.

Urvile byl pevně přesvědčen, že čistě technická odbornost mu pomůže z jakýchkoli potíží. Co se jeho týkalo, elitní postavení v digitálním undergroundu ho definitivně vyčleňovalo mimo intelektuální sféru policajtů i všech ostatních "normálních" lidí. Urvile se měl hodně co učit.

Ze tří špiček LoDu měl největší potíže Prophet. Prophet byl profesionální unixovský programátor, schopný kdykoli se dostat do Internetu a přes něj kamkoli jinam. Hackerskou kariéru zahájil asi ve čtrnácti letech pokusy s unixovým sálovým systémem na Univerzitě Severní Karolíny.

Prophet byl autorem užitečného souboru "Použití Unixu a jeho bezpečnost od základů". Unix je mocný, univerzální počítačový operační systém pro počítače, na kterých současně běží více úloh pro více uživatelů. V roce 1969, kdy byl v Bellových laboratořích vytvořen, měly takové počítače pouze velké společnosti a univerzity, ale dnes běží Unix na tisících výkonných domácích počítačů. Unix byl zvláště vhodný pro telekomunikační programování a stal se v této oblasti standardem. V důsledku toho se stal standardem i pro elitní hackery a telefandy.

Poslední dobou nebyl Prophet tak aktivní jako Leftist a Urvile, ale zato byl recidivista. V roce 1986, když mu bylo osmnáct, byl usvědčen z "neautorizovaného přístupu do počítačové sítě" v Severní Karolíně. Byl odhalen při průniku do Southern Bell Data Network, vnitřní unixovské sítě telekomunikací, která měla být pro veřejnost nepřístupná. Trest, který dostal, byl pro hackera typický: šest měsíců zákazu činnosti, 120 hodin veřejně prospěšných prací a tříletý ochranný dohled.

Po této ponižující prohře se Prophet zbavil většiny ze svých ilegálně získaných telefandovských a hackerských dat a zkoušel se chovat slušně. Ale na podzim roku 1988 bylo pokušení cyberspace pro Propheta příliš silné a on se po boku Urvila a Leftista pustil do těch nejobtížnějších systémů v dosahu.

Počátkem září 1988 se vloupal do centrálního systému pro automatické řízení společnosti BellSouth, do AIMSX neboli "Advanced Information Management System" ("Pokročilý systém informačního managementu"). AIMSX byla síť pro vnitřní organizační potřeby BellSouth, kde jeho zaměstnanci skladovali elektronickou poštu, databáze, interní zpravodaje a kalendáře a zpracovávali texty. Protože AIMSX neměla veřejná telefonní čísla, byla považována za naprosto neviditelnou pro každého kromě oprávněných osob a nebyla nijak zvlášť zabezpečena - nevyžadovala dokonce ani hesla. Prophet se přihlásil místo nic netušícího zaměstnance společnosti "waa1". Pod jménem majitele waa1 uskutečnil Prophet asi deset výletů do AIMSX.

Prophet v systému nic nepoškodil ani nevymazal. Jeho přítomnost v AIMSX byla neškodná a téměř neviditelná. Ale on se s tím nedokázal spokojit.

Jedním z textů zpracovávaných v AIMSX byl dokument, nazvaný "Standardní procedury Bell South 660-225-104SV, Struktura Kontrolního odboru pro rozšířené služby zvláštním službám a významným zákazníkům 911 z března 1988".

Prophet nepátral speciálně po tomto dokumentu. Byl to pouze jeden ze stovek podobných dokumentů s neproniknutelnými tituly. Ale když o něj během svého ilegálního pobytu v AIMSX zakopl, rozhodl se, že si ho odnese jako trofej. Mohl se mu hodit v nějakém budoucím chlubivém, chvástavém a naparovacím představení. Takže někdy během září 1988 přikázal Prophet sálovému počítači AIMSX, aby tento dokument (napříště označovaný jednoduše jako "Dokument 911") zkopíroval na jeho domácí počítač.

Nikdo si nevšiml, že to Prophet udělal. V jistém smyslu Dokument 911 "ukradl", ale pojem vlastnictví může být v cyberspace ošidný. V BellSouth si ničeho nevšimli, protože originál dokumentu zůstal na svém místě. Nebyli "oloupeni" o samotný dokument. Mnoho lidí bylo oprávněno kopírovat ho - konkrétně lidé pracující pro devatenáct "zvláštních služeb a významných zákazníků" po celém jihovýchodě Spojených Států. To bylo ostatně účelem jeho existence a důvodem uložení v počítačové síti: být kopírován a čten - zaměstnanci telekomunikační společnosti. Ale nyní si tato data zkopíroval někdo, o kom se nepředpokládalo, že mu budou dostupná.

Prophet měl nyní svoji trofej. Navíc se rozhodl, že uloží ještě další kopii Dokumentu 911 na počítači jiné osoby. Touto nic netušící osobou byl počítačový nadšenec Richard Andrews, žijící nedaleko Jolietu v Illinois. Richard Andrews se živil jako unixovský programátor a vedl výkonný unixovský board zvaný "Jolnet", umístěný ve sklepě svého domu.

Prophet získal pod jménem "Robert Johnson" účet na počítači Richarda Andrewse. A do tohoto počítače uložil Dokument 911, do své vlastní, soukromé oblasti na něm.

Proč to Prophet udělal? Kdyby odstranil Dokument 911 ze svého vlastního počítače a držel svou kopii stovky mil daleko, na cizím stroji a pod falešným jménem, mohl si být celkem jist, že nebude objeven a potrestán - ačkoli jeho konspirativní opatření nepochybně postavilo nic netušícího Richarda Andrewse do riskantní situace. Ale jako většina hackerů, byl i Prophet na ilegálně získaná data jako křeček. Když došlo na lámání chleba, nedokázal se se svou trofejí rozloučit. Když bylo jeho bydliště v Decaturu v Georgii v srpnu 1989 prohledáno, byl Dokument 911, nezvratný důkaz, nalezen. A Prophet, v rukou Tajné služby USA, se ze všech sil snažil o "vysvětlení".

***

Náš příběh nás nyní vede od Atlantské trojky a jejich konfrontace se zákonem v létě 1989. Musíme opustit Atlantskou trojku "plně spolupracující" se svými četnými vyšetřovateli. A všichni tři spolupracovali, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudku Státním soudem Severního distriktu Georgie - až do prosince 1990, kdy byli všichni tři odsouzeni do různých federálních věznic.

Teď se musíme věnovat jiným aspektům války s LoD. Válka s Legií byla totiž válkou v síti, konkrétně v síti tří sítí, komplexním způsobem propletených a navzájem se ovlivňujících. Sama Legie, včetně Atlantské trojky, a jejich obdivovatel Fry Guy, byla první sítí. Druhou sítí byl časopis *Phrack*, jeho redaktoři a přispěvatelé. Třetí sítí byla elektronicky spolupracující skupina kolem hackera jménem "Terminus".

Válka proti těmto hackerským sítím byla uskutečňována policejní sítí. Atlantská trojka a Fry Guy byli pronásledováni agenty Tajné služby USA a federálními prokurátory z Atlanty, Indiany a Chicaga. Terminus zjistil, že mu je na stopě Tajná služba a federální prokurátoři z Baltimore a Chicaga. A válka proti *Phracku* byla téměř výhradně záležitostí Chicaga.

Vyšetřování případu Terminus bylo věnováno mnoho energie, zejména Chicagskou operační skupinou, ale tato operace je tou nejméně známou a nejméně zveřejňovanou z celého Zátahu na hackery. Terminus, žijící v Marylandu, byl unixovský programátor a konzultant, poměrně známý a uznávaný (pod svým rodným jménem) v unixovské komunitě jako expert na minipočítače AT&T. Terminus obdivoval AT&T, zejména Bellcore, a zakládal si na své reputaci unixovského experta; jeho nejvyšší ambicí bylo pracovat pro Bellovy laboratoře.

Ale Terminus měl podivné přátele a temnou minulost. Jednou byl objektem obdivného interview ve *Phracku* (svazek 2, číslo 14, soubor 2, datovaný květen 1987). V tomto článku ho jeden ze šéfredaktorů *Phracku* Taran King popsal jako inženýra, výška 5 stop a 9 palců, hnědé vlasy, narozen 1959. Osmadvacet let je na hackera poměrně vysoký věk.

Terminus byl kdysi sysopem telefandovsko-hackerského undergroundového boardu "MetroNet", běžícího na Apple II. Později nahradil MetroNet undergroundovým boardem "MegaNet", specializovaným na IBM. V dobách svého mládí napsal Terminus program na systematické zkoušení přístupových kódů pro IBM PC, jeden z úplně prvních a velice elegantní. Tento program byl v undergroundu široce rozšířen. Nepočítaně telefandů a hackerů vlastnících PC ho používalo ke krádežím telekomunikačních kódů. Tento úspěch neunikl pozornosti bezpečnostních odborníků telecomu; stěží jí mohl uniknout, protože dřívější handle Terminuse, "Terminal Technician", byla hrdě vepsána do programu.

Když se stal počítačovým specialistou na plný úvazek (specializujícím se na programování telekomunikací), přijal handle Terminus ("Konečný"), která měla vyjádřit, že jako hacker dosáhl konečného, dokonalého stadia. Pořídil si unixovský board "NetSys" na počítači AT&T, se čtyřmi telefonními linkami a působivými 240 megabyty místa na disku. Na NetSysu byl dostupný kompletní *Phrack* od prvního čísla a Terminus udržoval přátelské styky s jeho šéfredaktory, Taran Kingem a Knight Lightningem.

Počátkem 80. let byl Terminus stálým hostem na Plovernetu, Pirate-80, Sherwood Forestu a Shadowlandu, což všechno byly známé pirátské boardy, často navštěvované členy Legion of Doom. Terminus vlastně formálně nikdy nebyl "členem LoD", protože nikdy nedostal oficiální, obřadné požehnání od velkého náčelníka Legie Lexe Luthora. Terminus se nikdy fyzicky nesetkal s nikým z LoDu. Ale to stěží mělo nějaký význam - ani sama Atlantská trojka nebyla Lexem nikdy formálně uznána. Z hlediska policie byl případ jasný. Terminus byl dospělý profesionál, živící se programováním a se speciálními znalostmi softwaru a hardwaru AT&T - a přitom byl Terminus jedna ruka s Legion of Doom a undergroundem.

1. února 1990 - čtrnáct dní po kolapsu telefonní sítě AT&T - se agenti Tajné služby USA Tim Foley z Chicaga a Jack Lewis z Baltimore, doprovázení bezpečnostním odborníkem AT&T Jerry Daltonem, vydali do Middle Town v Marylandu. Terminus byl vyslýchán ve svém domě (k hrůze své manželky a malých dětí) a jeho počítače byly, jak bylo zvykem, zabaveny.

Zjistilo se, že počítač NetSysu obsahuje spoustu specializovaného unixovského softwaru - copyrightované zdrojové texty programů patřících AT&T. Například: UNIX System Five Release 3.2 (vlastní operační systém); UNIX SV Release 3.1; komunikační software UUCP; KORN shell (rozhraní pro ovládání systému z klávesnice); RFS; IWB; WWB; DWB; programovací jazyk C++; PMON; TOOL CHEST; QUEST; DACT; S FIND.

Podle starých pirátských tradic undergroundu poskytoval Terminus tento ilegálně zkopírovaný software malému okruhu svých známých unixovských programátorů. Velmi nemoudře skladoval na počítači NetSysu sedm let své elektronické pošty, dokumentující všechny jeho přátelské transakce s různými kolegy. Terminus nezpůsobil kolaps z 15. ledna. S potěšením ale řídil neziskovou pirátskou síť šířící software AT&T. To nebylo nic, co by AT&T dělalo radost. Bezpečnostní odborník AT&T Jerry Dalton ocenil "ukradený" software na více než třista tisíc dolarů.

Vstup AT&T do arény volného trhu byl komplikován novými a neurčitými pravidly informační ekonomiky. Až do rozdělení Ma Bell z rozhodnutí soudu bylo AT&T zakázáno prodávat hardware nebo software. Ma Bell byla telefonní společnost; nesměla použít své ohromné zisky z telefonů k financování vstupu na počítačový trh.

Nicméně AT&T vyvinula operační systém Unix. A podařilo se jí vydělat na něm nějaké peníze. Je poněkud absurdní, že Unix nebyl prodáván jako počítačový software, ale podle obskurní výjimky v regulačních omezeních povolující prodej přebytečného vybavení a odpadu. Jakýkoli velkorysejší pokus udělat Unixu reklamu a prodávat ho ve velkém by vyprovokoval žaloby počítačových společností. Místo toho byly licence na Unix za mírné poplatky přenechány univerzitám, kde kyseliny akademických svobod systematicky rozpouštěly copyrightová práva AT&T.

Po rozdělení si v AT&T byli vědomi, že Unix je potenciální zlatý důl. V té době už existovaly velké kusy unixovského kódu, které nepatřily AT&T a byly prodávány jinými. Celý konkurenční unixovský operační systém byl vyvinut v Berkeley v Kalifornii (jednom z nejdůležitějších zdrojů hackerské ideologie na světě). Dnes "hackeři" zpravidla považují "Berkeley Unix" za technicky pokročilejší než "System V Unix" od AT&T, ale AT&T nenechala pouhou technickou eleganci zasahovat do racionálního byznysu prodeje copyrightovaného softwaru. AT&T úmyslně odstranila kompatibilitu svého vlastního kódu s Unixem jiných lidí a napsala kód, o kterém může dokázat, že je copyrightovaný, i když tento kód je poněkud nemotorný a "dřevorubecký". Uživatelské licence AT&T jsou důkladné obchodní smlouvy, plné jasných upozornění na autorská práva a zákazů šíření třetím osobám.

AT&T neudržela Unix úplně pod pokličkou, ale aspoň v hrnci. Vzhledem k tomu, jak všudypřítomné a nekontrolované je softwarové pirátství, je zdrojový kód Unixu AT&T silně copyrightovaný, dobře střežený a poskytovaný za přísných podmínek. Unix se tradičně používal pouze na sálových počítačích, patřících velkým skupinám profesionálů s kravatami, a ne na strojích umístěných v ložnici, kde lidé snadno dostávají zlomyslné nápady.

A zdrojový kód Unixu AT&T je opravdové programování na vysoké úrovni. Počet schopných unixovských programátorů, kteří mají motiv ke krádeži zdrojového kódu Unixu, je malý. Velmi malý ve srovnání s desítkami tisíc lidí ochotnými získat bez placení například populární hry na PC jako třeba "Leisure Suits Larry".

Ale v roce 1989 se ukázalo, že pirátský underground, konkrétně Terminus a jeho přátelé, vztáhl ruku na Unix AT&T. A vlastnictví, o které šlo, nebylo prodáváno za dvacet dolarů v místním supermarketu Bill; byl to komplexní, sofistikovaný, víceuživatelský a víceúlohový kód za desetitisíce dolarů.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Terminus a jeho údajná skupina softwarových pirátů ve skutečnosti ze zločinů, ze kterých byli obviněni, nezískali žádné peníze. Zdůrazňovaná suma 300 000 dolarů, udávaná jako cena obsahu počítače NetSysu, neznamenala, že Terminus skutečně získal nezákonným způsobem třista tisíc dolarů patřících AT&T. Terminus poskytoval a přijímal software, soukromě, svým známým, a zdarma. Nekradl programy, aby je mohl prodávat. Nežádal o peníze a nedostával je. Žil docela skromně.

Zaměstnanci AT&T - a také nezávislí unixovští konzultanti, jako byl Terminus - běžně pracovali s "copyrightovaným" softwarem AT&T, a to v kanceláři i doma na svých soukromých počítačích. AT&T zřídkakdy vysílala své bezpečnostní odborníky, aby pročesali pevné disky jejích konzultantů. Laciní nezávislí nájemní programátoři byli pro AT&T velmi užiteční; neměli zdravotní pojištění ani důchodové programy a už vůbec nebyli členy Odborového svazu amerických pracujících v telekomunikacích. Byli to námezdní poskokové, uklízečky ve Velkém technologickém chrámu AT&T; ale když se Tajná služba USA porozhlédla po jejich domovech, zdálo se, že jedí na stříbře společnosti a spí na jejích poduškách! Měli tu drzost chovat se, jako kdyby jim věci, se kterými pracovali každý den, patřily!

A nebyli to žádní nezletilí hackeři tahající papíry z popelnic, s nosy přitisknutými k oknům mrakodrapů vrcholového managementu. Tihle mladíci byli unixoví mágové, a nejen že měli data AT&T na svých počítačích a ve svých hlavách, ale s elánem se spojili k jejich studiu, a využili k tomu počítačů mnohem silnějších než cokoli, co bylo předtím představitelné v soukromých rukou. Jak zajistíte, aby lidé, kteří nejsou stálými zaměstnanci, měli uctivý respekt k vašemu vlastnictví? Bylo to dilema.

Rozsáhlé části unixovského kódu nebyly copyrightovány a daly se legálně získat zadarmo. Rozsáhlé části "copyrightovaného" unixovského kódu byly důkladně přepracovány, změněny možná natolik, že se staly zcela novým produktem - nebo možná ne. Intelektuální vlastnictví softwarových vývojářů bylo, a je, neobyčejně složité a zmatené. A "softwarové pirátství", podobně jako amatérské kopírování videokazet, je jedním z nejrozšířenějších "zločinů" tohoto světa. Agenti Tajné služby USA nebyli odborníci na Unix a nebyli obeznámeni se zvyklostmi v jeho používání. Tajná služba USA, jako organizace, nezaměstnávala ani jednu osobu, která by dokázala programovat v prostředí Unixu - ne, ani jedinou. Tajná služba bohatě využívala služeb *externích* expertů, ale "experti", které si vybrala, byli bezpečnostní specialisté AT&T a Bellcore, tedy přímé *oběti* vyšetřovaných zločinů, lidé, kteří měli maximální zájem na ochraně "copyrightovaného" softwaru AT&T.

6. února 1990 byl Terminus zatčen agentem Lewisem. Nakonec byl odsouzen do vězení za ilegální užívání softwarových produktů AT&T.

Otázka pirátského šíření softwaru AT&T byla přítomna v pozadí během celé války s Legií. Asi půl tuctu lidí, se kterými Terminus udržoval elektronické kontakty - lidí žijících v Illinois, Texasu a Kalifornii - bylo důkladně vyslýcháno Tajnou službou USA ve spojitosti s ilegálním kopírováním softwaru. Ale Terminus zůstal jediným, kdo z něj byl obviněn. Nikdo z ostatních neměl jeho prominentní postavení v hackerském undergroundu.

To ale neznamenalo, že tito lidé neměli potíže nebo se jim mohli vyhnout. Transfer ilegálních dat je v cyberspace mlhavá a špatně popsatelná činnost, plná neočekávaných nebezpečí pro všechny zúčastněné: hackery, majitele přenosových kapacit, majitele boardů, policisty, veřejné žalobce i náhodné kolemjdoucí. Dobře míněná snaha vyhnout se potížím či potrestat porušování zákona může někdy způsobit více škody než obyčejná pasivita, lhostejnost nebo nekorektnost.

NetSys nebyl obyčejný "spotřební" board, ačkoli měl většinu obvyklých funkcí BBS. NetSys nebyl izolovaný počítač, ale část celosvětově spolupracující sítě "UUCP". Síť UUCP používá sadu programů Unixu, zvanou "Unix-to-Unix Copy", umožňující unixovským systémům vyměňovat si data vysokými rychlostmi prostřednictvím veřejné telefonní sítě. UUCP je radikálně decentralizovaná, nezisková síť unixovských počítačů. Těchto počítačů existují desítky tisíc. Některé jsou malé, ale mnoho z nich je velkých a výkonných a také propojených s jinými sítěmi. Existují jisté poměrně komplikované vazby mezi UUCP a rozsáhlými sítěmi jako je JANET, EasyNet, BITNET, JUNET, VNET, DASnet, PeaceNet a FidoNet a také gigantický Internet. (Takzvaný Internet není ve skutečnosti ani tak síť sama o sobě, ale spíše standard rozhraní mezi různými sítěmi, umožňující mnoha celosvětovým počítačovým sítím komunikovat mezi sebou. Čtenáři, které zajímají složité a fascinující propletence moderních počítačových sítí, mohou ocenit autoritativní 719-stránkový výklad Johna S. Quartermana *The Matrix* ("Vzor"), vydaný Digital Press v roce 1990.)

Schopný uživatel unixovského NetSysu mohl posílat a přijímat elektronickou poštu téměř z každé významné počítačové sítě na světě. NetSys nebyl nazýván board, ale spíše "node" ("uzel"). Nody jsou větší, rychlejší a sofistikovanější než pouhé boardy, a pro hackery je přítomnost na mezinárodně propojených nodech symbolem mnohem vyššího statusu než přítomnost na pouhých místních boardech. Terminus měl přes svůj node NetSys v Marylandu mnoho přímých spojení k jiným, podobným nodům UUCP, vedených lidmi, kteří měli stejné zájmy a aspoň částečně stejné svobodomyslné názory jako on. Jedním z těchto nodů byl Jolnet, vlastněný Richardem Andrewsem, který byl stejně jako Terminus nezávislým unixovským konzultantem. I Jolnet pracoval pod Unixem a dalo se s ním spojit vysokou rychlostí ze sálového počítače kdekoli na světě. Jolnet byl z technického hlediska poměrně sofistikovaný, nicméně stále byl řízen jednou osobou, jako soukromý, neziskový koníček. Většina uživatelů Jolnetu byli unixovští programátoři - používali ho pro poštu, ukládání dat a přístup k sítím. Jolnet zprostředkovával přístup k síti přibližně dvěma stům lidí a také místní střední škole. Mezi svými ostatními službami nabízel Jolnet i časopis *Phrack*.

Ze svých vlastních důvodů pojal Richard Andrews podezření, že s jeho novým uživatelem "Robertem Johnsonem" není všechno v pořádku. Richard Andrews se rozhodl podívat se, co "Robert Johnson" v Jolnetu skladuje. A našel Dokument 911.

"Robert Johnson" byl Prophet z Legion of Doom, a Dokument 911 byl jeho kořistí ilegálně získanou z počítačů BellSouth.

Dokument 911, speciálně ilegální kousek digitálního vlastnictví, se opět pohnul po své dlouhé, složité a katastrofické cestě.

Andrewse zarazilo, že někdo, kdo není zaměstnancem telefonní společnosti, má dokument zabývající se systémem 911. I na dokumentu samém bylo jasné upozornění: "POZOR: NEPOUŽÍVAT A NEZVEŘEJŇOVAT MIMO BELLSOUTH A JEJÍ DCEŘINNÉ SPOLEČNOSTI BEZ ZVLÁŠTNÍHO PÍSEMNÉHO POVOLENÍ."

Tato standardní varování jsou často připisována na všechny možné obchodní materiály. Zvláště spojaři jako živočišný druh jsou známi svou vášní orazítkovat všechno, co se jim dostane pod ruku, jako "důvěrné". Ale přece jen, tento dokument se zabýval systémem 911. Richovi Andrewsovi se to nechtělo líbit.

Andrews nebyl ochoten ignorovat možné potíže. Rozhodl se, že by bylo rozumné poslat tento dokument jednomu příteli a známému z unixovské sítě a konzultovat ho s ním. Takže někdy v září 1988 poslal Andrews elektronicky další kopii Dokumentu 911 jistému zaměstnanci AT&T, Charlesi Boykinovi, který vedl unixovský node "attctc" v Dallasu v Texasu.

"Attctc" patřil AT&T a byl umístěn v jeho "Customer Technology Center" ("Zákaznické technologické centrum") v Dallasu - odtud "attctc". "Attctc" byl spíše znám pod jménem "Killer" ("Zabiják"), což bylo jméno stroje, na kterém systém běžel. Killer byl velký, silný model AT&T 3B2 500, víceuživatelská, víceúlohová unixovská platforma s 32 megabyty operační paměti a obtížně představitelnými 3,2 gigabyty místa na disku. V roce 1985, kdy Killer přišel do Texasu, byla řada 3B2 jednou ze zářivých nadějí AT&T v připravované bitvě s IBM o trh počítačů pro velké společnosti. Killer byl umístěn v Zákaznickém technologickém centru v dallaském Nákupním centru informatiky, což byl v podstatě luxusní obchodní dům nabízející technologické novinky, a používán jako demonstrační vzorek.

Charles Boykin, dlouholetý zaměstnanec AT&T a specialista na hardware a digitální komunikace, byl členem místního týmu technické podpory pro systémy 3B2. Jako demonstrační vzorek v obchodním domě neměl Killer mnoho co na práci, a byla ostuda nechat jeho kapacitu zahálet. Takže Boykin dostal chytrý nápad - napsal pro Killera unixovský BBS software a zapojil stroj do místní telefonní sítě. Svým debutem koncem roku 1985 se Killer stal prvním veřejně přístupným unixovským počítačem ve státě Texas. Široká veřejnost byla vítána.

Stroj okamžitě vyvolal vznik elektronické komunity. Zapojil se do sítě UUCP a nabídl spojení na více než osmdesát dalších počítačů, jejichž přístup do neomezeného cyberspace závisel na Killerovi. A nesloužil jen velkým zvířatům; i uživatelé osobních počítačů skladovali v jeho ohromných 3200-megabytových prostorách volně šiřitelné programy pro počítače Amiga, Apple a IBM. Svého času měl Killer největší knihovnu volně šiřitelného softwaru pro Apple Macintosh v Texasu.

Časem Killer přitáhl kolem patnácti set živě komunikujících uživatelů, uploadujících a downloadujících programy, posílajících si poštu, vyměňujících si klepy a připojujících se k tajemným vzdáleným sítím.

Boykin nebyl za vedení Killera nijak placen. Považoval to za dobrou reklamu pro systém AT&T 3B2 (zisky z jeho prodeje nedosahovaly zrovna závratných výšek), ale také se mu prostě líbila živá komunita, kterou svými schopnostmi vytvořil. Zveřejnil svůj unixový BBS software a dal ho zdarma k dispozici případným zájemcům.

Mezi unixovskými programátory měl Charlie Boykin reputaci sympatického, upřímného a rozumného člověka. V roce 1989 ho skupina unixovských profesionálů z Texasu zvolila "Systémovým administrátorem roku". Byl považován za muže, jehož radám je možno důvěřovat.

V září 1988 vtrhl Dokument 911, poslaný Richardem Andrewsem, do Boykinova života. Boykin okamžitě pochopil, že dokument je kradený. Nebyl odborník na hlasovou komunikaci a neznal neveřejné detaily o následnických společnostech AT&T, ale velmi dobře chápal, co je to systém 911, a rozčílilo ho, že se důvěrné informace o tomto systému dostaly do nepovolaných rukou. Tato záležitost jasně spadala do náplně práce bezpečnostního odboru. Takže 21. září 1988 pořídil Boykin *další* kopii Dokumentu 911 a poslal ji svému známému z práce, jistému Jerome Daltonovi z Odboru AT&T pro informační bezpečnost. Jerry Dalton byl tentýž člověk, který se později zúčastnil razie v domě Terminuse. Z bezpečnostního odboru AT&T byl Dokument 911 poslán do Bellcore. Bellcore neboli "BELL COmmunications REsearch" ("Bellův výzkum komunikací") byl kdysi ústřední laboratoří Bellovy společnosti. Zaměstnanci Bellových laboratoří vyvinuli operační systém Unix. Nyní byl Bellcore formálně nezávislou společností s více vlastníky, fungující jako výzkumné středisko všech sedmi následnických společností Bellu. Bellcore měl výhodnou pozici i při koordinaci bezpečnostních technologií a konzultací pro následnické společnosti; muž pověřený vedením těchto snah byl Henry M. Kluepfel, celoživotní zaměstnanec Ma Bell, pracující pro ni přes čtyřiadvacet let.

13. října 1988 předal Dalton Dokument 911 Henrymu Kluepfelovi. Kluepfel, zkušený odborný svědek obžaloby v případech telekomunikační a počítačové zpronevěry, viděl už mnohem větší potíže než tuto. Přijal dokument jako to, čím skutečně byl: jako trofej z hackerského průniku.

Ovšem ať už onen průnik způsobil jakékoli škody, byl to nejspíš loňský sníh. Vypadalo to, že se v dané fázi celkem nedá nic dělat. Kluepfel si pečlivě poznamenal okolnosti případu a problém založil.

Uplynulo několik měsíců.

Byl únor 1989. Atlantská trojka se proháněla v ústřednách BellSouth a nic netušila o svém brzkém konci. Legie jen kvetla. A stejně tak časopis *Phrack*. Uplynulo dobrých šest měsíců od Prophetova průniku do AIMSX. Propheta, jak je u hackerů obvyklé, omrzelo sedět na svých vavřínech. Knight Lightning a Taran King, šéfredaktoři *Phracku*, po něm neustále loudili materiál vhodný k publikaci. Prophet se rozhodl, že už nehrozí žádné podstatné nebezpečí a že se klidně může začít vychloubat, chvástat a naparovat.

Takže poslal kopii Dokumentu 911 - další kopii - ze stroje Jolnetu patřícího Richardu Andrewsovi na účet Knight Lightninga v BITnetu na Univerzitě v Missouri. Zopakujme si nyní, kde všude se nachází Dokument 911.

0. Originální dokument 911. Ten je v systému AIMSX na sálovém počítači v Atlantě a je dostupný stovkám lidí, kteří by ale všichni měli být zaměstnanci BellSouth. Někteří z těchto lidí - není známo kolik - mohou mít své vlastní kopie tohoto dokumentu, ale všichni jsou profesionální spojaři a mají důvěru telefonní společnosti.

1. Prophetova ilegální kopie, u něj doma na jeho osobním počítači v Decaturu v Georgii.

2. Prophetova záložní kopie, uložená na počítači Jolnetu Riche Andrewse ve sklepě jeho domu blízko Jolietu v Illinois.

3. Kopie Charlese Boykina na Killeru v texaském Dallasu, zaslaná Richem Andrewsem z Jolietu.

4. Kopie Jerryho Daltona v Odboru AT&T pro informační bezpečnost v New Jersey, zaslaná Charlesem Boykinem z Dallasu.

5. Kopie Henryho Kluepfela na ředitelství bezpečnostního odboru Bellcore v New Jersey, zaslaná Daltonem.

6. Kopie Knight Lightninga, zaslaná Prophetem ze stroje Richarda Andrewse, v Columbii v Missouri.

Je zřejmé, že "zabezpečení" tohoto důvěrného dokumentu, jakmile byl vyloven z AIMSX, se rychle stalo dosti pochybným. Bez jakýchkoli finančních transakcí a bez jakékoli zvláštní snahy byla tato data nejméně šestkrát reprodukována a rozšířila se po celém kontinentu. Ovšem to nejhorší mělo teprve přijít.

V únoru 1989 se Prophet a Knight Lightning elektronicky dohadovali, co s touto trofejí podniknou. Prophet se chtěl vytáhnout, ale zároveň si samozřejmě nepřál být chycen.

Na druhé straně Knight Lightning byl odhodlán publikovat z dokumentu co nejvíce. Knight Lightning studoval společenské vědy a zejména se zajímal o otázky svobody slova. Rád publikoval prakticky cokoli, co ukazovalo v příznivém světle schopnosti undergroundu a zahanbovalo telekomunikační společnosti. Ale Knight Lightning měl i kontakty s bezpečnostními experty, se kterými čas od času konzultoval, zda materiál, který získal, není příliš citlivý pro zveřejnění.

Prophet a Knight Lightning se rozhodli, že Dokument 911 proškrtají a odstraní tak většinu příznaků, podle nichž ho bylo možno identifikovat. Nejdříve ze všeho zmizelo nápadné varování "NEPOUŽÍVAT A NEZVEŘEJŇOVAT". Odstranili i další kritická místa, například seznam pracovních telefonních čísel specialistů BellSouth na systém 911 na Floridě. Kdyby byla tato telefonní čísla publikována ve *Phracku*, byli by tito zaměstnanci BellSouth velmi pravděpodobně obtěžováni telefandy, což by BellSouth pořádně nadzvedlo a představovalo by jak pro Propheta, tak pro *Phrack* vážné riziko.

Takže Knight Lightning zkrátil Dokument 911 téměř na polovinu a odstranil telefonní čísla a některé citlivé specifické informace. Pak ho elektronicky vrátil Prophetovi; Prophet měl stále obavy, takže Knight Lightning vypustil ještě něco. Nakonec se shodli, že dokument je připraven k publikaci a že bude zveřejněn ve *Phracku* pod pseudonymem "Eavesdropper" ("Naslouchač").

K publikaci došlo 25. února 1989.

Čtyřiadvacáté číslo *Phracku* obsahovalo rozverné interview se zástupcem šéfredaktora, telefandou "Chanda Leirem" ("Lustr"), tři články o BITnetu a jeho propojení s jinými počítačovými sítěmi, článek o číslech s předvolbami 800 a 900 (tato čísla si pronajímají obchodní společnosti pro reklamní kampaně, soutěže apod.) od "Unknown Usera", článek "VaxCata" ("Dorůstající kočka") o základech telekomunikací, elegantně nazvaný "Ma Bell za závojem tajemství" a obvyklé "Phrack World News".

V této sekci byla, ironickou náhodou, i rozsáhlá zpráva o odsouzení osmnáctiletého hackera z Chicaga jménem "Shadowhawk", kterého dostal do federální věznice sám William J. Cook.

A toto číslo obsahovalo i dva články od "Eavesdroppera". První byl upravený Dokument 911, nazvaný nyní "Struktura Kontrolního odboru pro rozšířené služby zvláštním službám a významným zákazníkům 911". Eavesdropperův druhý článek byl glosář termínů, vysvětlující záplavu spojařských akronym a žargonu v Dokumentu 911.

Nešťastný dokument byl nyní distribuován na více než sto padesát míst, která pravidelně dostávala *Phrack*. Ne sto padesát *lidí*, nenechte se mýlit - sto padesát *míst*, z nichž některé byly unixové nody nebo boardy, samy o sobě mající desítky, dokonce stovky uživatelů.

To bylo v únoru 1989. Bezprostředně se nic nestalo. Přišlo léto, a Atlantská trojka byla zadržena Tajnou službou USA. Byl dopaden Fry Guy. Ale *Phracku* se nic nestalo. Vyšlo dalších šest jeho čísel, celkem třicet víceméně každý měsíc. Knight Lightning a jeho zástupce Taran King neměli žádné problémy.

*Phrack* měl ve zvyku přikrčit se, když začaly létat třísky. Během letních zátahů v roce 1987 (k zátahům na hackery dochází zpravidla v létě, možná proto, že hackery je snazší najít doma než na koleji) nevydal *Phrack* nové číslo několik měsíců a držel se stranou. Bylo zatčeno několik lidí kolem LoDu, ale redakci *Phracku*, elitním reportérům undergroundu, se nic nestalo. V roce 1988 převzal *Phrack* nový šéfredaktor "Crimson Death" ("Červená Smrt"), nevázaný mladík se zálibou v anarchistických souborech.

Rok 1989 vypadal pro underground plodně. Knight Lightning a jeho zástupce Taran King se znovu ujali vlády a *Phrack* se po celý rok úspěšně rozvíjel. Atlantský LoD v létě 1989 neslavně skončil, ale *Phrack* pokračoval vesele dál. Nezdálo se, že by Prophetův Dokument 911 měl *Phracku* způsobit nějaké potíže. V lednu 1990 byl ve *Phracku* dostupný už téměř rok. Kluepfel a Dalton, zástupci bezpečnostního odboru AT&T, měli dokument šestnáct měsíců - dostali ho ještě dříve než samotný Knight Lightning - a nevyvinuli žádnou snahu zastavit jeho distribuci. Dokonce ani neřekli Richi Andrewsovi a Charlesi Boykinovi, aby smazali kopie na svých unixovských nodech, na Jolnetu a Killerovi. Ale pak, 15. ledna 1990, v den výročí smrti Martina Luthera Kinga, došlo k monstróznímu kolapsu.

Pouhé tři dny na to, 18. ledna, přišli do domu studentského bratrstva, kde bydlel Knight Lightning, čtyři návštěvníci. Byli to Timothy Foley a Barbara Goldenová, agenti Tajné služby USA z chicagské úřadovny, spolu s bezpečnostním specialistou Univerzity v Missouri a Reedem Newlinem z bezpečnostního odboru Southwestern Bellu, následnické společnosti Bellu v Missouri. Foley obvinil Knight Lightninga, že způsobil celostátní kolaps telefonní sítě.

Knight Lightning byl tímto obviněním zděšen. Na první pohled takové podezření nebylo úplně nepravděpodobné - ačkoli Knight Lightning věděl, že on sám to neudělal. Ale na druhé straně spousta hackerů vytahujících se svými schopnostmi tvrdila, že dokážou shodit systém. Například Shadowhawk, chicagský hacker, kterého William Cook nedávno dostal do vězení, se na boardech několikrát chlubil, že umí "zastavit veřejnou síť AT&T". A teď se něco takového, nebo přinejmenším něco, co přesně tak vypadalo, doopravdy stalo. Kolaps nasadil Chicagské operační skupině ostruhy. A dosud okolkující Bellcore a AT&T byly nyní připraveny k akci. Bezpečnostní odborníci telekomunikací - již předtím zděšení schopnostmi hackerů v teritoriu BellSouth - se shodovali v tom, že digitální underground se vymkl kontrole. LoD a *Phrack* museli být odstraněni.

A publikováním Dokumentu 911 poskytl *Phrack* policii vytouženou příležitost k legálnímu zásahu. Foley se dotázal Knight Lightninga na Dokument 911.

Knight Lightning ztratil nervy. Okamžitě začal "plně spolupracovat", jak bylo v digitálním undergroundu tradicí.

Dal Foleymu všechna čísla *Phracku*, vytištěná a svázaná v kroužkových blocích. Předal svůj elektronický seznam stálých odběratelů *Phracku*. Foley a jeho pomocníci vyslýchali Knight Lightninga čtyři hodiny. Knight Lightning přiznal, že Dokument 911 mu předal Prophet, a připustil, že věděl, že byl ukraden při hackerském průniku do systému telefonní společnosti. Knight Lightning podepsal v tomto smyslu prohlášení a písemně potvrdil, že bude spolupracovat s vyšetřovateli.

Další den - 19. ledna 1990 - se agenti Tajné služby USA vrátili s povolením k domovní prohlídce a důkladně pročesali pokoj Knight Lightninga v domě jeho studentského bratrstva. Sebrali všechny jeho diskety, ale kupodivu mu nechali jeho počítač i modem. (Počítač neměl žádný pevný disk a nemohl tedy podle Foleyho názoru obsahovat žádný důkazní materiál.) Ale pro Knight Lightninga to byl jen velmi malý jasný bod uprostřed rychle rostoucích nepříjemností. Měl potíže nejen s federální policií, ale také se staršími svého studentského bratrstva, které rozčílila představa, že nevědomky poskytovali útočiště federálnímu počítačovému zločinci.

V pondělí byl Knight Lightning předvolán do Chicaga, kde byl opět vyslýchán Foleym a zkušenou agentkou Tajné služby USA Barbarou Goldenovou, tentokrát za přítomnosti advokáta. A v úterý byl formálně obviněn federální velkou porotou.

Proces Knight Lightninga, který probíhal 24. až 27. srpna 1990, byl klíčovým soudním sporem Zátahu na hackery. Důkladně se mu budeme věnovat ve čtvrté části této knihy. Nyní odhodlaně pokračujme po stopě Dokumentu 911.

V lednu 1990 už muselo být jasné, že Dokument 911, ve verzi, kterou publikoval *Phrack* v únoru 1989, se rozšířil rychlostí světla nejméně sto padesáti různými směry. Pokoušet se nacpat tohoto elektronického džina zpátky do láhve bylo prostě nemožné.

Nicméně Dokument 911 byl z formálního právního hlediska stále *kradený*. Jakýkoli elektronický přenos tohoto dokumentu, kýmkoli, kdo nebyl autorizován k manipulaci s ním, mohl být interpretován jako zpronevěra s použitím telefonu. Přeprava kradeného materiálu mezi státy USA, včetně elektronického materiálu, je federálním zločinem.

Chicagská operační skupina proti počítačové zpronevěře a zneužití počítače byla ujištěna, že Dokument 911 má velkou finanční cenu. Přesněji řečeno, měli od bezpečnostních odborníků BellSouth konkrétní sumu: 79 449 dolarů. Takové peníze ospravedlňovaly rozsáhlou akci. I kdyby spáchané škody už nemohly být napraveny, byla tak velká částka přinejmenším dobrým právnickým argumentem pro exemplární potrestání zlodějů. Bylo pravděpodobné, že udělá dojem na soudce a poroty. Mohla být využita ke zlikvidování Legion of Doom.

Atlantské křídlo bylo už v době, kdy se Chicagská operační skupina dostala k *Phracku*, vykázáno do patřičných mezí. Ale Legion of Doom byl jako hydra. Koncem roku 1989 zahájil provoz zbrusu nový board Legie, "Projekt Fénix" v Austinu v Texasu. Sysopem Projektu Fénix nebyl nikdo menší než sám Mentor, jemuž byl schopným pomocníkem student Texaské univerzity a ostřílený člen LoDu "Erik Bloodaxe" ("Krvavá sekyra"). Jak jsme viděli z jeho manifestu ve *Phracku*, byl Mentor hackerský fanatik, považující pronikání do počítačů za cosi jako morální povinnost. A projekt Fénix byla ambiciózní operace; jejím cílem bylo oživit digitální underground do toho, co Mentor považoval za jeho slavné doby počátku 80. let. Fénix měl také poskytnout elitním hackerům fórum pro otevřené diskuse se spojařskou "opozicí". Na Fénixu měli nejchytřejší hackeři Ameriky rozdrtit předpotopní názory spojařských tradicionalistů a třeba je i přesvědčit, že elita z LoDu jsou ve skutečnosti sympatičtí kluci. *Phrack* udělal premiéře Projektu Fénix důkladnou reklamu a Projekt Fénix měl všechna čísla *Phracku*, včetně Dokumentu 911 ve verzi, kterou *Phrack* publikoval.

Projekt Fénix byl pouze jedním z mnoha - možná stovek - nodů a boardů po celé Americe, které ilegálně přechovávaly Dokument 911. Ale Fénix byl každým coulem boardem Legion of Doom. Pod Mentorovým vedením systematicky provokoval bezpečnostní odborníky telekomunikací. A co horšího, aktivně se pokoušel *získat je na svoji stranu*, udělat z nich sympatizanty elity digitálního undergroundu. Na Fénixu nebyla žádná čísla kreditních karet ani přístupové kódy. Hackerská elita jeho uživatelů ho považovala za přinejmenším technicky legální. Ale Fénix měl špatný vliv; jeho hackerská anarchie rozežírala slabá místa obchodního vlastnictví jako kyselina. Chicagská operační skupina proti počítačové zpronevěře a zneužití počítače byla nyní připravena zahájit operaci v texaském Austinu.

Kupodivu nikoli jedna, ale *dvě* stopy vedly vyšetřování Chicagské operační skupiny směrem k Austinu. Město Austin, podobně jako Atlanta, se stalo významným centrem na informatické mapě amerického jihozápadu, se silným univerzitním výzkumem a sídlem mnoha technologicky vyspělých elektronických firem, například Motoroly, Dellu, CompuAddu, IBM, Sematechu a MCC.

Kde se rozvinul počítačový průmysl, objevili se zpravidla brzy i hackeři. Austin se mohl pochlubit nejen Projektem Fénix, v této době nejvlivnějším undergroundovým boardem LoDu, ale i množstvím unixovských nodů.

Jedním z těchto nodů byl "Elephant" ("Slon"), vedený unixovským konzultantem Robertem Izenbergem. Izenberg, oceňující neuspěchaný jižanský životní styl a nižší běžné náklady, se nedávno přestěhoval do Austinu z New Jersey. V New Jersey pracoval Izenberg pro malou dodavatelskou společnost, vyvíjející unixovské programy přímo pro AT&T. Terminus byl častým hostem na Izenbergově soukromém nodu Elephant.

Po výslechu Terminuse a prozkoumání záznamů NetSysu byli členové Chicagské operační skupiny přesvědčeni, že odhalili gang unixovských softwarových pirátů, zjevně vinných transportem ilegálně zkopírovaného zdrojového kódu AT&T přes hranice států USA. V síti zatažené kolem "dokonalého unixovského hackera" uvízl i Izenberg.

V Austinu se Izenberg pustil do práce pod Unixem pro texaskou pobočku IBM. Nepracoval už na zakázkách pro AT&T, ale stále udržoval kontakty se svými přáteli v New Jersey a přihlašoval se k tamním unixovským počítačům AT&T v podstatě kdy se mu zachtělo. Izenbergova činnost připadala Chicagské operační skupině vysoce podezřelá. Izenberg mohl docela dobře pronikat do počítačů AT&T, krást jejich software, které od něj prostřednictvím sítě unixovských nodů přebíral Terminus a možná i další společníci. A tato data nestála jen 79 449 dolarů, ale statisíce!

21. února 1990 se Robert Izenberg vrátil domů z práce v IBM a zjistil, že všechny počítače v jeho bytě v Austinu záhadně zmizely. Přirozeně předpokládal, že byl okraden. Jeho node Elephant i ostatní stroje, poznámkové bloky, diskety, pásky, všechno pryč! Ale přitom se zdálo, že nic jiného nechybí - a v bytě nebyl nepořádek. Asi po pěti minutách se záhada dále zkomplikovala. U dveří Izenbergova bytu se objevil agent Tajné služby USA Al Soliz z úřadovny v Austinu, doprovázený bezpečnostním specialistou Texaské univerzity Larrym Coutoriem a všudypřítomným Timem Foleym. Byli v civilu: džíny, tričko. Požádali o rozhovor, a Tim Foley obvinil Izenberga, že je členem Legion of Doom.

Izenberg odpověděl, že o žádné "Legii soudného dne" v životě neslyšel. A co takhle o jistém ukradeném Dokumentu 911, představujícím přímé ohrožení policejních linek nouzového volání? Izenberg prohlásil, že ani o tom nic neví.

Vyslýchající tomu nemohli uvěřit. Co mu říká jméno Terminus?

Kdo?

Řekli mu jeho pravé jméno. Ale ano, odpověděl Izenberg. *Tohohle* chlápka zná docela dobře - vede na Internetu diskuse o počítačích AT&T, zejména o AT&T 3B2.

AT&T si dala záležet na uvedení tohoto počítače na trh, ale jako mnoho jiných velkorysých pokusů této společnosti o proniknutí mezi výrobce počítačů, neměl ani 3B2 zrovna skvělý úspěch. Izenberg sám kdysi pracoval na zakázce pro odbor AT&T zajišťující technickou podporu 3B2. Celý tento odbor byl zrušen. Tou nejlacinější a nejrychlejší cestou, jak získat pomoc při zvládání tohoto zlomyslného kusu železa, nyní bylo připojit si jednu z diskusních skupin, které vedl Terminus na Internetu, a získat expertní pomoc zdarma od přívětivých hackerů.

Přirozeně, konverzaci v těchto skupinách by si AT&T nedala za rámeček... *tohle* byl problém?

Foley řekl Izenbergovi, že Terminus získává kradený software přes jeho, Izenbergův počítač.

Izenberg pokrčil rameny. Přes jeho node UUCP proudilo dobrých osm megabytů dat denně. Nody UUCP je chrlily jako požární hadice vodu. Elephant byl přímo připojen k NetSysu - přirozeně, vždyť Terminus byl expert na 3B2 a Izenberg pro tento počítač programoval. Izenberg byl připojen i k "attctc" a k Texaské univerzitě. Terminus byl známý unixovský expert a mohl si na Elephantu dělat prakticky co chtěl. Izenberg s tím nemohl nic dělat. Technicky to bylo nemožné - jehla v kupce sena.

V průběhu čtyřhodinového výslechu vyzval Foley Izenberga, aby se přiznal, že Terminus a on se zúčastnili spiknutí a že je členem Legion of Doom. Izenberg to odmítl. Nebyl žádný bláznivý nezletilý hacker - bylo mu dvaatřicet a neměl ani vlastní "handle". Izenberg byl bývalý televizní opravář a specialista na elektroniku, který se začal živit Unixem až jako dospělý. Izenberg a Terminus se nikdy fyzicky nesetkali. Pravda, jednou od něj lacino koupil vysokorychlostní modem.

Foley mu řekl, že tento modem (Telenet T2500, s přenosovou rychlostí 19.2 kilobaudů, který právě opustil Izenbergův byt do úschovy Tajné služby USA) byl pravděpodobně kradený. Izenberga to zarazilo; ale na druhé straně, většina jeho vybavení, jako vybavení skoro každého jiného nezávislého počítačového profesionála, byla zakoupena se slevou, prodávaná z ruky do ruky v sérii výměnných obchodů, z nichž ne všechny by snesly oficiální pozornost. Neexistoval žádný důkaz, že modem je kradený, a i kdyby byl, Izenberg stejně nemohl pochopit, proč by mu kvůli tomu měli sebrat veškerou elektroniku v domě.

Nicméně, pokud Tajná služba USA usoudila, že potřebuje jeho počítač pro zajištění národní bezpečnosti - nebo tak něco - byl Izenberg ochoten se přizpůsobit. Odhodlal se obětovat své profesionální vybavení za dvacet tisíc dolarů, v duchu účinné spolupráce s ochránci zákona a morálních závazků řádného občana.

Robert Izenberg nebyl zatčen. Nebyl obžalován ze žádného zločinu. Jeho node UUCP - s přibližně 140 megabyty souborů, pošty a dat, patřících jemu a asi tuctu jeho naprosto nevinných uživatelů - byl zabaven jako "důkaz". I s disky a páskami přišel Izenberg asi o 800 megabytů dat.

Uplynulo šest měsíců, než se Izenberg rozhodl zatelefonovat do úřadovny Tajné služby a zeptat se, jak se jeho případ vyvíjí. Tehdy poprvé uslyšel jméno William Cook. Ještě v lednu 1992, dva roky po domovní prohlídce, bloudil Robert Izenberg, stále neobžalovaný ze žádného zločinu, labyrintem soudů ve snaze zachránit své profesionální vybavení za tisíce dolarů.

Izenbergův případ si nezískal naprosto žádnou pozornost tisku. Tajná služba USA přišla do domu v Austinu a odnesla si unixovský board. Operace se nesetkala s žádným odporem.

Ale zpráva o ní se rozšířila mezi členy Legion of Doom. Mentor dobrovolně zastavil svůj Projekt Fénix. Byla to škoda, zvláště proto, že na Fénixu se skutečně objevili bezpečnostní experti telekomunikací, jak Mentor doufal - spolu s obvyklým nesourodým davem špiček, známých a obdivovatelů LoDu, telefandů a hackerů. Mezi uživateli byl "Sandy" Sandquist z bezpečnostního odboru US SPRINT a nějaký Henry Kluepfel přímo z Bellcore! Kluepfel přívětivě konverzoval s hackery na Fénixu od 30. ledna (čtrnáct dní po kolapsu telefonní sítě AT&T). Přítomnost takové spojařské hvězdy byla pro Projekt Fénix velkým povzbuzením.

Nicméně Mentor cítil potíže. Atlanta v troskách, *Phrack* v nebezpečí, podivné události kolem unixovských nodů - to vše nabádalo k opatrnosti. Projekt Fénix byl zastaven.

Kluepfel samozřejmě monitoroval board LoDu pro své vlastní cíle - a pro cíle Chicagské operační skupiny. Už v červnu 1987 se Kluepfel napojil na texaský undergroundový board "Phreak Klass 2600". Na něm našel chicagského mladíka jménem "Shadowhawk" ("Stínový jestřáb"), který se vychloubal svými výpravami za soubory AT&T a plány proniknout do počítačů Bellcore užívaných AT&T pomocí trojských koňů. Kluepfel o tom informoval Cooka v Chicagu, Shadowhawkův počítač byl zabaven Tajnou službou USA a Shadowhawk sám skončil ve vězení.

Nyní byl na řadě Projekt Fénix. Projekt Fénix se zaštiťoval řečmi o "legalitě" a "pouze akademickém zájmu", ale byl cítit undergroundem. Byl na něm *Phrack*. Byl na něm Dokument 911. Byla na něm spousta podezřelých řečí o pronikání do systémů, včetně dalekosáhlých a nebezpečných plánů na jakousi "dešifrovací službu", kterou chtěl Mentor se svými přáteli založit pro podporu získávání zašifrovaných hesel z "nabouraných" počítačů.

Mentor byl dospělý. Tam, kde pracoval, byla BBS. Kluepfel se připojil i k tomuto boardu a zjistil, že se jmenuje "Illuminati". Vlastnila ho jakási firma jménem "Steve Jackson Games". 1. března 1990 se mašinérie austinského zátahu rozjela.

Ráno 1. března - ve čtvrtek - byl jednadvacetiletý student Texaské univerzity "Erik Bloodaxe", co-sysop Projektu Fénix a aktivní člen Legion of Doom, probuzen hlavní policejní pistole na svém spánku.

Nervózní Bloodaxe sledoval, jak agenti Tajné služby USA zabavují jeho 300-baudový terminál a v jeho souborech nalézají drahocenný zdrojový kód nechvalně známého "Internet Worma" Roberta Morrise. Ale Bloodaxe, zkušený veterán, měl podezření, že k něčemu takovému může dojít. Všechno jeho nejcennější vybavení bylo ukryto někde jinde. Návštěvníci nicméně sebrali veškerou elektroniku včetně telefonu. Odolala jim jen jeho robustní videohra Pac-Man, příliš těžká, než aby se s ní dalo hýbat; nechali ji tedy na místě.

Bloodaxe nebyl zatčen. Nebyl obžalován ze žádného zločinu. Nicméně po více než dvou letech policie stále nevrátila nic z toho, co mu bylo zabaveno.

Mentor nebyl tak opatrný. Ranní razie vyhnala jeho i jeho manželku z postele ve spodním prádle a šest agentů Tajné služby USA, doprovázených austinským policistou a samotným Henrym Kluepfelem, mělo bohatý lov. V bílé dodávce Chevrolet patřící Tajné službě USA zmizely: klon IBM PC-AT se čtyřmi mega paměti a stodvaceti megabytovým pevným diskem, laserová tiskárna Hewlett-Packard LaserJet II, naprosto legální a velice drahý operační systém SCO-Xenix 286, diskety s programem PageMaker a dokumentace k němu a textový editor Microsoft Word. Mentorova manželka měla na pevném disku nedokončenou diplomovou práci; i o tu přišla, stejně jako o telefon. Ještě o dva roky později zůstávaly všechny tyto věci v úschově policie.

Mentor zůstal pod dozorem ve svém bytě, zatímco se agenti připravovali k razii ve Steve Jackson Games. Nijak jim nebránila skutečnost, že šlo o ředitelství podniku a nikoli o soukromý dům. Stále ještě bylo brzy ráno; v práci dosud nikdo nebyl. Agenti se chystali rozbít dveře, ale Mentor, odposlouchávající vysílačky Tajné služby, je poprosil, aby to nedělali, a nabídl svůj klíč k budově.

Detaily dalšího průběhu operace jsou nejasné. Agenti nenechali nikoho jiného vstoupit dovnitř. Povolení k prohlídce, které posléze předložili, nebylo podepsáno. Zjevně snídali v místním stánku s občerstvením, protože uvnitř byly později nalezeny papírové obaly hamburgerů. Důkladně také okusili gumové medvídky ze sáčku jednoho ze zaměstnanců SJG. Nálepka "Dukakis for President" byla stržena ze zdi.

Zaměstnanci SJG, přicházející do zaměstnání a očekávající normální pracovní den, byli zastavováni u dveří a krátce vyslýcháni agenty Tajné služby USA. V úžasu sledovali, jak agenti, vyzbrojení páčidly a šroubováky, vycházejí se zajatými počítači. Dveře venkovních skladů otevřeli řezačkou. Agenti byli oblečeni v modrých větrovkách s nápisem "TAJNÁ SLUŽBA" na zádech, teniskách a džínách.

Jacksonova společnost přišla o tři počítače, několik pevných disků, stovku disket, dva monitory, tři modemy, laserovou tiskárnu, různé elektrické šňůry, kabely a adaptéry (a kupodivu i o malý pytlík šroubků, matiček a podobných drobností). Zabavení BBS Illuminati připravilo SJG o všechny programy, textové soubory a soukromou elektronickou poštu na boardu. Ztráta dalších dvou strojů byla pro firmu stejně závažná, protože na nich byly elektronicky zaznamenané smlouvy, finanční rozbory, seznamy a adresáře odběratelů, údaje o zaměstnancích, obchodní korespondence a neméně důležité koncepty nových her a herních knih.

Nikdo ze Steve Jackson Games nebyl zatčen. Nikdo nebyl obžalován ze žádného zločinu. Nebylo vzneseno vůbec žádné obvinění. Všechny odnesené věci byly oficiálně zadrženy jako "důkaz" zločinů, které nebyly nikdy specifikovány.

Po precedenčním procesu s *Phrackem* byl skandál kolem Steve Jackson Games tím nejbizarnějším a nevíce znepokojujícím incidentem Zátahu na hackery v roce 1990. Razie Chicagské operační skupiny ve vydavatelství vědecko-fantastických her vyprovokovala bzučící roj sporů kolem občanských práv a stala se zárodkem zásadního střetu, jehož rostoucí důsledky se neustále komplikovaly ještě o dva roky později.

Pronásledování Dokumentu 911 skončilo s razií ve Steve Jackson Games. Jak jsme viděli, byly v Americe stovky, možná tisíce uživatelů počítačů, vlastnících Dokument 911. Teoreticky byla Chicagská skupina ze zákona naprosto oprávněna provést domovní prohlídku u kteréhokoli z těchto lidí a legálně zabavit počítač každého odběratele *Phracku*. Ale na Jacksonově boardu Illuminati nebyla žádná kopie Dokumentu 911. A tam chicagští vyšetřovatelé skončili; od té doby žádnou razii neuskutečnili.

Dalo by se předpokládat, že Rich Andrews a Charlie Boykin, kteří upozornili bezpečnostní odborníky telekomunikací na Dokument 911, nebudou oficiálními orgány nijak podezříváni. Ale jak už jsme viděli, ochota "plně spolupracovat" nabízí malou, pokud vůbec nějakou záruku před stíháním federálními lovci hackerů.

Richard Andrews měl kvůli Dokumentu 911 velké potíže. Andrews žil v Illinois, na domácím hřišti Chicagské operační skupiny. 3. a 6. února byl jeho dům i jeho pracoviště prohledáváno Tajnou službou USA. I on přišel o své počítače a byl důkladně vyslýchán (zatčen nicméně nebyl). Andrews měl prokazatelně ve svém vlastnictví údajně ilegální kopie následujícího softwaru (mimo jiné): UNIX SVR 3.2; UNIX SVR 3.1; UUCP; PMON; WWB; IWB; DWB; NROFF; KORN shell '88; C++; QUEST. Andrews získal tento copyrightovaný kód - AT&T si ho cenila na více než 250 000 dolarů - prostřednictvím unixovské sítě, většinou jako osobní dárek od Terminuse. Co bylo možná ještě horší, Andrews připustil, že tuto laskavost oplatil a předal mu kopii zdrojového kódu programu STARLAN, copyrightovaného AT&T.

Dokonce i Charles Boykin, zaměstnanec AT&T, měl problémy. V roce 1990 už téměř zapomněl na Dokument 911, o kterém podal zprávu v září 1988; ostatně od té doby předal Jerrymu Daltonovi dvě další varování, týkající se věcí, které Boykin považoval za mnohem větší bezpečnostní hrozbu než Dokument 911.

Ale v roce 1990, v době Zátahu na hackery, ztratil bezpečnostní odbor AT&T s Boykinovým "Killerem" trpělivost. Tento stroj nepřinášel AT&T žádný přímý zisk a navíc poskytoval útočiště a pomoc mraku podezřelých texaských buranů, kteří neměli s AT&T nic společného a někteří z nich dokonce aktivně ohrožovali její vlastnictví a obchodní zájmy. Ať už Killer získal pro AT&T jakoukoli publicitu a popularitu mezi svými patnácti sty oddaných uživatelů, nebylo to nadále považováno za dostatečnou protiváhu bezpečnostních rizik jeho provozu. 20. února 1990 přijel Jerry Dalton do Dallasu; jednoduše vytáhl telefonní linky ze zástrček a postavil tak překvapené uživatele před hotovou věc. Provoz Killera definitivně skončil a ohromné knihovny programů a velké množství elektronické pošty bylo ztraceno. Killer nebyl nikdy obnoven. AT&T neprojevila žádné zvláštní ohledy na "vlastnictví" jeho 1500 uživatelů. Ať už skladovali na počítači AT&T jakékoli "vlastnictví", prostě o něj přišli.

Boykin, který sám na Dokument 911 upozornil, se ocitl v mračnu podezření. V groteskní repríze razií Tajné služby USA, uskutečněné soukromou bezpečnostní službou, byl jeho dům navštíven bezpečnostními specialisty AT&T a jeho vlastní počítače odneseny.

Ale Boykinův případ měl výrazné specifické rysy. Boykinovy diskety a jeho osobní počítače byly jeho zaměstnavatelem urychleně prozkoumány a po několika dnech zdvořile vráceny (na rozdíl od věci zabavených Tajnou službou USA, které běžně zůstávají v úschově měsíce či léta). Boykin nebyl obviněn z žádného zločinu ani neetického chování a zůstal zaměstnán u AT&T (byť už v září 1991, v 52 letech, odešel do důchodu).

Je zajímavé všimnout si, že Tajná služba USA neodnesla Boykinova Killera a nezabavila počítač patřící AT&T. Neprohledali ani Boykinův dům. Zjevně jim naprosto stačilo slovo bezpečnostního odboru AT&T, že zaměstnanec AT&T a node AT&T neobsahují žádný hackerský kontraband a jsou v úplném pořádku.

Dnes už to jsou digitální loňské sněhy, protože Killerových 3200 megabytů texaské elektronické komunity bylo v roce 1990 smazáno a Killer sám byl odvezen ze státu Texas.

Ale zkušenosti Andrewse a Boykina, stejně jako uživatelů jejich systémů, zůstaly vedlejšími. Nezačaly nabývat společenské, politické a právní důležitosti těch sporů, které se rozvinuly, pomalu, ale nezadržitelně, kolem razie ve Steve Jackson Games. Musíme nyní obrátit svoji pozornost na samotné vydavatelství Steve Jackson Games a vysvětlit, jaký to byl podnik, co ve skutečnosti dělal a jak se mu podařilo přilákat své nekonvenční a nebezpečné potíže. Čtenář si možná vzpomene, že toto není poprvé, ale podruhé, co se společnost SJG objevila v tomto příběhu; hra od Steve Jackson Games zvaná GURPS byla oblíbeným koníčkem Urvila, hackera z Atlanty, a Urvilovy vědecko-fantastické poznámky byly volně smíchány s poznámkami o jeho skutečných průnicích do počítačů. [...]

Profesionální autoři her se chopili nové příležitosti. Jedním z nich byl i Mentor, který byl velkým příznivcem cyberpunku, podobně jako většina jeho přátel z Legion of Doom. Mentor byl přesvědčen, že nastal čas napsat *opravdovou* cyberpunkovou hrací knihu - takovou, kterou budou moci hrát titáni počítačového zločinu z Legion of Doom, aniž by se jí museli smát. Tato kniha, *GURPS Cyberpunk*, bude mít autentickou on-line kulturu.

Mentor byl pro tento úkol výjimečně dobře kvalifikován. Věděl přirozeně o pronikání do počítačů a soubojích po síti mnohem víc než kterýkoli cyberpunkový autor před ním. Ale nejen to, byl i dobrý spisovatel. Bohatá představivost, zkombinovaná s instinktivním citem pro to, jak pracují systémy a zvláště kde jsou jejich slabá místa, to jsou pro profesionálního autora her velmi užitečné kvality.

1.března byl *GURPS Cyberpunk* už téměř hotov, připravený k tisku a k expedici. Steve Jackson očekával, že se bude velmi dobře prodávat, a doufal, že jeho společnost finančně zabezpečí na několik měsíců. *GURPS Cyberpunk*, stejně jako ostatní "moduly" GURPS, nebyla "hra" jako třeba "Dostihy a sázky", ale *kniha*: paperback silný jako tlustý časopis, s výraznou barevnou obálkou a plný textu, ilustrací, tabulek a poznámek. Byl propagován jako hra a měl sloužit jako pomůcka při hraní her, ale byla to kniha, s číslem ISBN, publikovaná ve státě Texas, copyrightovaná a prodávaná v knihkupectvích. A nyní byla tato kniha, uložená v počítači, zabavena do úschovy Tajnou službou USA.

Den po razii navštívil Steve Jackson místní úřadovnu Tajné služby USA v doprovodu právníka. Vyžádal si rozhovor s Timem Foleym (který byl ještě stále v Austinu) a chtěl svoji knihu zpět. Ale to nebylo tak jednoduché. *GURPS Cyberpunk*, jak řekl agent Tajné služby užaslému podnikateli, byla "příručka pro počítačové zločince".

"Je to sci-fi," tvrdil Jackson.

"Ne, je to pravé." Toto tvrzení bylo různými agenty mnohokrát opakováno. Jacksonova zlověstně přesná hra se přesunula ze světa čisté, tajemné, privátní fantazie do světa velké, mlhavé a vysoce medializované fantazie Zátahu na hackery. O pravém důvodu domovní prohlídky nepadla ani zmínka. Podle povolení k ní vyšetřovatelé očekávali, že najdou na Jacksonově boardu Dokument 911. Ale toto povolení bylo zapečetěno, což je procedura, ke které se policisté zpravidla uchylují jen tehdy, hrozí-li zjevně ohrožení života. Skutečný důvod k prohlídce nebyl zjištěn, dokud se Jacksonovým právníkům nepodařilo povolení odpečetit o mnoho měsíců později. Agenti Tajné služby USA ani členové Chicagské operační skupiny proti počítačové zpronevěře a zneužití počítače neřekli Stevu Jacksonovi naprosto nic o nějakém ohrožení policejních linek systému 911. Nezmínili se o Atlantské trojce, *Phracku*, Knight Lightningovi ani o Terminusovi.

Jackson byl ponechán v představě, že jeho počítače byly zabaveny, protože měl v úmyslu publikovat vědecko-fantastickou knihu, kterou policie považovala za příliš nebezpečnou, než aby mohla být vydána.