Nadace

Příběh Zátahu na hackery, jak jsme ho sledovali až dosud, byl technologický, subkulturní, kriminální a právní. Příběh ochránců občanských práv, jakkoli také obsahuje tyto aspekty, je výrazně a hluboce *politický*.

V roce 1990 se tichý, již dlouho doutnající boj o povahu a vlastnictví cyberspace stal zjevně a nezvratitelně věcí veřejnou. Lidé z těch nejpodivnějších konců americké společnosti náhle zjistili, že se z nich staly veřejně známé osobnosti. Někteří zjistili, že taková situace je mnohem víc, než kdy chtěli mít. Šlápli na brzdu a pokusili se vrátit do obskurních stínů svých útulných subkultur. Tato taktika se zpravidla ukázala chybnou.

Ale ochránci občanských práv se v roce 1990 chopili příležitosti. Jali se organizovat, propagovat, přesvědčovat, vyjednávat, mlátit do řečnických pultů, pořádat propagační cesty, pózovat pro fotografy, dávat interview a šilhat ve světle reflektorů ve zprvu nesmělém a pokusném, ale stále propracovanějším a sebevědomějším tanci na politickém jevišti.

Je snadné vidět, jaké výhody měli ochránci občanských práv před ostatními skupinami angažovanými v Zátahu na hackery.

Hackeři z digitálního undergroundu jsou esoteričtí elitáři. Je pro ně těžké předestřít široké veřejnosti aspoň trochu přesvědčivou obhajobu svých akcí. Ve skutečnosti hackeři zpravidla "ignorantskou" veřejností pohrdají a nedůvěřují úsudku "systému". Hackeři si dělají reklamu, ale pouze mezi sebou, zpravidla formou nerealistických výzev k třídnímu boji, generační vzpouře či naivním technologickým utopiím, plných pravopisných chyb. Hackeři se musí chvástat a naparovat, aby si v undergroundu získali a uchovali reputaci. Ale když mluví příliš veřejně a nahlas, naruší křehkou rovnováhu undergroundové subkultury a jsou obtěžováni kolegy či zatčeni policií. Z hlediska dlouhodobé perspektivy většina hackerů prohrává, jsou chyceni, zrazeni nebo se prostě na všechno vykašlou. Jako politická síla je digitální underground bezmocný.

Telekomunikační společnosti jsou slonovinové věže v trvalém obležení. Mají spoustu peněz, se kterými mohou šířit svůj propracovaný image, ale velkou část své energie a důvěryhodnosti vyplýtvávají ve vzájemných útocích urážlivými a nactiutrhačnými inzertními kampaněmi. Telekomunikační společnosti přišly o mnoho v důsledku zásahů politiků. Podobně jako hackeři nedůvěřují úsudku veřejnosti. A jejich nedůvěra může být oprávněná. Kdyby široká veřejnost technologické společnosti 90. let pochopila, jaké telekomunikace jsou v jejím zájmu, mohlo by to představovat vážnou hrozbu pro specializovanou technickou moc a autoritu, které spojaři požívají již více než sto let. Telekomunikační společnosti mají důležité výhody: loajální zaměstnance, specializované znalosti, vliv ve vládnoucích kruzích, taktické spojence u policie a fantastické finanční zdroje. Ale z politického hlediska jim chybí opravdová podpora veřejnosti; nemají prostě příliš mnoho přátel.

Policajti vědí spoustu věcí, které ostatní lidé nevědí. Ale policajti dobrovolně odhalí pouze ty části svých vědomostí, které podle jejich názoru prospějí cílům jejich organizace a veřejnému pořádku. Policajti mají respekt, pravomoci, moc na ulicích a dokonce i v domech, ale světlo reflektorů jim nesvědčí. Jsou-li k tomu dotlačeni, vystoupí na veřejnost a pohrozí přestupníkům, upokojí prominentní občany či důrazně poučí naivní a svedené. Ale pak se vrátí do svého přirozeného prostředí, do pevnosti policejní stanice, do soudní síně a ke svým směrnicím.

Ale ochránci občanských práv prokázali, že se v politice cítí jako ryba ve vodě. Velmi brzy pochopili postmoderní axiom, že komunikace je moc. Publicita je moc. Stopáž v televizi je moc. Schopnost dostat svůj spor před zraky veřejnosti - a *udržet ho tam* - je moc. Sláva je moc. Obyčejný osobní šarm a výmluvnost mohou být moc, když dokážete vzbudit pozornost a zájem veřejnosti.

Ochránci občanských práv neměli žádný monopol na "technickou moc" - ačkoli všichni vlastnili počítače, nebyli většinou zvlášť pokročilými počítačovými experty. Měli slušné majetky, ale ani zdaleka ne takové hory peněz a galaxie zdrojů jako telekomunikační společnosti či federální agentury. Nemohli zavírat lidi. Nepoužívali žádné telefandovské a hackerské špinavé triky.

Ale doopravdy uměli komunikovat.

Na rozdíl od ostatních skupin v této knize operovali ochránci občanských práv v zásadě otevřeně, přímo na veřejném kolbišti. Pořádali přednášky pro každého, kdo měl zájem, mluvili s nesčetnými žurnalisty a přitom cizelovali své bonmoty. Udržovali nehasnoucí světlo reflektorů, nenechali zastavit faxy ani fotokopírky, vyměňovali si elektronickou poštu, lízali obálky a utráceli malá jmění za letenky a dálkové hovory. V informační společnosti se tato otevřená, veřejná, neskrývaná aktivita projevila jako velmi efektivní.

V roce 1990 se ochránci občanských práv v cyberspace vynořili odnikud a zorganizovali se nadsvětelnou rychlostí. Tato "skupina" (ve skutečnosti spíše volný shluk zainteresovaných osob, který si stěží zaslouží i tak obecný název) nemá téměř nic z toho, co tvoří formální organizaci. Ty formální organizace ochránců občanských práv, jež se zajímaly o problémy v cyberspace, zejména Computer Professionals for Social Responsibility ("Počítačoví profesionálové za sociální zodpovědnost") a American Civil Liberties Union ("Americký svaz občanských svobod"), nestačily v roce 1990 tempu událostí a sloužily většinou jako základny, pomocníci a ručitelé.

Ochránci občanských práv byli ze všech skupin Zátahu na hackery tou nejúspěšnější. V čase vzniku této knihy vypadá jejich budoucnost růžově a politická iniciativa je pevně v jejich rukou. Až budeme studovat jejich vysoce nepravděpodobné životy a životní styly, měli bychom si uvědomovat, co všechno dokázali.

V červnu 1989 měla společnost Apple Computer, sídlící v Cupertinu v Kalifornii, problém. Někdo ilegálně zkopíroval malý kousek copyrightovaného softwaru Apple, softwaru, který kontroloval čip řídící výstup na obrazovku počítače Macintosh. Zdrojový kód Color QuickDraw byl přísně střeženou částí intelektuálního vlastnictví firmy Apple. Měli k němu mít přístup pouze její důvěryhodní zaměstnanci.

Ale "NuPrometheus League" ("Liga NíPrometheus") se to rozhodla změnit. Tato osoba (či osoby) pořídila několik ilegálních kopií tohoto zdrojového kódu, možná až dva tucty. Pak dala diskety s nimi do obálek a rozeslala je lidem po celé Americe: lidem pracujícím v počítačovém průmyslu, kteří měli vazby ke společnosti Apple Computer, ale nebyli u ní přímo zaměstnáni.

Akce NíPromethea byla promyšleným, vysoce ideologickým a velmi hackerským trestným činem. Prometheus, jak známo, ukradl oheň bohům a dal tento mocný dar k všeobecnému použití utlačovanému lidstvu. Analogické chování "bohů u koryta" bylo přisouzeno vrcholovým manažerům Apple Computer, zatímco ní-, tedy mikro-Prometheus si zvolil roli vzpurného poloboha. Pirátsky získaná data byla rozdávána zadarmo.

Nový Prometheus, ať už to byl kdokoli, unikl osudu Promethea řeckých legend, jež byl pomstychtivými bohy na několik set let přikován ke skále, kde mu orel rval a jedl játra. Na druhé straně byl NíPrometheus poněkud bledým odrazem svého vzoru. Malý kousek kódu Color QuickDraw, který vynesl a namnožil, byl pro konkurenci Applu (a ostatně i pro kohokoli jiného) prakticky bezcenný. Spíše než k darování ohně lidstvu by se akce NíPromethea dala přirovnat ke zkopírování části reflektoru jízdního kola. Nešlo o skutečnou průmyslovou špionáž. Nejpřesněji mohla být interpretována jako symbolická, uvážená facka špičce hierarchie Applu.

Vnitřní boje v Apple Computer byly v průmyslových kruzích veřejně známy. Zakladatelé Applu, Jobs a Wozniak, už dávno odešli. Nevázané jádro jejich dlouholetých zaměstnanců byli Kaliforňané šedesátých let se sklonem k exhibicím a mnozí z nich nebyli nijak spokojeni s novým, seriózním režimem multimiliónových obchodů, který ve společnosti zavládl. Mnozí z programátorů a vývojářů, kteří počátkem 80. let vymysleli počítač Macintosh, také dali výpověď. Oni, ne současní vládci Applu, vymysleli Color QuickDraw. Akce NíPromethea byla dobře promyšlenou ranou vztahům mezi zaměstnanci.

Společnost Apple zavolala FBI. FBI vyšetřuje významné případy průmyslové špionáže, krádeží intelektuálního vlastnictví a obchodních tajemství. Nejspíš to byli ti praví lidé, které bylo třeba zavolat, a pověst tvrdí, že zodpovědné osoby byly ve skutečnosti FBI odhaleny a management Applu je tiše zamáčkl. NíPrometheus nebyl nikdy veřejně obviněn, stíhán ani zatčen. Ale nedošlo už k žádným dalším případům ilegálního zveřejňování vnitřního softwaru počítače Macintosh. Nakonec zájem o nepříjemný skandál kolem NíPromethea opadl.

Ale ne dříve, než mnoho nezúčastněných, překvapených lidí přijalo překvapivou návštěvu z FBI.

Jedním z těchto lidí byl John Perry Barlow. Barlow je velmi neobyčejný muž, jehož je těžké popsat konvenčními pojmy. Patrně nejznámější je jako textař rockové skupiny Grateful Dead; napsal texty písní "Hell in a Bucket", "Picasso Moon", "Mexicali Blues", "I Need a Miracle" a mnoha dalších. Pro Grateful Dead píše od roku 1970.

Než se začneme zabývat dráždivou otázkou, proč FBI vyslýchá rockového textaře v případě počítačového zločinu, bude vhodné říci několik slov o Grateful Dead. Skupina Grateful Dead je možná tím nejúspěšnějším a nejtrvanlivějším z četných kulturních výbojů vycházejících ze sanfranciské čtvrti Haight-Ashbury za slavných dnů politických hnutí a kyselinové transcedence. Grateful Dead jsou centrem, pravým okem uragánu nášivek, psychedélických karavanů, batikovaných triček, sepraných džín, divokého tance a otevřeného a neskrývaného užívání drog. Symboly, a realita, kalifornských "dětí květin" obklopují Grateful Dead jako macramé.

Grateful Dead a tisíce "Deadheads", jejich fanoušků, jsou radikální bohémové. To je všeobecně známo. Co to přesně znamená v devadesátých letech dvacátého století je poněkud problematičtější.

Grateful Dead patří mezi nejpopulárnější a nejbohatší hvězdy zábavního průmyslu na světě: podle časopisu *Forbes* jsou na 20. místě, mezi M.C. Hammerem a Seanem Connerym. V roce 1990 vydělala tato skupina v džínách, pěstující si image vyvrhelů společnosti, sedmnáct miliónů dolarů. A podobné sumy vydělávají už delší čas.

A jakkoli Grateful Dead nejsou investiční bankéři ani profesionální daňoví experti - nakonec, jsou to hippie muzikanti - tyto peníze nebyly vyházeny na nesmyslné bohémské výstřelky. Grateful Dead již po léta tiše sponzorují nejrůznější chvályhodné aktivity ve své rozlehlé a živé kulturní komunitě.

Grateful Dead nejsou konvenčními hráči v amerických mocenských kruzích. Jsou ale silou, se kterou je nutno počítat. Mají spoustu peněz a spoustu přátel na mnoha místech, očekávaných i neočekávaných.

Grateful Dead mohou být známi svou rétorikou o "návratu k přírodě", ale to z nich stěží dělá nepřátele technologie. Naopak, jako většina rockových hudebníků, strávili i Grateful Dead celý svůj život ve společnosti složitého elektronického vybavení. Mají na to, aby si pořídili každý sofistikovaný nástroj či hračku, která je zaujme. A zajímá je toho dost.

Komunita "Deadheads" se může pochlubit nespočetně odborníky na záznam zvuku, osvětlení, rockové video a elektroniku ve všech podobách. A spojení je obousměrné. Steve Wozniak, spoluzakladatel Applu, kdysi pořádal rockové festivaly. Silicon Valley duní rockem.

Dnes jsou devadesátá léta, ne šedesátá. Dnes, pro překvapující množství lidí po celé Americe, údajná dělicí čára mezi bohémem a technikem prostě neexistuje. Lidé tohoto druhu mohou nosit copánky a mít psa s šátkem kolem krku, ale nejspíš mají i nový model Macintoshe s hudebním MIDI softwarem a halucinogenními simulacemi fraktálů. Dnes i samotný Timothy Leary, prorok LSD, používá na svých přednáškách programy demonstrující počítačovou grafiku.

John Perry Barlow není členem Grateful Dead. Je ale významným "Deadheadem".

Barlow o sobě mluví jako o "techno-cvokovi". Obecný termín, například "sociální aktivista", by také nebyl nepřesný. Ale lépe je ho možno popsat jako *básníka* - pokud si člověk pamatuje archaickou definici Percy Shelleyho, podle níž jsou básníci "neuznanými zákonodárci světa".

Barlow se jednou pokusil získat status uznaného zákonodárce. V roce 1987 těsně prohrál kandidaturu za republikány na uvolněné křeslo v senátu státu Wyoming. Narodil se ve Wyomingu, ve třetí generaci vážené rančerské rodiny. Je mu něco málo přes čtyřicet, je ženatý a má tři dcery.

Barlow se nenechává příliš omezovat tím, co si jiní lidé myslí o konzistentnosti. Koncem 80. let prodal tento republikánský rockový textař a chovatel dobytka svůj ranč a začal se věnovat počítačové komunikaci.

Barlow změnil svůj životní styl úspěšně a s lehkým srdcem. Počítače ho opravdu nadchly. Se zapísknutím svého modemu se přesunul z malého Pinedale ve Wyomingu do elektronického světa velkého a živého davu chytrých, sympatických a vynalézavých technologických nadšenců z celého světa. Barlowovi se zalíbila společnost kolem počítačů: její rychlý vývoj, svobodomyslná rétorika, otevřené možnosti. Začal psát články o počítačích. Měly úspěch, protože Barlow se učil rychle a byl inteligentní a výmluvný. Často jezdil do San Franciska, kde se setkával se svými přáteli mezi "Deadheads". Získal tam také rozsáhlé kontakty v kalifornské počítačové komunitě, včetně přátelství s několika nekonformními zaměstnanci Applu.

V květnu 1990 ho ve Wyomingu navštívil místní agent FBI a Barlow se seznámil s případem NíPrometheus.

Znepokojilo ho, že je vyšetřován kvůli svým zájmům v oblasti, která byla kdysi dokonale prosta aktivit federální policie. Musel se velmi snažit, aby vysvětlil samu podstatu počítačového zločinu rozpačitému agentovi FBI, který se specializoval na krádeže dobytka. Společensky rozprávějícího Barlowa, demonstrujícího zázračné možnosti svého modemu zaraženému agentovi, alarmovalo, když zjistil, že všichni "hackeři" jsou FBI považováni za nepřátelské elementy v počítačové komunitě. FBI, pronásledující hackera jménem NíPrometheus, pátrala po členech podezřelé skupiny jménem Hackerská konference.

Hackerská konference, která se poprvé konala v roce 1984, bylo každoroční setkání kalifornských počítačových průkopníků a entuziastů. Hackeři z Hackerské konference měli jen málo, pokud vůbec něco, společného s hackery z digitálního undergroundu. Naopak, hackeři z této konference byli většinou vážení kalifornští ředitelé počítačových firem, konzultanti, novináři a podnikatelé. (Přesně ten druh "hackerů", od kterých se dala očekávat bouřlivá reakce na jakoukoli kriminální degradaci pojmu "hacker".)

Barlow, ačkoli nebyl zatčen ani z ničeho obviněn a jeho počítač naprosto nebyl zabaven, byl touto anomálií velmi znepokojen. Informoval o ní WELL.

Stejně jako Hackerská konference, byl i WELL ("Studna"), projektem Point Foundation. Point Foundation, inspirovaná Stewartem Brandem, bohatým kalifornským radikálem 60. let, se později stala významnou základnou snah ochránců občanských práv.

Kulturní aktivity Point Foundation, stejně jako aktivity Grateful Dead (které se též soustřeďovaly do okolí San Franciska), byly mnohostranné a mnohočetné. *Whole Earth Catalog* ("Katalog planety Země"), vydávaný Point Foundation, se nikdy nevyznačoval svazující ideologickou konzistentností. Na vrcholu slávy byla tato publikace koncem 60. a počátkem 70. let, kdy nabízela stovky praktických (i méně praktických) typů na život v komunách, ochranu životního prostředí a návrat k přírodě. Tehdy se Katalogu planety Země a jeho pokračování prodalo dva a půl miliónu výtisků a byl vyhlášen Knihou roku.

S pomalým rozpadem amerického radikálního disentu se Katalog planety Země posunul dále od centra kulturní sféry; ale ve formě časopisu *CoEvolution Quarterly* ("Koevoluční čtvrtletník") pokračovala Point Foundation v nabídce kaleidoskopického mišmaše "nástrojů a idejí pro každého".

Čtvrtletník, který začal vycházet v roce 1974, nikdy nebyl široce populárním časopisem. Přes periodické záchvaty chiliastické horečky se *CoEvolution Quarterly* nepodařilo revolucionalizovat západní civilizaci a nahradit váhu historie novými elegantními kalifornskými paradigmaty. Místo toho se tento propagační nástroj Point Foundation pohyboval na úzké hranici mezi zářivou, působivou suverenitou a úlety New Age. *CoEvolution Quarterly* neobsahoval žádné inzeráty, byl drahý a tištěný na laciném papíře se skromnými černobílými obrázky. Byl špatně distribuován a prodáván zpravidla na předplatné lidem, kteří se o něm dozvěděli od svých známých.

Nevypadalo to, že by se kdy dokázal dostat přes třicet tisíc předplatitelů. Ale na druhé straně nebyl nikdy ohrožen jejich úbytkem. Rok, dva, deset, dvacet, stále se udržovala jakási neurčitá společenská menšina věrná tomuto časopisu. Nezdálo se, že by pravidelní čtenáři měli nějaké společné politické postoje či ideály. Někdy bylo těžké pochopit, co je vlastně drží pospolu (pokud se ostré polemiky na stránkách věnovaných dopisům čtenářů dají vůbec označit za "pospolitost").

Jestliže časopis nevzkvétal, byl přinejmenším vytrvalý - nepotápěl se. V roce 1984, kdy vznikl počítač Macintosh, narazil *CoEvolution Quarterly* na zlatou žílu. Point Foundation objevila počítačovou revoluci. Byl vydán *Whole Earth Software Catalog* ("Katalog softwaru planety Země") a posléze *Whole Earth Review*, tedy současné vtělení časopisu, nyní vedeného guruem virtuální reality Howardem Rheingoldem.

A v roce 1985 se zrodil WELL čili "Whole Earth 'Lectronic Link" ("Elektronické spojení planety Země"). WELL byl boardem Point Foundation.

Mezi boardy byl WELL od počátku anomálií a zůstal jí až dodnes. Byl určen pro obyvatele San Franciska a jeho okolí. Byl obrovský - měl množství telefonních linek a enormně rozsáhlé návody k použití. Jeho komplexní unixovský software naprosto nemohl být nazván uživatelsky přívětivým. Běžel na sálovém počítači umístěném v kancelářích neziskové kulturní nadace, adaptovaných v obytném domě v Sausalitu, na předměstí San Franciska. A byl nacpán fanoušky Grateful Dead.

I když se na WELLu bavili hippie přívrženci sanfranciské alternativní kultury, nebyl v žádném případě boardem digitálního undergroundu. Bylo na něm jen velmi málo nezletilých; většina uživatelů WELLu, nazývajících se "Wellbeings" (tj. "zdar", ale také "bytost WELLu"), byli lidé středního věku, narození v padesátých a šedesátých letech. Často pracovali s informačními technologiemi: hardwarem, softwarem, telekomunikacemi, masmédii, zábavou. Zvlášť mnoho bylo na WELLu knihovníků, vysokoškolských profesorů a novinářů, přitahovaných "nástroji a idejemi pro každého", štědře nabízenými Point Foundation.

Na WELLu nebyly žádné anarchistické soubory a stěží zmínka o přístupových kódech a krádežích kreditních karet. Nikdo nepoužíval přezdívky. "Flames", tedy nadávky v elektronické poště, byly celkem udržovány na úrovni společensky přijatelného bručení. Debaty byly někdy ostré, ale žádný "Wellbeing" nikdy netvrdil, že mu oponent odpojil telefon, prohledal dům či zveřejnil čísla jeho kreditních karet.

V průběhu 80. let WELL pomalu rostl. Za přístup a ukládání dat žádal jen mírné poplatky a léta byl prodělečný - ne ovšem natolik, aby to poškodilo Point Foundation, což byla ostatně stejně nezisková organizace. V roce 1990 měl WELL kolem pěti tisíc uživatelů, kteří se procházeli cyberspace a vybírali si z obrovitého švédského stolu "konferencí". Každá z nich se skládala z masy "témat" a každé téma obsahovalo desítky, někdy i stovky "zpráv" tvořících neuspořádaný, mnohostranný rozhovor, který mohl probíhat měsíce nebo i léta.

                     KONFERENCE WELLU
                   Diskmag WELLu - výběr
                The best of WELL - klasika
         Seznam nových témat ve všech konferencích

                    Obchod - Vzdělávání
                    -------------------

Apple Library Users Group          Agriculture ("Zemědělství")
Brainstorming                      Classifieds ("Inzeráty")
Computer Journalism                Consultants
Consumers ("Spotřebitelé")         Design
Desktop Publishing                 Disability ("Invalidita")
Education ("Vzdělávání")           Energy
Entrepreneurs ("Podnikatelé")
Homeowners ("Rodinné domky")       Indexing
Investments ("Investice")          Kids91 ("Děti")
Legal ("Právní")
One Person Business ("Živnostníci")
Periodical/newsletter ("Periodika")
Telecomm Law ("Telefonní zákony")  The Future ("Budoucnost")
Translators ("Překladatelé")       Travel ("Cestování")
Work ("Práce")

Electronic Frontier Foundation ("Nadace elektronického
pohraničí")
Computers, Freedom & Privacy ("Počítače, svoboda a soukromí")
Computer Professionals for Social Responsibility ("Počítačoví
profesionálové za společenskou zodpovědnost")

            Společenské - Politické - Humanitní
            -----------------------------------

Aging ("Stáří")                    AIDS
Amnesty International              Archives
Berkeley                           Buddhist
Christian ("Křesťanství")          Couples ("Páry")
Current Events ("Současný svět")   Dreams ("Sny")
Drugs ("Drogy")
East Coast ("Východní pobřeží")
Emotional Health**** ("Duševní zdraví")
Erotica
Environment ("Životní prostředí")  Firearms ("Střelné zbraně")
First Amendment ("První dodatek americké ústavy")
Fringes of Reason ("Meze rozumu")  Gay
Gay ("Private")# ("Gay - soukromá")
Geography ("Zeměpis")              German ("Německá")
Gulf War ("Válka v Perském zálivu")
Hawaii ("Havaj")                   Health ("Zdraví")
History ("Historie")
Holistic ("Alternativní medicína") Interview
Italian ("Italská")                Jewish ("Židovská")
Liberty ("Svoboda")                Mind ("Mysl")
Miscellaneous ("Různé")
Men on the WELL** ("Muži na WELLu")
Network Integration ("Integrace sítí")
Nonprofits ("Neziskové")
North Bay ("Severní zátoka")       Northwest ("Severozápad")
Pacific Rim ("Dálný východ")       Parenting ("Rodičovství")
Peace ("Mír")                      Peninsula ("Ibérie")
Poetry ("Poezie")                  Philosophy
Politics                           Psychology
Psychotherapy ("Psychoterapie")    Recovery## ("Odvykání")
San Francisco                      Scams ("Podfuky")
Sexuality                          Singles ("Svobodní")
Southern ("Jižní")                 Spanish ("Španělská")
Spirituality                       Tibet
Transportation ("Transport")
True Confessions ("Vyznání")       Unclear ("Nejasné")
WELL Writer's Workshop*** ("Spisovatelská dílna WELLu")
Whole Earth ("Planeta Země")
Women on the WELL* ("Ženy na WELLu")
Words ("Slova")                    Writers ("Spisovatelé")

  **** soukromá konference - nové uživatele přihlašuje wooly
  ***  soukromá konference - nové uživatele přihlašuje sonia
  **   soukromá konference - nové uživatele přihlašuje flash
  *    soukromá konference - nové uživatele přihlašuje reva
  #    soukromá konference - nové uživatele přihlašuje hudu
  ##   soukromá konference - nové uživatele přihlašuje dhawk

                 Umění - Rekreace - Zábava
                 -------------------------

ArtCom Electronic Net
Audio-Videophilia ("Audio a video šílenci")
Bicycles ("Jízdní kola")
Bay Area Tonight** ("San Francisco a okolí dnes v noci")
Boating ("Čluny")                  Books ("Knihy")
CD's                               Comics
Cooking ("Vaření")                 Flying ("Létání")
Fun ("Legrace")                    Games ("Hry")
Gardening ("Zahrádka")             Kids ("Děti")
Nightowls* ("Noční ptáci")         Jokes ("Vtipy")
MIDI                               Movies ("Kina")
Motorcycling ("Motorky")           Motoring
Music ("Hudba")                    On Stage ("Na pódiu")
Pets ("Domácí mazlíčci")           Radio
Restaurant                         Science Fiction
Sports                             Star Trek
Television                         Theater ("Divadlo")
Weird ("Groteskní")
Zines/Factsheet Five ("Fanziny")

  *  Otevřeno od půlnoci do šesti ráno
  ** Denně aktualizováno

                       Grateful Dead
                       -------------

Grateful Dead                      Deadplan* ("Plány")
Deadlit ("Knihy")                  Feedback ("Zpětná vazba")
GD Hour                            Tapes ("Pásky")
Tickets ("Lístky")                 Tours ("Turné")

  * soukromá konference - nové uživatele přihlašuje tnf

                         Počítače
                         --------

AI/Forth/Realtime                  Amiga
Apple                              Computer Books ("Knihy")
Art & Graphics ("Umění a grafika") Hacking
HyperCard                          IBM PC
LANs ("Místní sítě")               Laptop
Macintosh                          Mactech
Microtimes                         Muchomedia
NeXt                               OS/2
Printers ("Tiskárny")
Programmer's Net ("Programátorská síť")
Siggraph                           Software Design
Software/Programming
Software Support ("Softwarová podpora")
Unix                               Windows
Word Processing ("Zpracování textů")

                   Technika - Komunikace
                   ---------------------

Bioinfo                            Info
Media                              NAPLPS
Netweaver ("Snovač sítí")          Networld ("Svět sítí")
Packet Radio ("Radiové sítě")      Photography ("Fotografie")
Radio                              Science ("Věda")
Technical Writers ("Techničti spisovatelé")
Telecommunications ("Telekomunikace")
Usenet ("Elektronická pošta v Internetu")
Video
Virtual Reality ("Virtuální realita")

                       Vlastní WELL
                       ------------

Deeper ("Do hloubky")              Entry ("Vstupní bod")
General ("Obecně")                 Help
Hosts ("Hostitelé")                Policy ("Pravidla")
System News                        Test

Už sám seznam je ohromující; neškolené oko vnímá jen závratný vír světa, v němž si havajští holističtí fotografové na vysokohorské výpravě vyměňují vyznání s bisexuálními Tibeťany, zpracovávajícími texty na počítačích.

Ale tento zmatek je spíše zdánlivý než skutečný. Každá z konferencí byla malým, izolovaným světem v cyberspace, skládajícím se z desítek, možná stovek podtémat. Každá konference byla pravidelně navštěvována relativně malou komunitou s velmi příbuznými názory, možná několika tucty lidí. Žádný smrtelník by nedokázal obsáhnout celý WELL (zvlášť když doba přístupu k sálovému počítači WELLu byla účtována). Většina dlouhodobých uživatelů se spokojila s několika oblíbenými tématy a občasným výpadem do exotických končin. Ale zvláště důležité zprávy a diskuse o aktuálních tématech si mohly získat pozornost celé komunity WELLu.

Jako každá komunita, měl i WELL své celebrity, a John Perry Barlow, básník Grateful Dead se stříbrným jazykem a stříbrným modemem, byl jednou z nich. A právě na WELLu zveřejnil svůj příběh ze života o střetnutí s FBI vyšetřující počítačový zločin.

Příběh, jak se dalo čekat, vyvolal velký rozruch. WELL byl už připraven na spor o hackerech. V prosinci 1989 zorganizoval časopis *Harper's* na WELLu debatu o etice pronikání do počítačů. Zúčastnilo se jí více než čtyřicet počítačových guruů a Barlow byl její hvězdou. Dalšími hvězdami byli Acid Phreak ("Narkoman") a Phiber Optik ("Optický Kabel"), dva mladí newyorští hackeři a telefandové, jejichž schopnostem pronikání do telefonních ústředen se vyrovnala jen jejich nenasytná touha po slávě. Příchod těchto vyzývavých desperátů na půdu WELLu vyvolal asi takový rozruch jako příchod Černých Pantherů na večírek salónních radikálů.

Zvlášť Phiber Optik se v roce 1990 dostal do světel reflektorů. Oddaný člen kroužku kolem *2600* a pilíř newyorské hackerské skupiny "Masters of Deception" ("Mistři klamu") byl krásným exemplářem přesvědčeného hackera-disidenta. Osmnáctiletý Phiber Optik, který předčasně ukončil studium na střední škole a pracoval na částečný úvazek jako opravář počítačů, byl digitální frajer, mladý, chytrý a bezohledný, měl rád vyzývavé oblečení a vyzývavé řeči a demonstrativně, kavalírsky pohrdal všemi pravidly kromě svých vlastních. Než skončil rok 1991, objevil se Phiber Optik v časopisech *Harper's* a *Esquire*, v deníku *The New York Times*, na nesčetných veřejných debatách a shromážděních a dokonce i v televizní show Geralda Rivery.

Phiber Optik se rychle stal hvězdou WELLu; Barlow a další celebrity s ním jednali s s opatrným respektem. Kupodivu, navzdory svému kousavému tónu a posedlosti svým koníčkem vzbuzoval Phiber Optik ve většině lidí, kteří se s ním seznámili, téměř mateřské ochranné instinkty. Byl výborným materiálem pro žurnalisty, vždy připravený k vytahování a, což bylo ještě lepší, skutečným *demonstracím* nějakého neuvěřitelného digitálního triku. Byl rozeným miláčkem médií.

Zdálo se, že i policisté uznávali, že na tomto potížistovi je cosi nezemského a nezločineckého. Byl tak horkokrevný, tak tvrdohlavý, tak mladý a tak zjevně odsouzený k brzkému konci, že i lidé, kteří zásadně nesouhlasili s jeho akcemi, se strachovali o jeho osud a chovali se k němu jako k ohroženému tulenímu mláděti.

24. ledna 1990 (devět dní po kolapsu na výročí Martina Luthera Kinga) uskutečnila Tajná služba USA razii u Phiber Optika, Acid Phreaka a třetího newyorského delikventa jménem Scorpion. Jejich počítače byly zabaveny, a s nimi jako obvykle hromady papírů, poznámkových bloků, CD desek, telefonních záznamníků, walkmanů atd. Acid Phreak i Phiber Optik byli obviněni, že způsobili kolaps z 15. ledna.

Mlýny spravedlnosti melou pomalu. Případ nakonec připadl policii státu New York. Phiber Optik přišel při razii o svůj počítač, ale více než rok proti němu nebyla vznesena obžaloba.

Jeho nesnáze byly na WELLu široce komentovány a policejní taktika vzbudila velký odpor. Jedna věc je slyšet o tom, že u nějakého hackera byla provedena domovní prohlídka, a druhá vidět, jak policie útočí na někoho, koho osobně znáte a kdo vám podrobně vysvětlil své motivy. Při debatě na WELLu organizované časopisem *Harper's* se jeho uživatelé ujistili, že Phiber Optik ve skutečnosti nechce nic rozbíjet. Za svých vlastních mladých let mnoho z nich ochutnalo slzný plyn ve tvrdých pouličních potyčkách s policií. Měli porozumění pro akty občanské neposlušnosti.

"Wellbeings" byli také zneklidněni drakonickou důkladností typické razie proti hackerům. Nebylo pro ně těžké představit si sebe samé jako oběti takové akce.

Už v lednu 1990 se nálada na WELLu zhoršovala a lidé si začali stěžovat, že nespravedlivý establishment se chová k "hackerům" jako slon v porcelánu. Ve shrnutí debaty v časopise *Harper's* se objevila pochybnost, je-li pronikání do počítačů vůbec zločinem. Jak to později vyjádřil Barlow: "Položil jsem si otázku, zdali bychom nepovažovali i speleology za nebezpečné desperáty, kdyby všechny jeskyně patřily AT&T".

V únoru 1991, více než rok po razii v jeho domě, byl Phiber Optik konečně zatčen a obviněn ze "zvláště nebezpečného ovlivňování činnosti počítače a jeho zneužívání", což jsou trestné činy podle kodexu státu New York. Byl také obviněn z přestupku krádeže služeb, týkajícího se složitého triku s číslem s předvolbou 900, umožňujícím bezplatné volání. Phiber Optik se přiznal k přestupku a byl odsouzen na třicet pět hodin veřejných prací.

Tato drobná nesnáz s nevyzpytatelným světem zákonů Phiber Optika nijak zvlášť netrápila. Když při lednové razii přišel o svůj počítač, jednoduše si koupil přenosný, aby policistům znemožnil monitorování telefonu v bytě, kde žil se svou matkou, a nerušeně pokračoval ve svých výbojích, někdy v živém rádiovém vysílání či před televizními kamerami.

Jakkoli byla newyorská razie neúčinná, co se týkalo odrazení Phiber Optika, její vliv na uživatele WELLu byl hluboce negativní. A v průběhu roku 1990 chřestění zbraní pokračovalo: razie u Knight Lightninga, u Steva Jacksona, celostátní Operace Sundevil. Výroky policie jasně ukazovaly, že skutečně probíhá soustředěný zátah na hackery.

Hackeři z Hackerské konference, "Wellbeings" a jim podobní v zásadě neměli námitky proti proti občasnému nepochopení pojmu "hacker" ze strany veřejnosti; koneckonců, membrána oddělující mainstreamovou společnost od počítačové komunity jim umožňovala cítit se jinými, chytřejšími, lepšími. Nikdy předtím se ale neocitli pod palbou soustředěné defamační kampaně.

Barlowova ústřední role v protiofenzívě byla jednou z hlavních anomálií Zátahu na hackery v roce 1990. Novináři sledující tuto kontroverzi často o Barlowa zakopli, ale zpravidla se zase oprášili a běželi dál, jako by se nic nestalo. Vypadalo to, jako kdyby *odmítali uvěřit*, že radikál ze 60. let od Grateful Dead se postavil proti celostátní policejní operaci *a zřejmě vyhrává*!

Barlow neměl žádnou zjevnou základnu pro politický boj tohoto druhu. Neměl žádná formální právní ani technická privilegia. Ale Barlow byl síťovým organizátorem vpravdě hvězdných kvalit. Měl básnický dar přiléhavého, barvitého vyjadřování. Měl i novinářskou chytrost, nekonvenční, ironický vtip a vrchovatou míru starého dobrého osobního kouzla.

Autorita, kterou Barlow měl, je poměrně běžná v literárních, hudebních a vůbec uměleckých kruzích. Nadaný kritik může získat velký vliv tím, že definuje "ducha času", vymyslí nová motta a termíny debaty, jež se v dané době ujmou. (A Barlow skutečně *byl* mimo jiné i uměleckým kritikem; jeho oblíbeným umělcem byl malíř amerického Západu Frederic Remington.)

Barlow byl prvním novinářem, který začal používat působivý vědecko-fantastický pojem Williama Gibsona "cyberspace" jako synonymum pro současné prolnutí počítačových a telekomunikačních sítí. Barlow zdůrazňoval, že cyberspace by měl být chápán jako kvalitativně nový svět, nově osidlované "pohraničí". Podle Barlowa nemůže být svět elektronických komunikací, nyní zviditelněný na obrazovkách počítačů, nadále chápán jen jako klubko složitě propojených drátů. Stalo se z něj *místo*, cyberspace, vyžadující nové metafory, nová pravidla a nový přístup. Tento termín, ve smyslu použitém Barlowem, vzbudil široký ohlas - koncept cyberspace převzaly časopisy *Time* a *Scientific American*, počítačová policie, hackeři a dokonce i odborníci na ústavní právo. Zdá se, že slovo cyberspace se stane trvalou součástí jazyka.

Barlow je na první pohled výraznou osobností: vysoký, vousatý Zápaďan s ostrými rysy a hlubokým hlasem v perfektním kovbojském oblečení, v džínách, vestě, jezdeckých botách, s šátkem kolem krku a neodmyslitelným odznáčkem Grateful Dead v klopě.

Ale opravdu kompletní je Barlow až se svým modemem. Formální hierarchie nejsou jeho živlem; zřídkakdy si dá ujít příležitost navézt se do "trubců z velkých organizací" a jejich konvenčního, nepružného způsobu myšlení. Barlow dává přednost neformálnímu přesvědčování; velcí bílí náčelníci a jejich suity na něj nedělají dojem. Ale co se týče využívání digitálních tamtamů, je Barlow organizátorem světové třídy.

Neexistovala armáda Barlowů. Byl jen jeden Barlow, a to byla velmi neobvyklá osobnost. Ale zdálo se, že situace vyžaduje *právě jediného* Barlowa. Ve skutečnosti nejspíš mnoho lidí po roce 1990 usoudilo, že jediný Barlow je mnohem víc, než kdy toužili mít.

Barlowův jízlivý esej o jeho setkání s FBI vzbudil na WELLu velký ohlas. Mnoho jiných volnomyšlenkářů pohybujících se kolem společnosti Apple se octlo v podezření a nelíbilo se jim to ani o chlup více než jemu.

Jedním z nich byl Mitchell Kapor, spoluautor tabulkového procesoru "Lotus 1-2-3" a zakladatel Lotus Development Corporation. Kapor se smířil s nedůstojnou epizodou braní otisků prstů v kanceláři FBI v Bostonu, ale Barlowova zpráva mu ozřejmila celostátní rozsah operace FBI. Kapor začal věnovat této kontroverzi intenzívní pozornost. Když v roce 1990 Tajná služba USA rozvinula celostátní operaci proti hackerům, sledoval Kapor každý tah s hlubokým skepticismem a rostoucím znepokojením.

Kapor se už s Barlowem osobně setkal - poskytl mu rozhovor pro jeden kalifornský počítačový časopis. A Barlow mu velice zaimponoval, stejně jako většině lidí, kteří ho poznali. Kapor se rozhodl, že zaskočí za Barlowem a prodiskutuje s ním situaci od srdce k srdci.

Kapor byl pravidelným hostem na WELLu. Byl příznivcem *Whole Earth katalogu* a hrdým majitelem všech jeho čísel. A měl nejen modem, ale také soukromé letadlo. Při dozoru na rozptýlené investice do moderních technologií Kapor Enterprises Inc., své soukromé holdingové společnosti v ceně mnoha miliónů dolarů, Kapor běžně překračoval hranice států a věnoval tomu asi takovou pozornost, s jakou může člověk odfaxovat dopis.

Porada Kapora s Barlowem, jež se uskutečnila v červnu 1990 ve wyomingském Pinedale, byla počátkem Nadace elektronického pohraničí. Barlow ruče napsal manifest "Crime and Puzzlement" ("Zločin a tajemství"), oznamující jeho - a Kaporův - úmysl zformovat politickou organizaci s cílem "získávat a vynakládat prostředky na vzdělávání, lobbování a soudní spory v oblastech souvisejících s digitálním projevem a rozšířením ústavy do cyberspace".

Dále manifest tvrdil, že Nadace bude "financovat, uskutečňovat a podporovat snahy, které by právní cestou demonstrovaly, že Tajná služba USA uskutečňovala preventivní cenzuru publikací, omezovala svobodu slova, neoprávněně zabavovala vybavení a data, užívala nepřiměřenou sílu a všeobecně postupovala arogantně, despoticky a protiústavně". "Crime and Puzzlement" byl široce distribuován počítačovými kanály a také vytištěn v *Whole Earth Review*. Náhlá publikace koherentního, politického protiúderu z řad hackerů jejich komunitu elektrizovala. Steve Wozniak (možná trochu dotčený skandálem kolem NíPromethea), obratem nabídl stejnou částku, jakou Nadaci věnuje Kapor.

John Gilmore, jeden ze zakladatelů společnosti Sun Microsystems, nabídl rozsáhlou finanční i osobní podporu. Přesvědčený radikální individualista Gilmore prokázal, že je schopným obhájcem elektronického soukromí, zejména svobody před vládním a podnikovým sledováním aktivit soukromých osob s pomocí počítačů.

Na druhém setkání v San Francisku se přidali další spojenci: Stewart Brand z Point Foundation, průkopníci virtuální reality Jaron Lanier a Chuck Blanchard, podnikatel s počítačovými sítěmi a specialista na zakládání nových podniků Nat Goldhaber. Na pracovní večeři se aktivisté shodli na oficiálním názvu: Electronic Frontier Foundation, Incorporated. Kapor se stal jejím prezidentem. Na WELLu, patřícím Point Foundation, byla otevřena nová konference EFF a WELL byl prohlášen za "domov Nadace elektronického pohraničí".

Zájem novinářů byl okamžitý a intenzívní. Stejně jako jejich duchovní předchůdci z devatenáctého století, Alexander Graham Bell a Thomas Watson, byli i počítačoví podnikatelé 70. a 80. let století dvacátého - lidé jako Wozniak, Jobs, Kapor, Gates a H. Ross Perot - kteří se vlastním přičiněním dostali na vrchol nového, úžasného průmyslového odvětví, velmi kvalitním novinářským materiálem.

Ale zatímco uživatelé WELLu se radovali, tisk obecně byl samozvanými "pionýry cyberspace" zjevně zmaten. Tvrzení EFF, že válka proti "hackerům" vedla k vážným ústavním problémům s občanskými právy, se zdálo poněkud přepjaté, zvláště když žádný z organizátorů EFF nebyl právník ani uznávaný politik. Zejména pro listy specializované na obchodní zpravodajství bylo snazší soustředit se na nejsnáze viditelnou část příběhu - že počítačový podnikatel Mitchell Kapor založil "fond na obhajobu hackerů". Byla EFF skutečně důležitým politickým faktorem, nebo jen klakou bohatých excentriků, míchajících se do věcí, jež by měly být spíše přenechány příslušným státním orgánům? Verdikt dosud nebyl vynesen.

Ale scéna již byla připravena pro otevřenou konfrontaci. První a nejkritičtější bitvou byl precedenční soudní proces Knight Lightninga.

V této knize jsem se držel pojmenovávání hackerů pouze jejich přezdívkami. Uvedení jejich pravých jmen má málo výhod; mnozí z nich jsou nezletilí, mnozí nebyli nikdy usvědčeni ze žádného zločinu a mnozí mají nevinné rodiče, kteří už si užili dost.

Ale proces Knight Lightninga, probíhající 24. až 27. července 1990, udělal z tohoto "hackera" celostátně známou osobnost. Ani jemu, ani jeho rodině nemůže způsobit žádnou zvláštní škodu, když zopakuji dobře známý fakt, že se jmenuje Craig Neidorf (vysl. Nýdorf).

Neidorfův porotní soud se odehrával před Státním soudem Východní zóny Severního distriktu státu Illinois, jemuž předsedal ctihodný Nicholas J. Bua. Poškozeným byly Spojené státy americké, obžalovaným pan Neidorf. Jeho obhájcem byl Sheldon T. Zenner z chicagské firmy Katten, Muchin a Zavis.

Obžalobu vedli prominentní členové Chicagské operační skupiny proti počítačové zpronevěře a zneužití počítače: William J. Cook, Colleen D. Coughlinová a David A. Glockner, všichni pomocní federální státní zástupci. Agentem Tajné služby USA pověřeným případem byl Timothy M. Foley.

Připomeňme si, že Neidorf byl jedním ze dvou redaktorů undergroundového hackerského "časopisu" jménem *Phrack*. *Phrack* byl zcela elektronickou publikací, distribuovanou prostřednictvím bulletin boardů a elektronickými sítěmi. Bylo to amatérské periodikum šířené zdarma. Neidorf za svoji práci na *Phracku* nikdy nezískal žádné peníze. Stejně tak druhý, neobžalovaný editor "Taran King" ani žádný z početných přispěvatelů *Phracku*.

Nicméně Chicagská operační skupina proti počítačové zpronevěře a zneužití počítače se rozhodla obvinit Neidorfa z finančního podvodu. Formálně připustit, že *Phrack* je "časopis" a Neidorf "vydavatel" by pro obžalobu znamenalo otevřít Pandořinu skříňku problémů kolem Prvního dodatku americké ústavy. Udělat něco takového by znamenalo nahrát na smeč Zennerovi a jeho poradcům z EFF, mezi nimiž byl i úderný oddíl prominentních newyorských advokátů specializujících se na občanská práva a profesionální právnické zázemí firmy Katten, Muchin a Zavis. Místo toho se obžaloba soustředila na otázku podvodu s použitím přístupového zařízení, na paragraf 1029 článku 18, na tu část zákona, z níž Tajná služba USA čerpala své nejpřímější pověření k pronásledování počítačového zločinu.

Zločiny, ze kterých byl Neidorf obžalován, se soustřeďovaly kolem Dokumentu 911. Byl obviněn, že se podílel na podvodném spiknutí s Prophetem, což, připomeňme si, byl atlantský člen LoDu, který ilegálně okopíroval Dokument 911 v systému AIMSX společnosti BellSouth.

Prophet sám byl v Neidorfově procesu také obžalován, jako společník údajného "podvodného spiknutí" s cílem "ukrást" společnosti BellSouth Dokument 911 (a přepravit ho přes hranici státu USA, což pomohlo prosadit obžalobu Neidorfa jako federální případ). Prophet, v duchu plné spolupráce s policií, souhlasil, že bude svědčit proti Neidorfovi.

Ve skutečnosti byli všichni tři atlantští hackeři připraveni svědčit proti Neidorfovi. Jejich vlastní federální žalobci v Atlantě obvinili Atlantskou trojku z: a) spiknutí, b) počítačového podvodu, c) telefonního podvodu, d) podvodu s použitím přístupového zařízení a e) mezistátní přepravy kradeného majetku (článek 18, paragrafy 371, 1030, 1343, 1029 a 2314).

Tváří v tvář takovému uragánu potíží se Prophet a Leftist vyhnuli veřejnému líčení a přiznali se k menším obviněním - každý k jednomu spiknutí. Urvile se přiznal k oné podivné části paragrafu 1029, jež zakazuje vlastnit "patnáct či více" ilegálních přístupových zařízení (v jeho případě počítačových hesel). A jejich rozsudky měly být vyneseny 14. září - bezpečně po skončení Neidorfova procesu. Dalo se spolehnout, že jako svědkové se budou chovat slušně.

Neidorf ale trval na tom, že je nevinný. Kromě něj prakticky každý, kdo byl při zátahu chycen, "plně spolupracoval" a přiznal se v naději, že jeho trest bude snížen. (Další důležitou výjimkou byl samozřejmě Steve Jackson, který od samého začátku důrazně tvrdil, že je nevinen. Ale Steve Jackson se nemohl dostat k soudu - Steve Jackson jednoduše nikdy nebyl obviněn ze žádného zločinu.)

Neidorf byl vyzýván, aby se přiznal. Ale Neidorf studoval společenské vědy a nechtělo se mu jít do vězení za "podvod", když nezískal žádné peníze, nepronikl do žádného počítače a publikoval časopis, který byl podle jeho názoru pod ochranou Prvního dodatku ústavy.

Neidorfův proces byl *jedinou* legální akcí z celého Zátahu na hackery, jež skutečně předestřela sporné otázky k veřejnému rozhodnutí porotou amerických občanů.

I Neidorf spolupracoval s policií. Dobrovolně vydal mnoho důkazů, jež vedly k jeho vlastnímu obvinění. Písemně připustil, že věděl, že Dokument 911 byl ukraden, ještě předtím, než ho "publikoval" ve *Phracku* - nebo, z pohledu obžaloby, než ilegálně po telefonní lince přepravil kradený majetek jako součást něčeho, co se vydávalo za "publikaci".

Ale i kdyby "publikace" Dokumentu 911 nebyla uznána za zločin, neměl by Neidorf po starostech. Neidorf obdržel Dokument 911, když mu ho Prophet poslal z Jolnetu Riche Andrewse. A při té příležitosti určitě nebyl "publikován" - byla to prostě a jednoduše hackerská trofej, přepravovaná přes hranici státu USA.

Chicagská operační skupina přesvědčila chicagskou velkou porotu, aby obvinila Neidorfa z řady zločinů, jež ho mohly dostat za mříže na třicet let. Když byla některá z těchto obvinění úspěšně zpochybněna ještě před tím, než se Neidorf dostal před soud, reorganizovala je Chicagská operační skupina tak, že mu hrozilo uvěznění na více než šedesát let! Neidorf nebyl dosud trestán, takže bylo velice nepravděpodobné, že jeho rozsudek bude tak drastický; ale Chicagská operační skupina zjevně usilovala o to, aby se dostal do vězení a jeho spiklenecký "časopis" byl trvale zastaven. Šlo o federální případ a Neidorf byl obviněn z krádeže majetku za téměř osmdesát tisíc dolarů.

William Cook byl přesvědčen o užitečnosti žalob, které měly širokou publicitu a symbolické významy. Často publikoval články o své práci v listech pro bezpečnostní experty soukromého sektoru a tvrdil, že "bylo nutné vyslat jasný signál veřejnosti jako celku a počítačové komunitě zvláště, že pirátské útoky na počítače a krádeže počítačových informací soudy nebudou tolerovat".

Předmět sporu byl komplikovaný, taktika obžaloby poněkud neortodoxní, ale Chicagská operační skupina měla až dosud úspěch. V roce 1989 přistřihla křídla Shadowhawkovi, jež byl odsouzen na devět měsíců do vězení. "Stínový jestřáb" byl obviněn podle paragrafu 1030 o "počítačích federálního zájmu".

Shadowhawk zajisté nebyl fanouškem "počítačů federálního zájmu" jako takových. Naopak, Shadowhawk, jež vlastnil domácí počítač AT&T, směřoval své výboje zejména proti této společnosti. Na undergroundových boardech "Phreak Klass 2600" a "Dr. Ripco" se vytahoval svými schopnostmi a úmyslem shodit celostátní telefonní síť AT&T. Jeho tirád si všiml Henry Kluepfel z bezpečnostního odboru Bellcore, postrach pirátských boardů, který měl dlouholeté a úzké kontakty s Chicagskou operační skupinou.

Operační skupina před soudem úspěšně prokázala, že na nezletilého Shadowhawka se vztahuje paragraf 1030, navzdory námitkám jeho obhájce. Shadowhawk vnikl do počítače "ve vlastnictví" Amerických raketových vojsk, jež byl pouze "spravován" AT&T. Vnikl také do počítače AT&T umístěného na letecké základně Robbins v Georgii. Útoky na AT&T byly předmětem "federálního zájmu", ať už to měl Shadowhawk v úmyslu či nikoli.

Operační skupina také přesvědčila soud, že software AT&T, který Shadowhawk ilegálně získal z Bellových laboratoří, tzv. "Expertní systém s umělou inteligencí C5", měl cenu rovný milión dolarů. Shadowhawkův obhájce tvrdil, že Shadowhawk tento program neprodal a nezískal ze své kořisti žádný zisk. A ostatně expertní systém C5 byl experimentální a neměl reálnou tržní cenu, protože se prostě nikdy nedostal na trh. Jeden milión dolarů, na který AT&T odhadla cenu nehmotného vlastnictví AT&T, byl však soudem bez námitek akceptován. Soud rovněž souhlasil se žalobou, že Shadowhawk měl zjevný "úmysl defraudovat", ať už získal nějaké peníze či nikoli. Shadowhawk dostal nepodmíněný trest.

Dalším slavným triumfem Chicagské operační skupiny bylo usvědčení a odsouzení Kyrie. Kyrie, skutečná obyvatelka digitálního podsvětí, byla šestatřicetiletá Kanaďanka, usvědčená a odsouzená za telekomunikační podvod v Kanadě. Po svém propuštění z vězení uprchla před hněvem společnosti Canada Bell a Královské kanadské jízdní policie a nakonec se usadila, velmi nemoudře, v Chicagu.

Kyrie, jež si také říkala "Informace o dálkových linkách", se specializovala na zneužívání hlasové pošty. Shromažďovala ve velkém přístupové kódy umožňující dálkové hovory a pak je četla do různých systémů hlasové pošty velkých společností. Kyrie a její přátelé byli elektroničtí squatteři v systémech hlasové pošty, které používali, jako kdyby to byly pirátské boardy. Když jejich repetění celý systém zahltilo a majitelé nezbytně přijali protiopatření, odstěhovali se telefandové o dům dál. Kyriina družina byla volnou partou asi stopadesáti lidí, kteří sledovali její pirátskou stopu od počítače k počítači a s vášnivým zápalem loudili její znalosti a zkušenosti.

Kyriini učedníci jí předávali ukradená čísla kreditních karet výměnou za její "informace o dálkových linkách". Někteří z jejích klientů platili v hotovosti, peněžními zálohami na kreditní karty ukradenými Western Unionu.

Kyrie neustále cestovala, většinou na letenky a do hotelových pokojů, které získala na ukradené kreditní karty. Unavovalo ji to, takže posléze našla útočiště u své známé z telefandovských kruhů v Chicagu. Kyriina hostitelka byla, jako překvapující množství telefandů, slepá. Byla i fyzicky handicapována. Kyrie údajně využila situace tak, že pod falešným jménem, jako kvalifikovaná ošetřovatelka, úspěšně požádala o státní podporu na starost o ni.

Nejsmutnější bylo, že Kyriiny dvě děti z jejího bývalého manželství zmizely v podzemí spolu s ní; tito malí digitální uprchlíci neměli žádnou legální americkou identitu a v celém svém životě nestrávili ani den ve škole.

Kyrii fascinovalo technické mistrovství a její vlastní chytrost; byla závislá na zbožňování svých nezletilých učedníků. Šla tak daleko, že zatelefonovala Gail Thackerayové v Arizoně, aby se vychloubala, chvástala a naparovala a nabídla jí, že se stane její informátorkou. Ale Thackerayová už o Kyrii ledacos věděla a opovrhovala jí jako dospělým zločincem svádějícím nezletilé, jako ekvivalentem pasáka. Thackerayová předala své pásky s Kyriiným chlubením Tajné službě USA.

Kyriin byt byl prohledán a ona sama zatčena v Chicagu v květnu 1989. Přiznala se k mnoha trestným činům.

V srpnu 1990 dostal Cook a jeho kolegyně z Chicagské operační skupiny Colleen Coughlinová Kyrii za mříže na 27 měsíců za počítačový a telefonní podvod. Podle obvyklých standardů hackerských procesů, v nichž byli viníci spíše jen "plácáni přes ruku", to byl výjimečně přísný trest. Sedm Kyriiných nejpřednějších učedníků bylo rovněž obžalováno a odsouzeno. Kyriin "pouliční techno-gang", jak ho nazval Cook, byl zlikvidován. Cook a jeho kolegové byli první, kdo poslal někoho do vězení za zneužívání hlasové pošty. Jejich průkopnická snaha jim vynesla veřejnou pozornost a chválu.

Ve svém článku o Kyrii předal Cook čtenářům časopisu *Security Management*, periodika pro bezpečnostní experty soukromých společností, nedvojsmyslnou zprávu. Tento případ, napsal, a Kyriin přísný trest, "odrážejí novou realitu pro hackery a oběti počítačových zločinů v devadesátých letech.... Soukromé osoby a společnosti, které oznámí počítačové a telefonní zločiny, mohou nyní očekávat, že jejich spolupráce s federálními orgány povede k vynesení účinných trestů. Společnosti i veřejnost jako celek musejí oznamovat zločiny páchané s pomocí počítače, jestliže chtějí, aby žalobci a soudy chránili jejich práva k hmotnému i nehmotnému vlastnictví, vyvíjenému a uloženému na počítačích."

Cook si dal záležet, aby vytvořil tuto "novou realitu pro hackery". Dal si také záležet na tom, aby vlastnická práva společností k jejich nehmotnému majetku byla trestně chráněna.

Kdyby byla Nadace elektronického pohraničí "fondem na obhajobu hackerů" v obvyklém významu tohoto pojmu, patrně by se zastala Kyrie. Její rozsudek skutečně vyslal "signál", že muži zákona vytáhli proti "hackerům". Ale Kyrie nenašla v EFF žádné zastánce - a ostatně ani nikde jinde. EFF nebyla fondem na kauce pro elektronické zloděje.

Případ Neidorfa byl v jistých ohledech analogický případu Shadowhawka. Cenu "ukradeného" majetku opět určila oběť. Kluepfel byl opět jak vyšetřovatelem, tak technickým poradcem. Opět nedošlo k žádným finančním transakcím, ale "úmysl defraudovat" byl ústřední.

Již v počáteční fázi se objevily některé slabiny obžaloby. Chicagská operační skupina původně hodlala prokázat, že Neidorf byl hlavní postavou celostátního zločinného spiknutí Legion of Doom. Redaktoři *Phracku* pořádali každé léto srazy, jichž se zúčastnili hackeři z celých Spojených států, zpravidla asi dva tucty přispívatelů a čtenářů časopisu, jichž si redakce vážila. (Takováto setkání byla v hackerské komunitě běžná - například časopis *2600* pořádal veřejná setkání hackerů v New Yorku každý měsíc.) Hvězdy LoDu byly na těchto "letních conech", sponzorovaných *Phrackem*, vždy silně zastoupeny.

V červenci 1988 navštívil arizonský hacker jménem "Diktátor" con v Neidorfově rodném St. Louis. Diktátor byl jedním z informátorů Gail Thackerayové; jeho undergroundový board ve Phoenixu byl nastraženým boardem Tajné služby USA. Diktátor přivedl na con inkognito tým agentů Tajné služby USA. Agenti vyvrtali otvory skrz zeď Diktátorova hotelového pokoje a natočili bavící se hackery jednosměrným zrcadlem. Jenže na videokazetách nebylo, s výjimkou pití piva několika nezletilými, nic ilegálního. Letní cony byly společenskou událostí, nikoli zlověstným spiknutím. Na kazetách bylo patnáct hodin nevázaného smíchu, jedení pizzy, soukromých vtipů a plácání po zádech.

Neidorfův právník Sheldon Zenner viděl kazety Tajné služby před zahájením procesu. Byl šokován dokonalou neškodností tohoto setkání, jež Cook dříve charakterizoval jako nebezpečné celostátní spiknutí podvodníků. Zenner chtěl ukázat kazety z conu v St. Louis porotě. Chicagská operační skupina musela dlouho manévrovat, aby prezentaci "irelevantních" kazet zabránila.

I Dokument 911 se projevil jako slabé místo. Původně byla jeho cena stanovena na 79 449 dolarů. Ovšem na rozdíl od Shadowhawkova tajuplného, uměle inteligentního lupu nebyl Dokument 911 žádný program, ale anglický text. Lidé obeznámení s počítači pokládali takovou cenu dvanáctistránkového úředního dokumentu za doslova neuvěřitelnou. Ve svém manifestu EFF "Zločin a tajemství" to Barlow komentoval: "Patrně se nikdy nedovíme, jak, či kým, bylo tohoto čísla dosaženo, ale já si představuji hodnotící tým složený z Franze Kafky, Josepha Hellera a Thomase Pynchona."

Ve skutečnosti byl Barlow přehnaně pesimistický. EFF nakonec zjistila, jak přesně bylo tohoto čísla dosaženo a kým - ale až v roce 1991, dlouho po skončení Neidorfova procesu.

Kim Megahee, bezpečnostní manažer společnosti Southern Bell, určil jeho cenu prostým součtem "cen spojených s produkcí" Dokumentu 911. "Ceny" byly následující:

1. Byl najat pisatel technických textů, aby shromáždil potřebné údaje a napsal Dokument 911. 200 hodin práce po 35 dolarech na hodinu stálo 7 000 dolarů. Pisatele kontroloval manažer projektu. Jeho 200 hodin po 31 dolarech na hodinu stálo 6 200 dolarů.

2. Týden psaní na stroji stál 721 dolarů. Týden formátování dalších 721 dolarů. Týden grafického formátování 742 dolarů.

3. Dva dny konečné úpravy stály 367 dolarů.

4. Krabice nálepek stála pět dolarů.

5. Příprava objednávky na Dokument 911, včetně psaní na stroji a získání písemného potvrzení od zodpovědného úředníka BellSouth, stála 129 dolarů.

6. Tisk stál 313 dolarů. Rozeslání Dokumentu padesáti lidem zabralo sekretářce padesát hodin a stálo 858 dolarů.

7. Zařazení Dokumentu do indexu zabralo dvěma sekretářkám po hodině práce, celkem 43 dolarů.

Samotné organizační výdaje tedy údajně byly 17 099 dolarů. Podle pana Megaheeho zabralo opsání dvanáctistránkového dokumentu na stroji celý týden. Jeho psaní zabralo pět týdnů, a to i dohližiteli, jež zjevně pět týdnů nedělal nic jiného než pozoroval autora při práci. Konečná úprava dvanácti stran zabrala dva dny. Vytištění a rozeslání elektronického dokumentu (který už byl dostupný v síti Southern Bell každému zaměstnanci, jež ho potřeboval), stálo více než tisíc dolarů.

Ale to byl jen začátek. Byly zde ještě *hardwarové výlohy*. Osm set padesát dolarů za počítačový monitor VT220. *Jednatřicet tisíc dolarů* za výkonný počítač VAXstation II. Šest tisíc dolarů za počítačovou tiskárnu. *Dvaadvacet tisíc dolarů* za kopii softwaru "Interleaf". Dva a půl tisíce dolarů za software VMS. To všechno k vytvoření dvanáctistránkového dokumentu.

Plus deset procent ceny softwaru a hardwaru za údržbu. (Ve skutečnosti nebyla cena za údržbu, ačkoli byla uvedena, připočtena k celkové sumě 79 449 dolarů, zjevně v důsledku milosrdného přehlédnutí.)

Dopis pana Megaheeho byl poslán přímo Williamu Cookovi, do chicagského úřadu federálních žalobců. Vláda Spojených států amerických akceptovala tato čísla poskytnutá telefonní společností bez jediné otázky.

Jak se nevěřícný úžas šířil, byla hodnota Dokumentu 911 oficiálně revidována směrem dolů. Robert Kibler z bezpečnostního odboru BellSouth odhadl cenu těchto dvanácti stran na pouhých 24 639 dolarů a 5 centů - údajně na základě "výdajů na výzkum a vývoj". Ale ani tento odhad, přesný až do jediného nikláku, skeptiky nepřesvědčil; vyprovokoval jen pohrdavé úsměšky a záplavu sarkastických vtipů.

Finanční otázky kolem krádeží copyrightovaných informací byly vždy sporné. Dá se tvrdit, že společnost BellSouth především nikdy *nepřišla* o svůj Dokument 911, a tedy neutrpěla jeho "krádeží" žádnou peněžní škodu. A Sheldon Zenner při Neidorfově procesu také tvrdil, že Prophetův čin nebyl "krádeží", ale spíše ilegálním kopírováním.

Žádné ze stran ovšem v tomto procesu ve skutečnosti nešlo o peníze. Cookovou strategií nebylo přesvědčit porotu, že Dokument 911 měl velkou cenu a že jeho krádež by měla být potrestána především z tohoto důvodu. Jeho strategií bylo argumentovat, že Dokument 911 je *nebezpečný*. Měl v úmyslu přesvědčit soud, že Dokument 911 je "mapou" systému tísňového volání. Neidorf úmyslně a nezodpovědně distribuoval nebezpečnou zbraň. Neidorfa ani Propheta nezajímalo (nebo jim tato zlověstná představa dokonce dělala radost), že Dokument 911 může být hackery zneužit k poškození systému 911, "záchranného pásu nejen pro všechny obyvatele regionu společnosti Southern Bell, ale i pro mnoho jiných komunit po celých Spojených státech", podle vlastních Cookových slov. Neidorf ohrozil životy lidí.

Při manévrování před zahájením soudu Cook dosáhl toho, že Dokument 911 byl uznán za příliš nebezpečný, než aby byl zařazen do veřejných materiálů Neidorfova procesu. Ani *porota* neměla tento dokument nikdy spatřit, aby nepronikl do oficiálních soudních záznamů, a tedy do rukou veřejnosti, a tedy, případně, do rukou zlovolných hackerů, kteří by ho mohli smrtelně nebezpečným způsobem zneužít.

Ukrýt Dokument 911 před porotou mohlo být vtipným právnickým manévrem, ale tento postup měl vážnou chybu. Existovaly totiž stovky a možná tisíce lidí, kteří již měli Dokument 911, přesně v té formě, v níž ho *Phrack* publikoval. Jeho pravá podstata byla již zřejmá podstatné části veřejnosti zaujaté případem (a mimochodem, všichni tito lidé byli, aspoň teoreticky, společníky gigantického podvodného spiknutí). Prakticky každý člen elektronické komunity, jež měl modem a třeba jen minimální zájem na Neidorfově případu, už měl kopii Dokumentu 911. Ve *Phracku* byl dostupný už více než rok.

Lidé, včetně naprosto normálních lidí, kteří neměli žádné zvláštní sklony špiclovat zakázané vědění, nezavřeli hrůzou oči při myšlence, že vlastní "nebezpečný" dokument telefonní společnosti. Naopak, zpravidla se spolehli na svůj vlastní úsudek a Dokument 911 si prostě přečetli. A neudělal na ně valný dojem.

Jedním z těchto lidí byl John Nagle. Nagle byl jednačtyřicetiletý profesionální programátor, který vystudoval informatiku na Stanfordské univerzitě. Pracoval pro Ford Aerospace, kde vynalezl techniku propojování počítačů do sítě známou jako "Naglův algoritmus", a pro celosvětově známou kalifornskou firmu Autodesk, specializující se na počítačovou grafiku, jejímž byl významným akcionářem.

Nagle byl také váženou osobností na WELLu, kde byl respektován pro své technické znalosti.

Nagle pečlivě sledoval debatu o občanských právech, protože byl vášnivým přívržencem elektronické komunikace. Nebyl žádným zvláštním příznivcem lidí pronikajících do počítačů, ale věřil, že elektronické publikace mohou být pro celou společnost velkým dobrodiním, a pokusy o omezení jejich růstu či svobody elektronického projevu vzbuzovaly jeho rozhodný odpor.

Neidorfův případ a Dokument 911 byly detailně rozebírány na Internetu, v elektronické publikaci *Telecom Digest* ("Telekomunikační výběr"). Nagle, který se Internetu již dlouho věnoval, byl jeho pravidelným čtenářem. Nagle nikdy neviděl časopis *Phrack*, ale okolnosti případu ho znepokojovaly.

V jednom stanfordském knihkupectví si Nagle při hledání knih o robotice všiml knihy *The Intelligent Network* ("Inteligentní síť"). Při náhodném listování narazil na celou kapitolu, důkladně popisující detaily systému tísňového volání 911. Tento podrobný text byl normálně prodáván, a mladému muži v Illinois přitom hrozilo vězení za publikaci útlého šestistránkového dokumentu o systému 911.

Nagle zveřejnil v *Telecom Digestu* v tomto smyslu ironickou poznámku. To vedlo k jeho spojení s Mitchem Kaporem, a posléze s Neidorfovými právníky.

Sheldon Zenner byl velice potěšen, že našel experta na telekomunikace, ochotného podpořit Neidorfa a přitom žádného pochybného nezletilého "hackera". Nagle byl výmluvný, dospělý a vážený občan; svého času měl federální oprávnění zacházet s tajnými informacemi.

Nagle byl požádán, aby přiletěl do Illinois a přidal se k týmu obhajoby.

Nagle se stal expertním svědkem obhajoby, přečetl si celý Dokument 911 a dospěl ke svým vlastním závěrům o jeho potenciální hrozbě.

***

A nyní nastal čas, abyste se vy, čtenáři, sami podívali na Dokument 911. Tento šestistránkový text byl oficiálním důvodem federálního soudu, jež mohl dostat elektronického vydavatele do vězení na třicet nebo dokonce šedesát let. Byl oficiálním důvodem domovní prohlídky a zabavení počítačů Steva Jacksona, legitimního vydavatele tištěných knih. Byl i oficiálním důvodem prohlídky a zabavení Mentorova boardu "Projekt Fénix" a pro razii u Erika Bloodaxe. Měl také mnoho co dělat se zabavením unixovského Jolnetu Richarda Andrewse a odpojením nodu AT&T spravovaného Charlesem Boykinem. Dokument 911 byl tím nejdůležitějším jednotlivým důkazem Zátahu na hackery. Nelze postupovat jinak než předložit dokument samotný.

  ==Phrack Inc.==

  Svazek 2, číslo 24, soubor 5 z 13

  Struktura Kontrolního odboru
  pro rozšířené služby
  zvláštním službám a významným zákazníkům 911

  autor: Eavesdropper

  březen 1988


  Popis služby
  ~~~~~~~~~~~~
  Kontrolní odbor  systému tísňového volání  911 je v  souladu
  s existujícími standardními procedurami zařazen pod některou
  z následujících centrál:

  o  Centrála speciálních služeb (CSS)
  o  Centrála významných zákazníků (CVZ)
  o  Pomocná testovací centrála (PTC)
  o  Centrála kontroly poplatků (CKP)

  Označení CSS/CVZ je v  tomto dokumentu používáno zaměnitelně
  pro všechny čtyři tyto centrály. Centrály speciálních služeb
  (CSS) a Centrály významných zákazníků (CVZ) byly koncipovány
  jako  kontaktní  místa  pro  hlášení  problémů  pro  všechny
  zákazníky   systému  911   (VBVB),  kteří   hlásí  problémy.
  Předplatitelé,   kteří   mají   problémy   uskutečnit  hovor
  v systému  911 budou i nadále  kontaktovat místní opravářské
  služby  (COSRB), které  podají o  problémech zprávu CSS/CVZ,
  kdykoli to bude na místě.

  Vzhledem  ke  kritické  důležitosti  služeb  systému  911 je
  vyžadováno  řízení a  včasné opravy  problémů. Jako primární
  kontakt  pro zákazníky  911 má  CSS/CVZ nejvhodnější  pozici
  k monitorování stavu problémů a zajištění jejich řešení.

  Přehled systému
  ~~~~~~~~~~~~~~~
  Číslo  911   je  koncipováno  jako   celostátní  univerzální
  telefonní   číslo,  poskytující   veřejnosti  přímý  přístup
  k Veřejným bezpečnostním vstupním bodům (VBVB). VBVB je také
  označován  jako  Kancelář  tísňových  služeb  (KTS). VBVB je
  organizace   či  úřadovna,   autorizovaná  místními   orgány
  přijímat a  reagovat na žádosti o  služby policie, požárníků
  a/nebo rychlé  lékařské pomoci. V úřadovně  VBVB je přítomen
  jeden nebo  více služeb, kteří  přijímají a vyřizují  hovory
  tísňové povahy v souladu s požadavky místních orgánů.

  Důležitou výhodou  systému tísňového volání  911 je zlepšená
  (zkrácená)  doba   odezvy  na  tísňová   volání.  Také  úzká
  spolupráce  mezi  institucemi   poskytujícími  různé  služby
  v nouzových situacích je cenným rysem systému 911.

  Základem sítě 911 jsou ústředny 1A, směrující všechny hovory
  911 do  příslušného (primárního) VBVB,  přiřazeného volající
  stanici.  Vlastnost  911  byla  vyvinuta  zejména proto, aby
  umožnila  směrování  všech   hovorů  911  příslušnému  VBVB.
  Speciální směrování umožňuje, aby  byl hovor 911 z konkrétní
  stanice umístěné v konkrétním okrsku, zóně či městě směrován
  primárnímu VBVB,  jež má sloužit této  stanici bez ohledu na
  hranice   telefonních  obvodů.   Speciální  směrování   tedy
  eliminuje   problém  hranic   telefonních  obvodů,   jež  se
  nepřekrývají s hranicemi okrsků či jiných politických území.

  V systému 911 jsou dostupné mj. následující služby:

  Nucené přerušení spojení      Implicitní směrování
  Alternativní směrování        Noční služba
  Selektivní směrování          Automatická čísla
  Identifikace (ANI)
  Selektivní transfer           Automatická lokalizace
  Identifikace (ALI)

  Úvodní a instalační procedury
  ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
  Po  podepsání kontraktu  na systém  911 má  Síťový marketing
  zodpovědnost   za   vytvoření    výboru   pro   implementaci
  a  přípravné  práce,  v  němž  by  měl být zástupce CSS/CVZ.
  Povinnosti  Implementačního  týmu  911  zahrnují  koordinaci
  všech  fází  uvádění  systému  911  do  provozu a zformování
  stálého podvýboru pro údržbu 911.

  Marketing   je   zodpovědný   za   poskytnutí  následujících
  informací  o  zákazníkovi  CSS/CVZ,  dříve  než bude zahájen
  zkušební provoz:

  o  Všechny VBVB (jméno, adresa, místní kontakt)
  o  Síťová identifikační čísla všech VBVB
  o  Žádost  o  systém  911,  formulář  1004 včetně detailních
     požadavků VBVB na služby VBVB (1004, sekce K, L, M)
  o  Konfigurace sítě
  o  Veškeré informace o prodejcích (číslo, telefon, vybavení)
[...]

Čtenáři je nutno prominout, byl-li zcela neschopen tento dokument přečíst. [A čtenář tohoto překladu to snad promine překladateli - kompletní text je dostupný v anglickém originále.] John Perry Barlow si na jeho účet užil ve "Zločinu a tajemství" spoustu legrace: "Byrokratický žargon nepřekonatelné nesrozumitelnosti... Přečíst celý text na jeden zátah a nezkolabovat vyžaduje buď stroj, nebo člověka, jež má příliš mnoho praxe ve strojovém myšlení. Každý, kdo mu dokáže okamžitě a plně porozumět, změnil své vědomí natolik, že navždy ztratil schopnost číst Blakea, Whitmana či Tolstého... Tento dokument nemůže zaujmout nikoho kromě studenta pokročilé organizační paralýzy."

Ale s Dokumentem 911 při ruce, přesně v té formě, v níž byl (zkrácený na šest stran) publikován ve *Phracku*, si čtenář může ověřit několik tvrzení o jeho povaze. Za prvé, v dokumentu není žádný počítačový kód. Není to programovací jazyk jako Fortran či C++, je psán anglicky; všechny věty mají podněty a přísudky a interpunkci. Nevysvětluje, jak proniknout do systému 911. Nemluví o cestách k jeho zničení či poškození.

V Dokumentu 911 nejsou žádné přístupové kódy a žádná počítačová hesla. Nevysvětluje, jak se vyhnout placení dálkových hovorů. Nevysvětluje, jak se vloupat do telefonní ústředny. Není v něm nic o používání počítače či modemu, ať k dobrému či zlému.

Pečlivé studium ukáže, že tento dokument není o strojích. Dokument 911 je o *organizaci*. Popisuje, jak se vytvářejí a spravují jisté organizační jednotky telekomunikační byrokracie: Centrály speciálních služeb a Centrály významných zákazníků (CSS/CVZ). Popisuje, jakými cestami mají tyto centrály distribuovat zodpovědnost za provoz systému 911 jiným organizačním jednotkám v hierarchii telekomunikační společnosti. Popisuje, kdo odpovídá na stížnosti zákazníků, kdo přebírá hovory, kdo podává zprávy o poruchách techniky, kdo na ně reaguje, kdo se stará o údržbu, kdo vede podvýbory, kdo dává rozkazy, kdo je plní, *kdo* *komu* říká, co má dělat. Dokument 911 není "mapou" ukazující cesty k počítačům. Dokument 911 ukazuje cesty *k lidem*.

Jako pomůcka pro pronikání do počítačových systémů je tento dokument *k ničemu*. Jako pomůcka k obtěžování a klamání spojařů by ale mohl být užitečný (zvláště se svým glosářem, který zde není uveden). Důkladným a dlouhodobým studiem Dokumentu 911 a jeho glosáře, spolu s mnoha dalšími takovými dokumenty, by se člověk mohl naučit mluvit jako zaměstnanec telefonní společnosti. A zaměstnanci telekomunikací *žijí* řečí - telefonními hovory. Když je v telefonu dokážeš přesvědčit, že jsi jedním z nich, můžeš na nich uplatnit "sociální inženýrství". Když je dokážeš podvést, můžeš mezi nimi způsobit chaos. Můžeš je donutit, aby přestali věřit jeden druhému; můžeš v nich vypěstovat paranoiu. Můžeš přerušit svazky, které drží jejich komunitu pohromadě. A lidé budou bránit svoji komunitu s větším nasazením než sebe samé.

Toto byla pravá, skutečná hrozba časopisu *Phrack*. Boj se ve skutečnosti vedl o kontrolu jazyka spojařů a jejich znalostí. Byl to boj o membránu oddělující jejich komunitu, o materiál zdí jejich slonovinové věže. Bránili žargon, který jim umožňuje poznat jeden druhého a odhalit šarlatány, zloděje a plebs. A obžaloba to veřejně konstatovala. Opakovaně upozorňovali na hrozbu, jež pro profesionální spojaře představuje "sociální inženýrství".

Nicméně Craig Neidorf nebyl souzen za to, že se učil mluvit jako profesionální odborník na telekomunikace. Craig Neidorf byl souzen za podvod s použitím přístupového zařízení a přepravu kradeného majetku. Byl souzen za krádež údajně velmi citlivého dokumentu, jež měl údajně cenu desítek tisíc dolarů.

John Nagle si přečetl Dokument 911. Dospěl ke svým vlastním závěrům. A ukázal Zennerovi a jeho týmu krabici plnou podobného materiálu, získaného zejména z technických knihoven Stanfordské univerzity. Během soudu studoval tým obhajoby - Zenner, půl tuctu dalších právníků, Nagle, Neidorf a specialistka na počítačovou bezpečnost Dorothy Denningová - Dokument 911 řádek po řádku.

Odpoledne 25. července 1990 začal Zenner s křížovým výslechem Billie Williamsové, manažerky pro služby Southern Bellu v Atlantě. Paní Williamsová byla zodpovědná za Dokument 911 (Nebyla jeho autorkou - jeho původním "autorem" byl personální manažer Southern Bellu Richard Helms. Nicméně z existence Dokumentu 911 by neměl být viněn jen on; přispělo k němu mnoho úředníků Southern Bellu a lidí starajících se o údržbu sítě. Dokument 911 nebyl ani tak "napsán" jediným autorem jako sestaven příslušným výborem z betonových bloků žargonu.)

Paní Williamsová byla povolána jako svědek obžaloby a energicky se pokoušela objasnit základní technickou strukturu systému 911, pomáhajíc si několika diagramy.

Teď byla řada na Zennerovi. Nejdříve objasnil, že značka "důvěrné", kterou společnost BellSouth použila na Dokumentu 911, byla dávána na *každý* dokument, který byl v BellSouth napsán - na *tisíce* dokumentů. "Nepublikujeme nic jiného než dokumenty pro společnost," vysvětlila paní Williamsová. "Každý dokument tohoto druhu je společností považován za důvěrný." Nikdo neměl na starosti vybírání speciálních, zvláště citlivých materiálů, jimž by byla věnována speciální, zvláště důkladná ochrana. *Všechny* byly speciální, i ty nejtriviálnější, bez ohledu na to, co v nich bylo - jakmile byl nějaký dokument napsán, byl označen jako důvěrný, a toto označení nebylo nikdy odstraňováno.

Zenner se zeptal, jsou-li diagramy, jež používala při vysvětlování principů systému 911, také "důvěrné". Nebo byly tyto diagramy a předložená fakta o VBVB, ALI, uzlech a místních koncových ústřednách *veřejnou informací*? Mohl vzít tyto diagramy na ulici a ukazovat je kolemjdoucím, "aniž by se to příčilo nějaké představě, kterou má společnost BellSouth o svém vlastnictví?"

Paní Williamsová projevila určitou nerozhodnost, ale nakonec souhlasila s tím, že diagramy jsou vskutku veřejné.

"Ale copak to, co jste řekla, není v podstatě to, co se objevilo ve *Phracku*?

Paní Williamsová to odmítla.

Zenner nyní zdůraznil, že verze Dokumentu 911 publikovaná ve *Phracku* byla pouze poloviční ve srovnání s originálem (jak ho získal Prophet). Polovina byla smazána - vypuštěna Neidorfem.

Paní Williamsová namítla, že "většina informací v textovém souboru je redundantních."

Zenner pátral dál. Přesně které informace v Dokumentu 911 byly ve skutečnosti veřejnosti neznámé? Umístění počítačů systému 911? Telefonní čísla zaměstnanců společnosti? Složení stálých podvýborů pro údržbu? Neodstranil Neidorf většinu těchto informací?

Pak udeřil. "Jste obeznámena s Technickou referenční příručkou Bellcore, dokumentem TR-TSY-000350?" Jeho oficiální název byl, jak Zenner vysvětlil, "Rozhraní Veřejného bezpečnostního vstupního bodu mezi ústřednou 1-1AESS a vybavením zákazníka v systému 911". Obsahoval vysoce detailní a specifické technické informace o systému 911. Byl publikován Bellcore a dostupný veřejnosti asi za dvacet dolarů.

Ukázal svědkyni katalog Bellcore, v němž byly tisíce dokumentů od Bellcore a všech ostatních následnických společností Bellu včetně BellSouth. Katalog, jak Zenner zdůraznil, byl zdarma. Každý majitel kreditní karty mohl zavolat Bellcore (hovor byl placen volaným) a objednat si kterýkoli z těchto dokumentů, jež byly zákazníkům rozesílány bez jakýchkoli otázek. Včetně, například, "Rozhraní BellSouth pro vybavení zákazníka ve Veřejném bezpečnostním vstupním bodě systému 911".

Zenner dal svědkyni kopii "Rozhraní BellSouth", jež stála, jak zdůraznil, 13 dolarů, objednanou podle katalogu. "Podívejte se na ni pečlivě," vyzval paní Williamsovou, "a řekněte mi, zdali neobsahuje asi tak dvakrát více detailů o systému 911 společnosti BellSouth, než se objevilo kdekoli ve *Phracku*.

"Vy chcete, abych..." Paní Williamsová se zajíkla. "Nerozumím."

"Podívejte se pečlivě," naléhal Zenner. "Prohlédněte si tento dokument, a až s tím budete hotova, řekněte mi, zdali vskutku neobsahuje mnohem více detailů o systému 911, než se objevilo ve *Phracku*."

"*Phrack* nevycházel z tohohle," řekla paní Williamsová.

"Prosím?" řekl Zenner.

"*Phrack* nevycházel z tohohle."

"Neslyším vás," řekl Zenner.

"*Phrack* nevycházel z tohoto dokumentu. Nerozumím vaší otázce."

"Asi opravdu ne," řekl Zenner.

Případ obžaloby utrpěl smrtelnou ránu. Paní Williamsová byla upřímně nešťastná a zmatená. *Phrack* nevycházel z žádného veřejně dostupného dokumentu BellSouth. Dokument 911 zveřejněný ve *Phracku* byl ukraden z počítačů její vlastní společnosti, z textových dat její vlastní společnosti, která napsali a pečlivě revidovali její vlastní kolegové.

Ale *hodnota* Dokumentu 911 byla v troskách. Nestál za osmdesát tisíc dolarů. Podle Bellcore stál za třináct. A zlověstná hrozba, kterou údajně představoval, byla odhalena jako bezmocný strašák. Samotné Bellovy laboratoře prodávaly mnohem detailnější a "nebezpečnější" materiál komukoli, kdo měl kreditní kartu a telefon.

Ve skutečnosti Bellcore nedávalo své informace jednoduše komukoli. Dávalo je *komukoli, kdo o ně požádal*, ale žadatelů nebylo mnoho. Nebylo mnoho lidí, kteří věděli, že Bellcore má katalog a číslo placené volaným. John Nagle to věděl, ale průměrný nezletilý telefanda určitě ne. Tuc, Neidorfův přítel a příležitostný přispěvatel *Phracku*, to věděl, a byl za scénou velmi užitečným pomocníkem obhajoby. Ale členové Legion of Doom to nevěděli - jinak by nikdy neztráceli tolik času vybíráním popelnic. Cook to nevěděl. Foley to nevěděl. Kluepfel to nevěděl. Pravá ruka Bellcore nevěděla, co dělá levá. Pravá nelítostně stíhala hackery, zatímco levá distribuovala duševní vlastnictví Bellcore každému, koho zajímaly technické detaily telefonů - zjevně jen pár excentrikům.

Digitální underground byl tak amatérský a špatně organizovaný, že tento nehlídaný poklad nikdy neobjevil. Slonovinová věž telecomu byla tak zahalena mlhou své vlastní technické komplikovanosti, že mohla mít všechna okna otevřená a dveře dokořán. A nikdo si toho nevšiml.

Zenner si vzal další hřebík do rakve. Předložil číslo časopisu *Telefonní technika a management*, významného tištěného periodika specializovaného na telekomunikace, vydávaného dvakrát měsíčně a stojícího ročně 27 dolarů. Toto konkrétní číslo *TT&M* se jmenovalo *Novinky 911* a obsahovalo záplavu technických detailů o systému 911 a glosář mnohem rozsáhlejší než ve *Phracku*.

Proces pokračoval v podstatě už jen svou vlastní setrvačností. Tim Foley svědčil o tom, jak vyslýchal Neidorfa. Neidorfovo písemné přiznání, že věděl, že Dokument 911 byl získán ilegálně, bylo oficiálně přečteno do soudního záznamu.

Objevila se zajímavá vedlejší otázka: Terminus kdysi poslal Neidorfovi unixovský program společnosti AT&T, zpracovávající přihlašování uživatelů, rafinovaně upravený tak, aby umožňoval zachycování hesel. Program sám byl ilegálně zkopírovaným majetkem AT&T, a způsob, jakým ho Terminus upravil, ho změnil na nástroj pro usnadňování průniků do počítačů. Terminus sám se nakonec přiznal ke krádeži tohoto programu a Chicagská operační skupina ho za to poslala do vězení. Ale jeho význam v Neidorfově případě byl pochybný. Neidorf onen program nenapsal. Nebyl obviněn z toho, že by ho kdy použil. A nebyl obžalován z krádeže softwaru ani z vlastnictví nástroje na zachycování hesel.

Další den přešel Zenner do útoku. Ochránci občanských práv teď nasadili svou vlastní neobvyklou a nevyzkoušenou zbraň - Zákon o soukromí v elektronické komunikaci z roku 1986, paragraf 2701 a následující. Podle paragrafu 2701 je zločinem úmyslně a bez oprávnění vniknout do zařízení poskytujícího elektronickou komunikaci - v zásadě je to zákon proti elektronickým štěnicím a odposlechu telefonů, jehož účelem je rozšířit tradiční ochranu telefonů na další elektronické formy komunikace. Ovšem kromě trestů pro amatérské čmuchaly vymezuje paragraf 2701 i několik procedurálních požadavků na policejní štěnice a odposlech.

Tajná služba USA, reprezentovaná Timem Foleym, předložila Richardu Andrewsovi, v rámci svého pronásledování Propheta, Dokumentu 911 a Terminusovy sítě pro šíření softwaru, předvolání před federální velkou porotu. Ale podle Zákona o soukromí v elektronické komunikaci má "poskytovatel dálkových počítačových služeb" právní nárok na "předchozí upozornění" vlády, než je použito předvolání. Richard Andrews a jeho sklepní unixovský node Jolnet nedostali žádné "předchozí upozornění". Tim Foley údajně porušil Zákon o soukromí v elektronické komunikaci a spáchal počítačový zločin! Zenner usiloval o svolení soudu ke křížovému výslechu Foleyho o jeho vlastním elektronickém másle na hlavě.

Cook argumentoval, že Jolnet Richarda Andrewse byl soukromým boardem a nespadal pod Zákon o soukromí v elektronické komunikaci. Soudce Bua uznal žádost vlády o zákaz křížového výslechu k tomuto bodu a Zennerova ofenzíva ztratila dech. Šlo nicméně o první vážné zpochybnění legality akcí samotné Chicagské operační skupiny - první tvrzení, že oni sami porušili zákon a mohou být, možná, voláni k zodpovědnosti.

V každém případě Zenner Zákon o soukromí v elektronické komunikaci nijak zvlášť nepotřeboval. Místo toho zahnal Foleyho do defenzívy otázkami o nepřehlédnutelných rozporech v údajné ceně Dokumentu 911. Prezentoval také trapnou skutečnost, že údajně smrtelně nebezpečný Dokument 911 ležel několik měsíců na Jolnetu, s Kluepfelovým vědomím, a Kluepfel se nijak nesnažil něco s tím udělat.

Odpoledne byl přiveden Prophet, jež měl svědčit pro obžalobu. (Prophet, jak známo, byl v tomto procesu rovněž obžalován jako Neidorfův partner při podvodu.) V Atlantě se Prophet už přiznal k jednomu spiknutí, jednomu telefonnímu podvodu a jedné mezistátní přepravě kradeného majetku. Obvinění z telefonního podvodu a z mezistátní přepravy kradeného majetku se přímo týkala Dokumentu 911.

Dvacetiletý Prophet se choval melancholicky. Na otázky odpovídal zdvořile, ale tak potichu, že skoro nebyl slyšet, a jeho hlas se na konci vět vytrácel. Byl neustále vyzýván, aby mluvil hlasitěji.

Cook, vyslýchající Propheta, ho přiměl k přiznání, že měl kdysi "potíže s drogami" - zneužíval amphetaminy, marihuanu, kokain a LSD. Mohlo to přesvědčit porotu, že "hackeři" jsou, nebo mohou být, špinavé odpudivé trosky, ale také to mohlo poškodit Prophetovu věrohodnost. Zenner později prohlásil, že drogy mohly narušit Prophetovu paměť. Objevil se i pozoruhodná skutečnost, že Prophet se nikdy fyzicky nesetkal s Craigem Neidorfem. Neznal ani jeho příjmení - přinejmenším do zahájení procesu.

Prophet potvrdil základní fakta o své hackerské kariéře. Byl členem Legion of Doom. Zneužíval přístupové kódy, reprogramoval telefonní ústředny a přesměrovával hovory, připojoval se na pirátské boardy. Vnikl do počítače systému AIMSX společnosti BellSouth, zkopíroval Dokument 911, uložil ho na Jolnetu a poslal Neidorfovi. Spolu s Neidorfem ho editovali a Neidorf věděl, odkud dokument pochází.

Na Zennerovu výzvu ale také potvrdil, že Neidorf nebyl členem Legion of Doom a nenaváděl Propheta, aby se vloupal do počítače BellSouth. Neidorf po Prophetovi nikdy nechtěl, aby někoho podvedl či něco ukradl. Prophet také připustil, že mu není známo, že by Neidorf kdy pronikl do nějakého počítače. Prophet řekl, že žádný člen Legion of Doom nikdy nepovažoval Craiga Neidorfa za "hackera". Neidorf nebyl odborníkem na Unix a jednoduše neměl znalosti a schopnosti potřebné k pronikání do počítačů. Neidorf prostě vydával časopis.

V pátek 27. července 1990 se případ proti Neidorfovi zhroutil. Cook požádal o zrušení procesu, z důvodu "nových informací, jež nám před podáním obžaloby nebyly dostupné". Soudce Bua pochválil obžalobu za tuto akci, již nazval "velmi zodpovědnou", propustil porotu a prohlásil soud za zmatečný.

Neidorf byl volný. Ale jeho obhajoba přišla jeho i jeho rodinu draho. Ztratil několik měsíců života ve víru nebezpečné krize; jeho nejbližší přátelé se k němu obrátili zády jako k počítačovému zločinci. Dlužil svým právníkům více než sto tisíc dolarů, i když Mitch Kapor velkoryse přispěl na jeho obhajobu.

Neidorf nebyl shledán nevinným. Jeho proces byl prostě zrušen. Nicméně 9. září 1991 uznal soudce Bua Neidorfovu žádost o "výmaz a zapečetění" záznamu o jeho obžalobě. Tajná služba USA dostala příkaz odstranit a zničit všechny otisky prstů, fotografie a ostatní záznamy o zatčení a dalších procesních úkonech souvisejících s Neidorfovým obviněním, včetně písemných dokumentů a počítačových záznamů.

Neidorf se vrátil do školy, skálopevně rozhodnut stát se advokátem. Po pohledu zblízka na práci justičního systému ztratil mnoho ze svého entuziasmu pro pouhou technickou moc. V době vzniku této knihy pracuje Craig Neidorf ve Washingtonu jako rešeršér pro American Civil Liberties Union.

Výsledek Neidorfova procesu přes noc změnil EFF z hlasu volajícího na poušti na mediální reprezentaci nové země.

Z čistě právního hlediska nebyl Neidorfův případ triumfem žádné zúčastněné strany. Nebyly stanoveny žádné ústavní principy. Otázky "svobody slova" elektronických vydavatelů nebyly řešeny. Na veřejnosti se šířily mýty o tomto případu. Mnoho lidí si myslelo, že Neidorf byl shledán nevinným a Kapor zaplatil jeho advokátům všechny jeho dluhy. Pravdou bylo, že vláda prostě odstoupila od projednávání jeho případu a Neidorfova rodina se těžce zadlužila, aby ho mohla podpořit.

Ale Neidorfův případ poskytl jeden zničující citát: *Policajti tvrdili, že to má cenu osmdesát tisíc dolarů, a přitom to stálo třináct.*

Toto je nejpamětihodnější okolnost Neidorfova procesu. Žádná seriózní zpráva o něm nevynechala tento komentář. Ani policajti si ho nemohli přečíst, aniž by se zarazili a smutně potřásli hlavou. Důvěryhodnost organizátorů zátahu byla v troskách.

Zátah sám ovšem ještě pokračoval. Dvojice Prophetových obvinění, založená na Dokumentu 911, byla při jeho odsouzení tiše vynechána - přestože Prophet se k nim už přiznal. Georgijští federální žalobci důrazně žádali nepodmíněné tresty pro Atlantskou trojku, argumentujíce "nutností vyslat hackerům signál", který "jejich komunita po celé zemi potřebuje slyšet".

V odůvodnění jejich rozsudku bylo věnováno mnoho místa různým ohavným věcem, které spáchali různí jiní hackeři (i když členové Atlantské trojky sami se těchto zločinů nedopustili). Bylo v něm také mnoho spekulací o strašlivých věcech, které Atlantská trojka *mohla* udělat a *byla schopna* udělat (i když ve skutečnosti je neudělali). Argumentace obžaloby byla úspěšná. Členové Atlantské trojky byli posláni do vězení: Urvile a Leftist dostali po čtrnácti měsících, a Prophet, který už byl trestán, 21 měsíců.

Atlantské trojce byly také vyměřeny neuvěřitelné pokuty na "náhradu škody": každému 233 000 dolarů. Společnost BellSouth tvrdila, že obžalovaní "ukradli" "asi za 233 000 dolarů" "důvěrných informací o přístupu k počítačům" - konkrétně počítačových hesel a připojovacích adres. Fantastická suma, na kterou společnost BellSouth ocenila svá vlastní počítačová hesla a adresy, byla georgijským soudem beze zbytku akceptována. Navíc (jakoby pro zdůraznění její teoretické povahy) nebyla tato částka mezi Atlantskou trojku rozdělena, ale každý z nich musel zaplatit celou.

Pozoruhodnou částí rozsudku nad členy Atlantské trojky byl výslovný zákaz používat počítače jinde než v práci nebo pod dohledem. Zbavit hackery domácích počítačů a modemů dává smysl, jsou-li považováni za "počítačové narkomany", ale EFF, vystupující v procesu jako zainteresovaná strana, podala stížnost na neústavnost tohoto trestu, který podle ní zbavil Atlantskou trojku svobody spolčování a projevu prostřednictvím elektronických médií.

"Dokonalý hacker" Terminus byl nakonec v důsledku vytrvalé snahy Chicagské operační skupiny poslán na rok do vězení. Zločinem, k němuž se přiznal, bylo šíření unixovského odchytávače hesel. Jeho cena byla AT&T stanovena na 77 000 dolarů, což vyvolalo zásadní pochybnosti lidí obeznámených s unixovskými programy login.c.

Odsouzení Terminuse a atlantských legionářů soudného dne ale nevyvolalo v EFF žádné pocity porážky či prohry. Naopak, hnutí ochránců občanských práv rychle nabíralo na síle.

Jedním z jeho prvních mocných přívrženců byl senátor Patrick Leahy, demokrat z Vermontu, jež byl navrhovatelem Zákona o soukromí v elektronické komunikaci. Ještě před Neidorfovým procesem Leahy veřejně obhajoval hackery a "svobodu klávesnice": "Nesmíme nepatřičně omezovat zvídavého třináctiletého chlapce, který, smí-li dnes experimentovat, může zítra vyvinout telekomunikační či počítačovou technologii, jež povede Spojené státy do jednadvacátého století. Představuje naši budoucnost a naši největší nadějí, že Amerika zůstane technologicky vyspělým státem."

Bylo to pěkné prohlášení, jehož účinnost byla patrně ještě podpořena faktem, že organizátoři zátahu *neměli* žádné senátory mluvící v jejich prospěch. Naopak, jejich utajené akce a taktika, všechna ta "zapečetěná povolení" a "přísně tajné průběhy vyšetřování" jim mohly vynést krátký ohňostroj publicity, ale v dlouhodobé ideologické válce byly zásadními nevýhodami. Gail Thackerayové zbyly jen prázdné hrozby. "Někteří z těch lidí, co teď křičí nejhlasitěji, se prostě vytratí," předpovídala v časopise *Newsweek* - až všechna fakta vyjdou najevo a policisté budou ospravedlněni.

Ale ne všechna fakta vyšla najevo, a ta, jež vyšla, nebyla příliš lichotivá. A policisté nebyli ospravedlněni. A Gail Thackerayová přišla o místo. Před koncem roku 1991 opustil i William Cook veřejný sektor.

Rok 1990 patřil Zátahu, ale už v roce 1991 se jeho protagonisté dostali do defenzívy a ochránci občanských práv zahájili vítězné tažení. A jejich kauza získávala nové příznivce.

Zvláště zajímavým spojencem byl Mike Godwin z Austinu v Texasu. Godwin byl osobností popsatelnou téměř stejně obtížně jako Barlow; byl šéfredaktorem studentského časopisu Texaské univerzity, prodejcem počítačů, programátorem, a v roce 1990 byl opět ve škole a usiloval o titul advokáta.

Godwin byl také znalcem BBS. V austinské komunitě uživatelů boardů byl velmi dobře znám pod svým pseudonymem "Johnny Mnemonic", jež přijal podle cyberpunkové sci-fi povídky Williama Gibsona. Godwin byl vášnivým fanouškem cyberpunkové sci-fi. Já, jako austinský rodák blízkého věku a blízkých zájmů, jsem Godwina společensky znal už mnoho let. Když jsme s Williamem Gibsonem psali naši společnou sci-fi novelu *The Difference Engine* ("Diferenční motor"), byl Godwin naším technickým poradcem při propojování počítačů Apple, na nichž vznikala, z Austinu do Vancouveru. Gibson a já jsme byli tak potěšeni jeho nezištnou odbornou pomocí, že jsme jednu z postav novely nazvali na jeho počest "Michael Godwin".

Handle "Mnemonic" se ke Godwinovi dobře hodila. Jeho erudice a přehled o drobných faktech vzbuzovaly nejen respekt, ale přímo ohromení; jeho vášnivá zvídavost se zdála neukojitelná, a touha debatovat a argumentovat byla patrně hlavní hybnou silou jeho života. Godwin dokonce založil v Austinu svoji vlastní debatní společnost, známou pod ironickým názvem "Klub natvrdlých". V osobním styku mohl být Godwin zničující - polyhistor s absolutní pamětí, který se od žádné myšlenky nedokázal odtrhnout. Ale médiu boardů Godwinovy logicky vystavěné, jazykově vytříbené a erudované zprávy vyhovovaly; na místních boardech se stal známou osobností.

Mike Godwin byl z největší části zodpovědný za celostátní zveřejnění případu Steva Jacksona. Zabavení Izenbergova vybavení v Austinu se nevěnoval vůbec žádný list. Raziím 1. března u Mentora, Bloodaxe a ve firmě Steve Jackson Games byl věnován krátký článek na první straně listu *Austin American-Statesman*, jež byl ale zmatený a špatně informovaný; povolení k domovní prohlídce byla zapečetěna a Tajná služba USA mlčela. Vypadalo to, že Steve Jackson je odsouzen k zapomnění. Jackson nebyl zatčen; nebyl obviněn ze žádného zločinu; nebyl souzen. V průběhu vyšetřování přišel o nějaké počítače - no a co? Jackson se snažil informovat o skutečném rozsahu svých problémů, ale bezúspěšně; nikdo, kdo by mu mohl pomoci, zjevně nechápal podstatu sporu.

Ale Godwin byl výjimečně, téměř zázračně kvalifikován pro prezentaci Jacksonova případu okolnímu světu. Godwin byl milovník boardů, fanoušek sci-fi, bývalý novinář, prodejce počítačů, budoucí právník a obyvatel Austinu. Ještě neuvěřitelnější shodou náhod se Godwin ve svém posledním ročníku právnické školy specializoval na federální žaloby a vyšetřovací procedury. Jen pro svou satisfakci sestavil Godwin informace o případu pro novináře, shrnující sporné otázky a užitečné kontakty pro reportéry. Jeho snaha v zákulisí (kterou vyvinul v podstatě proto, aby dokázal své tvrzení v debatě na místním boardu) přivedlo příběh opět do *Austin American-Statesmanu* a posléze do *Newsweeku*.

Život Mika Godwina se tím zásadně změnil. Když se zapojil do vznikající debaty o občanských právech na Internetu, bylo všem zúčastněným jasné, že přišel člověk, který, uprostřed všeobecného tápání a zmatku, *opravdu rozumí všemu, o čem mluví*. Nesouvislé prvky Godwinovy diletantské kariéry do sebe náhle zapadly jako části hlavolamu.

Když přišel čas najmout právníka EFF na plný úvazek, byl Godwin prvním kandidátem. Složil texaskou právnickou zkoušku, opustil Austin, přestěhoval se do Cambridge v Massachusetts, stal se placeným, profesionálním ochráncem počítačových občanských práv a brzy z pověření EFF jezdil po celých USA a pořádal dobře přijímané přednášky o těchto otázkách publikům tak rozdílným, jako univerzitní hodnostáři, průmyslníci, fanoušci sci-fi a federální policisté.

V současnosti je Michael Godwin hlavním právním poradcem Nadace elektronického pohraničí.

Jedním z dalších vlivných účastníku kontroverze, kteří se přidali mezi prvními, byla Dorothy Denningová. Profesorka Denningová byla mezi zájemci o počítačový underground výjimečná v tom, že nevstoupila do debaty s žádnými politickými motivy. Byla profesionální kryptografkou, tedy odbornicí na šifry, a specialistkou na počítačovou bezpečnost; její primární zájem o hackery byl *studijní*. Měla bakalářský a magisterský titul z matematiky a doktorský titul z počítačových věd na univerzitě v Purdue. Pracovala pro SRI International, kalifornský výzkumný institut, jež byl i domovem zakladatele počítačové bezpečnosti Donna Parkera, a napsala často citovaný text *Kryptografie a bezpečnost dat*. V roce 1990 pracovala profesorka Denningová pro společnost Digital Equipment Corporation v jejím Systems Reseach Center. Její manžel, Peter Denning, byl také odborníkem na počítačovou bezpečnost, pracujícím pro Research Institute for Advanced Computer Science, součást NASA. Sestavil ceněnou knihu *Útok na počítače: průniky, červi a viry*.

Profesorka Denningová se rozhodla kontaktovat digitální underground z víceméně antropologického zájmu. Zjistila, že hackeři, pronikající do počítačů, kteří byli charakterizováni jako nemorální, nezodpovědní a pro společnost nebezpeční, mají ve skutečnosti svou vlastní subkulturu a svá vlastní pravidla. Nebyla to příliš promyšlená pravidla, nicméně lepší než nic. V zásadě byla dvě: nebrat peníze a neničit.

Její suché zprávy o sociologických výzkumech byly velmi důležité při ovlivňování seriózních počítačových profesionálů - těch lidí, kteří jen obraceli oči v sloup, když slyšeli rapsódie o cyberspace Johna Perryho Barlowa.

Pro mladé hackery z digitálního undergroundu bylo setkání s Dorothy Denningovou vpravdě nepředstavitelným zážitkem. Tahle úhledná, usedle oblečená, subtilní osůbka připomínala většině hackerů jejich maminky či tety. Jenže uměla programovat systémy IBM, měla hluboké odborné znalosti o počítačových architekturách a zabezpečování informačních toků a osobní přátele v FBI a NSA.

Dorothy Denningová byla zářným příkladem osobnosti americké matematické intelektuální elity, vskutku inteligentní osoba ze středu akademických počítačových kruhů. A teď se laskavě vyptávala divokých dvacetiletých telefandů na hluboké etické důsledky jejich chování.

Při setkání s touto opravdu milou paní se hackeři většinou slušně posadili a ze všech sil se vynasnažili zjemnit anarchistickou atmosféru na co nejslabší zápach síry. Nicméně hackeři *byli* připraveni vést s Dorothy Denningovou vážnou diskusi o vážných otázkách. Byli ochotni vyslovit nevyslovitelné, obhajovat neobhajitelné a postavit se za své přesvědčení, že informace nemůže být vlastnictvím a že databáze vlád a velkých organizací jsou hrozbou pro práva a soukromí jednotlivců.

Články Denningové objasnily mnohým, že "hackeři" nejsou prostě vandalové či ďábelská klika psychopatů. Nejsou nepřirozenou hrozbou, jež bude zažehnána, bude-li se ignorovat, či zlikvidována zavřením několika vůdců. Ve skutečnosti jsou hackeři symptomem rostoucího, zásadního sporu o znalosti a moc v informačním věku.

Denningová zdůrazňovala, že postoje hackerů jsou přinejmenším částečně sdíleny nekonvenčními teoretiky managementu, lidmi jako Peter Drucker a Tom Peters. Peter Drucker ve své knize *Nové reality* konstatuje, že "kontrola informací vládou není nadále možná. Informace je nyní vskutku transnacionální. Nemá, podobně jako peníze, žádnou 'vlast'."

A expert na teorii řízení Tom Peters kritizoval důraz velkých společností na copyright a kontrolu informací ve svém bestselleru *Vláda chaosu*: "V americkém průmyslu, jak ve službách, tak ve výrobě, je běžné křečkování informací, zvláště politicky motivovanými strukturami chránícími svoji moc, jež bude nesnesitelným břemenem pro organizace zítřka."

Dorothy Denningová narušila sociální izolaci digitálního undergroundu. Zúčastnila se Neidorfova procesu, připravena svědčit jako expert obhajoby. Byla šedou eminencí za organizací dvou z nejdůležitějších celostátních setkání ochránců počítačových občanských práv. Dorothy Denningová není fanatikem jakékoli cesty, a snad právě proto dokázala přivést disparátní prvky elektronické komunity k překvapivému a plodnému setkání.

V současnosti je Dorothy Denningová vedoucí katedry počítačových věd na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu.

V komunitě ochránců občanských práv bylo mnoho výrazných osobností. Její nejvlivnější postavou byl však bezesporu Mitchell D. Kapor. Jiní lidé mohli mít formální tituly, vládní pozice, více zkušeností se zločinem, nebo se zákonem, nebo s hlubinami počítačové bezpečnosti či ústavní teorie. Ale v roce 1991 Kapor přesáhl všechny takové úzké role. Z Kapora se stal "Mitch."

Mitch se stal vrchním ad-hokratem ochránců občanských práv. Povstal první, mluvil hlasitě, přímo, se zápalem a hněvivě a vsadil svou vlastní reputaci a vlastní naprosto nezanedbatelný kapitál. V polovině roku 1991 byl Kapor nejslavnějším advokátem své kauzy, *osobně* známým prakticky každému člověku v Americe s nějakým přímým vlivem na otázku občanských práv v cyberspace. Mitch budoval mosty, překonával propasti, měnil paradigmata, vymýšlel metafory, telefonoval a rozdával vizitky s tak dramatickým efektem, že pro každého, kdo chtěl v "hackerské otázce" něco podniknout, bylo nemožné nepřemýšlet, co si o tom Mitch bude myslet, co řekne a co poradí svým přátelům.

EFF "zesíťovala" nový status quo. To také bylo od počátku její promyšlenou strategií. Barlow i Kapor nesnášeli byrokracie a vědomě se rozhodli pracovat téměř výhradně s elektronickou pavučinou osobních kontaktů.

Po roce činnosti EFF měli Barlow a Kapor při pohledu zpět všechny důvody ke spokojenosti. EFF založila svůj vlastní internetovský node, eff.org, s dobře zásobeným archivem dokumentů o elektronických občanských právech, otázkách soukromí a akademické svobodě. EFF také publikovala tištěný čtvrtletník *EFFector* a elektronický *EFFector Online* s více než 1200 odběrateli. I na WELLu se EFF rozvíjela.

EFF měla sídlo v Cambridgi v Massachusetts a stálé zaměstnance. Měla řádné členy a veřejnou podporu. Měla také podporu asi třiceti advokátů specializovaných na občanská práva, připravených a ochotných k neplacené práci na obraně ústavy v cyberspace.

Ve Washingtonu a v Massachusetts EFF úspěšně lobbovala za změnu státních a federálních zákonů o počítačových sítích. Zvlášť Kapor se stal žádaným odborným svědkem a členem Výboru pro počítačové vědy a telekomunikace Národní akademie pro vědu a výzkum.

EFF sponzorovala akce jako "Počítače, svoboda a soukromí" a kulatý stůl organizovaný Computer Professionals for Social Responsibility. Uskutečnila publicistickou kampaň, která, slovy časopisu *EFFector*, "změnila názor veřejnosti na počítačové sítě a zvrátila vlnu 'hackerské hysterie', jež se začala společnosti zmocňovat."

Pomohla zabránit odsouzení Craiga Neidorfa.

A, nakonec, ale rozhodně nikoli v poslední řadě, podala Nadace elektronického pohraničí federální žalobu jménem Steva Jacksona, společnosti Steve Jackson Games a tří uživatelů boardu Illuminati. Obžalovaní byli, a jsou, Tajná služba USA, William Cook, Tim Foley, Barbara Goldenová a Henry Kluepfel.

Případ, jež je v čase vzniku této knihy ve stadiu předběžných procedur před federálním soudem v Austinu, je civilní žalobou o náhradu škody za údajné porušení prvního a čtvrtého dodatku ústavy Spojených států amerických, stejně jako Zákona o soukromí a Zákona o soukromí v elektronické komunikaci.

EFF prokázala, že má serióznost. Prokázala také, že má zuby.

Na podzim roku 1991 jsem se vydal do Massachusetts k osobnímu rozhovoru s Mitchem Kaporem. Bylo to mé poslední interview pro tuto knihu. [...]

Kapor mě srdečně vítá ve své kanceláři. Je mu něco málo přes čtyřicet, je ženatý a otcem dvou dětí. Má kulatou tvář, vysoké čelo, rovný nos a mírně rozcuchanou hřívu černých vlasů postříkaných šedí. Jeho velké hnědé oči jsou posazené daleko od sebe, zamyšlené, skoro by se dalo říci oduševnělé. Pohrdá kravatami a obvykle nosí pestrobarevné košile s tropickými motivy, ani ne tak křiklavé jako spíš veselé a jen trošku nezvyklé.

Mitch Kapor vyzařuje jen slabý odlesk hackerského ohně. Možná nemá ono jezdecké, černě kožené, kytarové charisma svého wyomingského kolegy Barlowa, ale přesto je v něm cosi, co nutí člověka k zamyšlení. Má vzhled velkoměstského šviháka v anglickém klobouku - zasněného, Longfellowa citujícího hráče pokeru, který prostě *zná* přesnou matematickou šanci své výhry. I mezi svými kolegy z počítačové branže, kteří jsou stěží pověstní pomalým myšlením, působí Kapor silným dojmem inteligentního muže. Mluví rychle, s důraznými gesty a jeho bostonský přízvuk je občas vystřídán ostrými nosovými zvuky jeho mládí na newyorském Long Islandu.

Kapor, jehož Kaporova rodinná nadace uskutečňuje mnoho z jeho filantropické práce, významně podporuje Bostonské počítačové muzeum. Kaporův zájem o historii jeho průmyslu mu přinesl několik pozoruhodných kuriozit, například "byte" před dveřmi jeho kanceláře. Tento "byte" - osm digitálních bitů - byl zachráněn z trosek elektronkového počítače pretranzistorového věku. Je to bronzová krabice asi velikosti malé mikrovlnné trouby; má osm zdířek s ručně pájenými obvody, v nichž jsou elektronky velikosti palce. Kdyby vám spadl ze stolu na nohu, snadno by vás mohl zmrzačit, ale ve čtyřicátých letech to byl vrchol počítačové techniky. (Pro uchování první části této knihy by bylo třeba přesně 157 184 těchto pravěkých konstrukcí.)

Je zde i svíjející se pestrobarevný šupinatý drak, vytvořený nějakým osvíceným techno-punkovým umělcem jen z tranzistorů, kondenzátorů a drátů s barevnou plastikovou izolací.

V kanceláři Kapor žádá o okamžik strpení, chápe se myši a chvilku se věnuje domácím pracem na svém osobním Macintoshi IIfx. Kdyby byla jeho přerostlá obrazovka otevřeným oknem, jen trochu pružný člověk by jí dokázal prolézt. U Kaporova lokte je hrnek na kávu, suvenýr z jeho nedávné cesty do východní Evropy, na němž je reprodukována černobílá fotografie s popiskem TURNÉ KAPITALISTICKÝCH TROUBŮ. To je Kapor, Barlow a dva jejich známí kalifornští specialisté na zakládání nových podniků, čtyři rozcuchaní, šklebící se šviháci z poválečné generace v kožených sakách, kovbojských botách a džínách, s batohy, na přistávací dráze nějakého letiště za bývalou železnou oponou. Tváří se, jako kdyby se v životě tak dobře nebavili.

Kapor má nostalgickou náladu. Chvilku se bavíme o jeho mládí - o "matematickém knihomolství" na střední škole, o sobotách na kursech pro pokročilé studenty pořádaných Kolumbijskou univerzitou, kde poprvé zkoušel programovat. IBM 1620, v roce 1965 a 66. "Hrozně mě to zaujalo," říká Kapor. "A pak jsem šel na vysokou a zlákaly mě drogy, sex a rokenrol, jako tehdy každého, kdo neměl v hlavě úplně prázdno!" Po škole se několik let věnoval progresivnímu rocku jako discjockey v Hartfordu v Connecticutu.

Ptám se, jestli mu někdy nechybí jeho rokenrolové dny - jestli si někdy nepřál vrátit se do rádia.

Rozhodně vrtí hlavou. "Přestal jsem uvažovat o tom, že bych byl znova DJ, den po Altamontu."

V roce 1974 se Kapor přestěhoval do Bostonu a začal pracovat jako programátor na sálových počítačích v COBOLu. Vůbec ho to nebavilo. Dal výpověď a stal se učitelem transcedentální meditace. (Kaporův dlouholetý zájem o východní mystiku dal světu značku "Lotus" ("Lotos")).

V roce 1976 odjel Kapor do Švýcarska, kde si sdružení Transcedentální meditace pronajalo obrovský viktoriánský hotel v St-Moritz. Byla to výhradně mužská skupina - sto dvacet lidí - rozhodnutá dosáhnout osvícení nebo krachu. Kapor se snažil o transcedenci ze všech svých sil. "Fanatičnost v organizaci" ho začínala odpuzovat. "Učili lidi levitovat," říká, dívaje se na podlahu. O oktávu hlubším hlasem rozhodně dodává: "*A nelevitují*."

Kapor si vybral krach. Vrátil se do Ameriky a získal diplom v psychologickém poradenství. Chvilku pracoval v nemocnici, ale ani tam nedokázal vydržet. "Povídalo se o mně," říká, "že jsem hrozně chytrý kluk s ohromnými možnostmi, který se nemůže najít. Skoro třicet. Tak nějak ztracený."

Kapor byl nezaměstnaný, když si koupil svůj první osobní počítač - Apple II. Prodal stereo, aby na něj měl, a jel ho koupit do státu New Hampshire, aby nemusel platit daň.

"Den potom, co jsem si ho koupil," říká mi Kapor, "jsem postával v jednom počítačovém obchodě a viděl nějakého člověka, asi čtyřicátníka, dobře oblečeného, a odposlechnul jsem jeho rozhovor s prodavačem. O počítačích nevěděl vůbec nic. Já dokázal programovat v BASICu. Naučil jsem se to. Tak jsem šel k němu a prostě ho přesvědčil, aby mě přijal jako konzultanta." Okamžik mlčí. "Nevím, kde jsem k tomu sebral odvahu. Bylo to nenormální. Prostě jsem řekl 'Myslím, že vám mohu pomoci. Poslouchal jsem vás, potřebujete to a to a já to pro vás mohu udělat.' A on mě přijal! To byl můj první klient. Stal jsem se počítačovým konzultantem den potom, co jsem si koupil Apple II."

Kapor našel svou životní dráhu. Získal pro svou konzultantskou živnost další klienty a založil organizaci uživatelů počítačů Apple.

Kaporův přítel Erik Rosenfeld, student posledního ročníku MITu, měl problém. Dělal diplomovou práci o jisté komplikované metodě finanční statistiky, ale nedokázal se dostat k vytíženým sálovým počítačům MITu. (Zde je možno poznamenat, že kdyby se pan Rosenfeld zachoval nepočestně a do počítačů MITu se vloupal, Kapor vůbec nemusel vyvinout Lotus 1-2-3 a vývoj obchodu s osobními počítači se mohl zpozdit o celá léta!) Ale Erik Rosenfeld měl Apple II a napadlo ho, že problém by se dal řešit v menším měřítku. Kapor mu napsal, jako přátelskou službu, program, který to zvládl.

Pak ty dva z čista jasna napadlo, že onen program by se dal *prodat*. Distribuovali ho sami, v plastických obalech, kus asi za sto dolarů, na objednávku poštou. "Garážový obchod bezvýznamného konzultanta," říká Kapor hrdě. "Vážně jsem začínal takhle."

Rosenfeld, jež se později stal velmi významným mužem na Wall Street, přesvědčil Kapora, aby se zapsal na studium ekonomie na MITu a zkusil získat MBA. Kapor tam vydržel sedm měsíců, ale titulu nedosáhl. Naučil se ledacos užitečného - hlavně pravidla účetnictví - a, podle svých vlastních slov, "mluvit jako ekonom". Pak toho nechal a přestěhoval se do Silicon Valley.

Vývojáři programu VisiCalc, prvního finančního programu pro Apple, projevili o Mitche Kapora zájem. Kapor pro ně šest měsíců pilně pracoval, nasytil se Kalifornie a vrátil se do Bostonu, kde měli lepší knihkupectví. Vývojáři VisiCalcu udělali kritickou chybu, když se spojili s "profesionálním managementem". "To jim přistřihlo křídla," říká Kapor.

"Jo, o VisiCalcu není poslední dobou moc slyšet," uvažuji.

Kapor vypadá překvapeně. "No, Lotus... my jsme je koupili."

"Vy jste je *koupili*?"

"Jo."

"Jako Bell koupil Western Union?"

Kapor se zakření. "Jo, jo. To je přesně ono!"

Mitch Kapor nebyl svrchovaným pánem počítačového průmyslu ani svého osudu. Nejlukrativnějším softwarem na počátku 80. let byly *počítačové hry* - zdálo se, že Atari dobude domov každého kluka v Americe. Kapor se dal na finanční programy prostě proto, že pro počítačové hry mu chyběl cit. Ale byl výjimečně rychlý, otevřený novým myšlenkám a důvěřoval svým instinktům. A jeho instinkty se osvědčily. Vybral si dobré spolupracovníky - talentovaného programátora Jonathana Sachse (spoluautora Lotusu 1-2-3), finančního kouzelníka Erika Rosenfelda, ostříleného wallstreetského analytika a specialistu na zakládání nových podniků Bena Rosena. Kapor se stal zakladatelem a ředitelem společnosti Lotus, jednoho z nejslavnějších a nejúspěšnějších podniků druhé poloviny dvacátého století.

Nyní je neobyčejně bohatým mužem. Ptám se ho, zda ví, kolik peněz ve skutečnosti má.

"Ano," říká. "Přesně na procento nebo dvě."

Kolik tedy?

Potřásá hlavou. "Hodně. Hodně. To není nic, o čem bych mluvil. Peníze a postavení jsou věci, které mají příliš velký vliv."

Nenaléhám. Je to od věci. Nezdvořile by se dalo předpokládat, že Kapor má přinejmenším čtyřicet milionů - to vydělal ten rok, kdy opustil Lotus. Lidé, kteří by to měli vědět, tvrdí, že Kapor má asi sto padesát milionů, v závislosti na běžné ceně jeho akcií. Kdyby se Kapor držel Lotusu, jako se jeho kolega, přítel a rival Bill Gates držel své společnosti Microsoft, měl by asi stejné jmění, jaké má Gates - okolo tří miliard, plus mínus pár set milionů. Mitch Kapor má tolik peněz, kolik chce. Peníze pro něj ztratily všechno kouzlo, které kdy mohly mít - a nejspíš ho ostatně nikdy moc neměly. Když se společnost Lotus stala příliš sešněrovanou, příliš byrokratickou, příliš vzdálenou od toho, co ho těší, Kapor ji opustil. Prostě s ní přerušil veškeré styky. Každý nad tím žasl - kromě těch, kteří ho dobře znali.

Kapor nemusel přetěžovat své finanční zdroje, aby mohl transformovat politiku v cyberspace. První roční rozpočet EFF byl kolem čtvrt milionu dolarů. Kapor ji platí ze svého kapesného.

Kapor mi zdůrazňuje, že on sám se necítí být ochráncem občanských práv v pravém smyslu slova. Poslední dobou trávil s opravdovými ochránci občanských práv mnoho času a jejich 'political correctness' ho dráždí. Zdá se mu, že věnují neúměrně velkou energii právnímu hnidopišství a na vlastní uplatňování občanských práv v reálném světě jim už nezbývá.

Kapor je manažer. Jako všichni hackeři dává přednost přímému, osobnímu a bezprostřednímu přístupu. "Je velká věc, že EFF má node na Internetu. Jsme vydavatelé. Distribuujeme informace." Mezi informacemi dostupnými na eff.org jsou i stará čísla *Phracku*. V EFF se o tom rozvinula vnitřní debata, nicméně nakonec se rozhodli, že je zveřejní. Mohou zpřístupňovat i další undergroundové publikace, ale, jak říká, "v každém případě budeme mít Donna Parkera a cokoli, co chce šířit Gail Thackerayová. Dáme to do veřejné knihovny, ta má nejrůznější využití. Vyvíjí se tak, aby umožnila lidem vytvořit si svůj vlastní názor." Zašklebí se. "Všechny redakční články se pokusíme označit."

Kapor je odhodlán ve veřejném zájmu překonat technickou složitost Internetu. "Problém je, že když máte dneska node na Síti, musíte k němu přivázat technického specialistu. My máme na krocení té potvory Chrise Davise. Sami bysme to nikdy nezvládli!"

Odmlčí se. "Takže jeden směr, ve kterém se technologie musí vyvíjet, jsou mnohem standardizovanější stavební prvky, které budou vyhovovat i netechnikům. Je to ten samý posun jako od minipočítačů k osobním počítačům. Představuju si budoucnost, kdy každý člověk může mít node na Síti. Každý člověk může být vydavatel. To je lepší než média, která máme teď. A je to možné. Pracujeme na tom."

Kapor je nyní ve svém živlu, mluví plynně a své téma dokonale ovládá. "Když řeknete hardwarovému hackerovi na Internetu, že každý by měl mít na Síti svůj vlastní node," pokračuje, "úplně automaticky vám odpoví, že 'IP není rozšiřitelný'!" (IP je "interface protocol" neboli formát komunikace Internetu. Jeho současná podoba nemá schopnost nekonečného růstu; počet možných adres je omezený a nelze ho zvětšit.) "Odpověď," tvrdí Kapor, "je *zdokonalte protokol*! Dejte dohromady chytré lidi a vymyslete řešení. Přidat ID? Přidat nový protokol? Neříkejte jen, že 'to nejde'."

Dávat dohromady chytré lidi a vymýšlet řešení je činnost, ve které Kapor jasně vyniká. Oponuji mu, že lidé na Internetu jsou dost pyšní na svůj elitní technický status a pro demokratizaci Sítě se zjevně nehodlají přetrhnout.

Kapor souhlasí a projevuje opovržení. "Říkám jim, že je to snobství puritánů na *Mayflower*, dívajících se svrchu na lidi, kteří přijeli do Ameriky *až druhou lodí*! Jen proto, že se tam dostali rok, nebo pět let, nebo deset let před ostatními, nejsou majiteli cyberspace! Jakým právem?"

Podotýkám, že i spojaři mají elektronickou síť a své specializované vědomosti si žárlivě střeží.

Kapor opáčí, že telefony a Internet jsou úplně jiné světy. "Internet je otevřený systém, všechno je publikováno, o všem se diskutuje, v podstatě s každým, kdo se chce přidat. Z větší části je tenhle systém tak exkluzívní a elitářský jen proto, že je tak těžce zvládnutelný. Udělejme ho přístupnější."

Na druhé straně, uznává a rychle mění důraz, i ti takzvaní elitáři mají kus pravdy. "Než přijdou noví lidé, začnou předkládat návrhy a kritizovat Síť jako 'úplně zpackanou'... Měli by investovat nějaký čas do pochopení její kultury, podívat se na ni zevnitř. Má svou historii, která by se neměla ignorovat. V tomhle jsem konzervativec."

Internet je Kaporovým paradigmatem pro budoucnost telekomunikací. Je decentralizovaný, neřízený, téměř anarchistický. Nejsou v něm žádní šéfové, žádná hierarchická struktura, žádná tajná data. Má-li každý node obecné standardní rozhraní, je centrální autorita sítě prostě nadbytečná.

Znamená to snad, ptám se, že AT&T jako instituce je odsouzena k zániku?

Taková vyhlídka Kapora nijak nezaráží. "Mají velkou výhodu, v současné době, že jim patří všechny dráty. Ale probíhají dvě změny. Každý, kdo má příležitost, pokládá vlastní kabely. Železnice, třeba Southern Pacific, a podobně - existuje spousta 'temného vlákna'." ("Temné vlákno" je optický kabel, jehož ohromná kapacita natolik převyšuje současné požadavky, že většina vláken dosud vůbec nepřenáší signály - jsou "temná", čekají na použití v budoucnosti.)

"A druhá změna je, že místní přenosy začínají být bezdrátové. Každý od Bellcore přes majitele kabelových televizí po AT&T chce poskytovat to, čemu říkají 'osobní komunikační systémy'. V místních hovorech může být konkurence - spousta lidí, v různých lokalitách, staví antény. A další lidi pokládají temné vlákno. Takže co bude s telefonními společnostmi? Jsou pod obrovským tlakem, z obou stran.

Čím víc se na to koukám, tím víc věřím, že v postindustriálním, digitálním světě je princip regulovaných monopolů špatný. Až to pro lidi bude minulost, řeknou, že v 19. a 20. století byla myšlenka komunálních sítí rozumným kompromisem. V zemi musely být jen jedny dráty. Jiné možnosti byly ekonomicky neefektivní. A to znamenalo, že je bude řídit jedna organizace. Ale teď, když jsou části sítě bezdrátové, budou spojení realizována přes obecná rozhraní, ne přes dráty. Chci říct, že *na nejnižší úrovni* budou dráty - ale dráty jsou prostě surovina. Jako optické vlákno, jako frekvence rádia. Už *není třeba* komunální síť."

Vodovod? Rozvod plynu?

Ty jsou samozřejmě pořád nezbytné, souhlasí. "Ale když hýbete s informací, ne s hmotnými látkami, můžete se řídit jinými pravidly. Teď je právě formulujeme! Doufejme, že je možné vytvořit mnohem decentralizovanější systém a trh s větší konkurencí.

Úkolem vlády bude zajistit, aby nikdo nepodváděl. Vytyčit příslovečnou 'hrací plochu'. Politiku, která zabrání monopolizaci. Výsledkem by měly být lepší služby, nižší ceny, větší výběr a rozvoj samosprávy." Usmívá se. "Jsem velkým příznivcem samosprávy."

Kapor má vizi. Je to velmi neotřelá vize a on i jeho kolegové ji propracovávají detailně a s velkou energií. Já, jako temný, cynický a morbidní cyberpunker, uvažuji i o pochmurnějších implikacích "decentralizovaných, nehierarchických a samospráv- ných" sítí.

Poznamenávám, že někteří teoretikové soudí, že elektronická komunikace - faxy, telefony, malé kopírky - hrála důležitou úlohu v nahlodávání moci centralizovaného komunismu a byla jednou z příčin kolapsu Varšavské smlouvy.

Socialismus je dokonale zdiskreditován, říká Kapor, který se právě vrátil z Východní Evropy. Představa, že to udělaly faxy, samy o sobě, to je prostě přání otcem myšlenky.

Napadlo ho, že elektronické sítě mohou rozežrat průmyslovou a politickou infrastrukturu Ameriky do té míry, že se stane neovladatelnou a nefunkční - a staré pořádky se prostě zhroutí, jako ve Východní Evropě?

"Ne," říká Kapor přesvědčeně. "Podle mého je to extrémně nepravděpodobné. Taky proto, že před deseti patnácti lety jsem choval podobné naděje o osobních počítačích - a velice jsem se zklamal." Zašklebí se, pak se jeho oči zúží. "*Nemám rád* technoutopie. Kdykoli nějakou vidím, uteču, nebo ji zkusím zlikvidovat."

Dochází mi, že Mitch Kapor se nepokouší změnit svět v zájmu demokracie. Rozhodně se ho nepokouší změnit v zájmu anarchistů a snílků, a ze všeho nejméně v zájmu lidí pronikajících do počítačů a elektronických šidičů. O co se opravdu snaží je změnit svět v zájmu budoucích Mitchů Kaporů. Svět decentralizovaných, snadno získatelných nodů s okamžitým a globálním rozsahem pro ty nejlepší a nejchytřejší by byl dokonalým prostředím pro "garážové" kapitalisty s minimálním rozpočtem, pro podnikatele, jakým byl ve svých začátcích i Mitch Kapor.

Kapor je velice inteligentní muž. Má vzácnou kombinaci vizionářského zápalu se smyslem pro realitu. Členové Rady Nadace elektronického pohraničí - John Barlow, Jerry Berman z American Civil Liberties Union, Stewart Brand, John Gilmore, Steve Wozniak a Esther Dysonová, první dáma amerického počítačového průmyslu - sdílejí jeho schopnosti, jeho vizi a jeho talent pro vytváření organizačních struktur v elektronických sítích. Jsou to děti 60. let, zocelení tehdejšími konflikty a odměnění bohatstvím a vlivem. Jedni z nejlepších a nejchytřejších představitelů elektronické komunity. Ale dokáží se prosadit ve skutečném světě? Nebo jenom sní? Je jich tak málo. A tak mnoho stojí proti nim. [...]

"Počítače, svoboda a soukromí." Čtyři stovky lidí ze všech představitelných složek americké elektronické komunity. Jako autor sci-fi jsem se svého času zúčastnil několika *dost* podivných srazů, ale před tímhle prostě blednou. I samotný "Cyberthon", organizovaný Point Foundation a nazývaný "Woodstockem cyberspace", kde se sanfranciská psychedelie střetla se vznikajícím světem virtuální reality, připomíná ve srovnání s touto ohromující akcí schůzi sokolského spolku.

"Elektronická komunita" dosáhla zenitu. Byli přítomni prakticky všichni hrdinové této knihy. Ochránci občanských práv. Počítačoví policajti. Digitální underground. Dokonce i pár nenápadných zaměstnanců telecomu. Jsou rozdávány barevné nálepky na jmenovky. Svoboda slova. Zákon. Počítačová bezpečnost. Soukromí. Žurnalisté. Právníci. Lektoři. Knihovníci. Programátoři. Stylově černé nálepky pro hackery a telefandy. Téměř každý účastník nosí osm nebo devět nálepek, specializuje se na šest nebo sedm odborností.

Je to komunita. Možná trochu jako Libanon, ale stejně - digitální společenství. Lidé, kteří spolu celý rok vedli tiskové polemiky a chovali nejtemnější podezření o motivech a etice svých protivníků, sedí nyní u jednoho stolu. Bylo mnoho důvodů k předpovědi, že se konference "Počítače, svoboda a soukromí" zvrhne v ošklivou konfrontaci, ale navzdory tomu na ní vládla překvapivě srdečná atmosféra, jen s malými erupcemi kryptických nesmyslů z extremistického okraje komunity. Konference připomínala svatební obřad, v němž mladý pár, hysterická novomanželka a šarlatánský novomanžel, vstupují do svazku jasně odsouzeného ke katastrofě.

Oběma rodinám - a ostatně i sousedům a náhodným hostům - je jasné, že tento vztah nemůže vydržet, ale novomanželé se jednou mají rádi a nehodlají vyčkávat. Prostě si nemohou pomoci. Bude létat nádobí, řev z jejich společné domácnosti bude budit celý blok, rozvod se vznáší nad hlavou jako sup nad Kalahari, ale teď mají svatbu a budou mít děti. Tragédie končí smrtí, komedie svatbou. Zátah na hackery končí svatbou. I děti budou.

Průběh konference je od počátku netypický. Mezi přítomnými je i John Perry Barlow, rančer cyberspace. Jeho barevná fotografie v magazínu *New York Times*, na které stojí v chmurné krajině zasněženého Wyomingu, v dlouhém černém kabátě, tmavém klobouku, s Macintoshem SE30 postaveným na ohradě a hrozivou hraničářskou puškou přes rameno, je tím nejpůsobivějším fotografickým obrazem Zátahu na hackery. Je čestným hostem konference - spolu s Gail Thackerayovou z FCIC! Co proboha čekají, že tihle hosté společně předvedou? Valčík?

Barlow se ujímá slova jako první. Kupodivu chraptí - dlouhá šňůra projevů ho vyčerpala. Jeho řeč je krátká. Mluví srdečně, vyzývá k usmíření a má bouřlivý aplaus.

Pak vystupuje na pódium Gail Thackerayová. Je viditelně nervózní. Poslední dobou strávila hodně času na WELLu. Četla Barlowovy zprávy. Následovat Barlowa je výzva. Na počest slavného textaře Grateful Dead, oznamuje vysokým napjatým hlasem, přečte - *báseň*. Báseň, kterou sama složila.

Je to hrozná báseň, rýmovačka v nejhorší anglosaské tradici, nicméně opravdová báseň. Jmenuje se *Balada elektronického pohraničí* a je o Zátahu na hackery a fantastické nepravděpodobnosti konference "Počítače, svoboda a soukromí". Je plná vtipů pro zasvěcené. Asi dva tucty policajtů v obecenstvu, sedící pohromadě v nervózním hloučku, doslova šílí. Gailina báseň je ta nejsrandovnější věc, jakou kdy slyšeli. Hackeři a aktivisté, kteří si Thackerayovou představovali zhruba jako Ilsu-vlčici z SS, zírají s ústy dokořán. Ani v nejdivočejším výtrysku jejich fantazie je nenapadlo, že je schopna udělat něco tak spontánního. Viditelně "restartují" své mysli. Proboha! Ta ženská je hackerský originál! *Je zrovna jako my!* To úplně mění situaci!

Al Bayse, počítačový technik FBI, se jako jediný policajt zúčastnil kulatého stolu Computer Professionals for Social Responsibility, kam ho přes jeho protesty zatáhla Dorothy Denningová. Tam byl ostražitý a málomluvný; "lev předhozený křesťanům".

Na konferenci "Počítače, svoboda a soukromí", se skupinou kolegů v zádech, je Bayse náhle řečník, dokonce bavič. Popisuje "NCIC 2000", gigantický digitální katalog kriminalistických záznamů založený FBI, tónem George Orwella zkříženého s Georgem Gobelem. Nenápadně udělá matematický vtip o statistické analýze. Aspoň třetina posluchačů se rozchechtá.

"Při mém posledním projevu se tomu nesmáli," poznamenává Bayse. Tehdy mluvil k policajtům - *normálním* policajtům, ne od počítačů. Dá se předpokládat, že to bylo platné a užitečné setkání, ale nic jako *tohle*. *Nikdy* nebylo nic jako tohle. Bez jakéhokoli ponoukání, bez přípravy, začínají lidé v obecenstvu klást otázky. Vlasatci, pochybné zjevy, matematikové. Bayse, odpovídající zdvořile, ochotně a podrobně, jako by se vznášel. Sálem se šíří atmosféra sureálna. Advokátka za mnou se potí a kolem jejích paží se šíří horký závan překvapivě silného pižmového parfému.

Lidé se baví jako o pouti. Jsou zaujati až k fascinaci, mají rozšířené a tmavé zřítelnice, jako by byli eroticky vzrušení. V sálech, kolem baru, na schodištích se formují nepravděpodobné kroužky: policajti s hackery, aktivisté s FBI, Tajná služba USA s telefandy.

Gail Thackerayová vypadá skvěle v bílém vlněném svetru s malým logem Tajné služby USA. "Potkala jsem u telefonů Phiber Optika - když viděl můj svetr, změnil se v solný sloup!" šklebí se.

Phiber podrobně rozebírá svůj případ s policistou, který ho zatýkal, Donem Delaneym z newyorské policie. Po hodinovém rozhovoru ti dva vypadají, že se co nevidět dají do sborového zpěvu. Phiber se konečně odhodlává k vyslovení své největší stížnosti. Nejde ani tak o zatčení. Ale to *obvinění*. Kradení služeb z čísel, na která se dá volat zadarmo. Já jsem *programátor*, prohlašuje Phiber. Takovéhle ubohé obvinění mi zkazí reputaci. Bylo by fajn být přistižen při něčem velkém, jako pronikání do důležitého počítače. Možná nějaký zločin, který byl sotva vymyšlen. Ale mizerná krádež služeb. Fuj.

Delaney se tváří lítostivě. Měl k dispozici bohatý výběr trestných činů, ze kterých mohl Phiber Optika obžalovat. Stejně se přizná. Je to poprvé, to se vždycky přiznávají. Mohl ho obvinit celkem z čehokoli, a výsledek by byl nakonec stejný. Vypadá to, že Delaneyho opravdu mrzí, že Phiberovi tuto nevinnou radost nedopřál. Teď už je pozdě. Phiber už se přiznal. Loňský sníh. Co se dá dělat?

Delaney rozumí hackerské mentalitě. Na tiskové konferenci, pořádané poté, co dopadl několik nezletilých členů Masters of Deception, se ho nějaký reportér zeptal: "Nazval byste tyto lidi *génii*?" Delaneyho chladná odpověď byla dokonalá: "Ne, nazval bych je *obviněnými*." Delaney chytne kluka, který získává přístupové kódy automatickým vytáčením čísel. Řekne tisku, že moderní NYNEX umí tohle zjistit naprosto bez problémů a že kluk musí být *trouba*, když dělá něco, na co se tak snadno přijde. Opět do černého - hackerům nevadí, když mají u veřejnosti pověst Čingischána, ale jestli jim něco nedělá dobře, tak jsou-li nazýváni *hlupáky*.

Příště už to pro Phibera nebude taková legrace. Po opakovaném zločinu půjde do vězení. Hackeři překračují zákon. Nejsou géniové a budou obvinění. A přesto, uvažuje Delaney nad skleničkou v hotelovém baru, zjistil, že se k nim nemůže chovat jako k obyčejným zločincům. Delaney zná zločince. Ale tihle kluci jsou jiní - nemají zločineckou vizáž, ten pravý odér, nejsou prostě tak *zlí*.

Delaney zažil dost. Byl ve Vietnamu. Stříleli po něm, a on střílel do nich. Je z oddělení vražd v New Yorku. Vypadá jako chlap, který nejen viděl spoustu špíny, ale žil a pracoval v ulicích, ve kterých se hromadila a kvasila po celá léta. Ví, jak to na světě chodí.

Poslouchá, jak Steve Jackson vypráví svůj příběh. Zasněný tvůrce her dostal špatný list. Hrál s ním, jak nejlépe dokázal. Pod jeho vizáží introvertního fanouška sci-fi je jádro ze železa. Jeho přátelé říkají, že Steve Jackson věří na pravidla, na fair play. Nikdy se nezpronevěří svým principům, nikdy se nevzdá. "Steve", říká mu Delaney, "ať se proti tobě pustil kdokoli, troufli si dost. Máš pravdu!" Užaslý Jackson se zarazí a doslova zardí potěšením.

Neidorf během posledního roku pořádně vyrostl. Učí se rychle, to mu nemůžete upřít. V obleku, který mu vybrala jeho maminka, módní ředitelka celostátní sítě obchodů s oděvy, předčí missourský student a počítačový fanoušek svou elegancí všechny přítomné s výjimkou těch nejmondénnějších advokátů z východního pobřeží. Železná tlama vězení zaklapla bez něho a nyní mu mává právnická škola. Vypadá jako budoucí kongresman.

Žádný hacker, pan Neidorf. Informatika ho nezajímá. Proč by měla? Nechce psát až do smrti programy v C, a kromě toho viděl, kam směřuje proud. Pro svět informatiky byl on a *Phrack* jen kuriozitou. Ale pro svět zákona... Naučil se, jak to na světě chodí. Svůj notebook s novinovými výstřižky nosí všude s sebou.

Phiber Optik si dělá z Neidorfa legraci a říká mu, že je prérijní krtek, když věří, že Acid Phreak jede acid a poslouchá acid rock. Houby! Acid nikdy nezkoušel acid. Acid poslouchá *acid house*. Ježíšikriste. Ta představa, zkoušet LSD. Naši *rodiče* zkoušeli LSD, ty komiku.

Thackerayová náhle obrací celou svoji zářivou pozornost na Craiga Neidorfa a zahajuje odhodlaný půlhodinový pokus *získat ho na svoji stranu*. Johanka z Arku počítačového zločinu *doporučuje kariéru Knight Lightningovi*! "Vaše zkušenosti by byly velmi užitečné - opravdový přínos," říká se svou nezaměnitelnou srdečností. Neidorf je fascinován. Naslouchá s nelíčeným zájmem. Kývá a říká ano, madam. Ano, Craigu, i ty můžeš zapomenout na peníze a vstoupit do zářivého a příšerně špatně placeného světa ELEKTRONICKÉ POLICIE! Můžeš dostávat své bývalé přátele do vězení - aj...

Nemůžete věčně bojovat přes drát. Nemůžete ztřískat protivníka do bezvědomí srolovanými novinovými výstřižky. Dříve nebo později musí dojít k osobní konfrontaci. Nicméně už samo uskutečnění tohoto shromáždění zásadně změnilo celou situaci. John Quarterman, autor knihy *The Matrix*, vysvětluje na své panelové diskusi Internet. Je to největší informační síť na světě, překotně roste, ale její velikost se nedá změřit, protože Internet nelze zastavit. Nelze ho zastavit, protože na celém světě není nikdo, kdo by k tomu měl oprávnění. Mění se, to ano, roste, prostupuje postindustriálním, postmoderním světem a vyvolává k životu nové komunity, a to všechno dělá sám od sebe.

Phiber je jedinečný. Velmi fin de siÎcle. Barlow říká, že vypadá jako dandy z edwardiánské Anglie, a má pravdu. Vyholený krk, vlasy po stranách lebky po rapersku sestříhané, rozcuchaná černá hříva nad nimi vypadá napomádovaná, zůstává vzhůru do čtyř ráno, vynechává všechny přednášky a pak se potlouká kolem veřejných telefonních automatů se svým akustickým propojovačem a drze PRONIKÁ DO SYSTÉMŮ ROVNOU UPROSTŘED NEJDRSNĚJŠÍCH POČÍTAČOVÝCH POLICAJTŮ V AMERICE, nebo to aspoň *předstírá*...

Není jako Frank Drake. Drake, který napsal Dorothy Denningové, požádal ji o interview pro svůj laciný cyberpunkový fanzin a začal se jí vyptávat na její etiku. Vytáčela se... Drake, vysoký jako strašák, s blond čírem, rozpadajícími se teniskami a černou koženou bundou s červeným nápisem ILLUMINATI má nezaměnitelný vzhled bohémského intelektuála. Drake je ten typ, co čte anglické časopisy o průmyslovém designu a oceňuje Williama Gibsona za literární kvality jeho prózy. I kdyby až do smrti nesáhl na telefon či klávesnici, pořád by mu zůstal jeho kroužek v nose, zašedlé fanziny z fotokopírky a pásky s industriální hudbou. Radikální punker s počítačovým vydavatelstvím na stole a adresou na Internetu. Vedle Draka vypadá malý Phiber jako by vypučel z telefonní linky. Zrozen pro telefon.

Dorothy Denningová se náhle obrací na Phibera. Ti dva jsou přibližně stejně vysocí a stavění. Modré oči Denningové se blýskají za skly jejích brýlí. "Proč jste řekl, že jsem 'graciézní'"? ptá se graciézně.

Je to dokonale přiléhavý popis, ale Phiber je zmaten... "No, já, víte..."

"Já si také myslím, že jste graciézní," spěchám mu na pomoc s novinářskými tlachy... Je úhledná a živá a přitom má v sobě tajemství, něco jako Panna Marie za olovnatým sklem; kdyby byla šest palců vysoká, hodila by se Dorothy Denningová skvěle mezi porcelánové panenky... Kryptografka... Kryptografička... Tak něco... Je neuvěřitelné, jak podobný je Peter Denning své manželce, dokázali byste ho poznat mezi tisíci muži jako polovičku Dorothy Denningové. Oblečený ve sportovních kalhotách na míru, zářivě čistém chlupatém svetru v univerzitních barvách a s úhlednou akademickou kravatou... Zdá se, že tento elegantní, vybraně zdvořilý, dokonale civilizovaný pár přišel z nějakého čistšího a jemnějšího paralelního vesmíru, v němž je smyslem existence lidstva psát hádankářský sloupek v časopise Scientific American. Proč se tato dáma stýká s tak pochybnými zjevy?

Protože k tomu nastal čas. Protože v tom, co dělá, je nejlepší ze všech.

Je tu i Donn Parker, "Velký plešatý orel počítačového zločinu"... Vizionářský pionýr, vysoký, s holou hlavou a obrovskýma lincolnovskýma rukama, pluje mezi obyčejnými smrtelníky jako ledoborec... Jeho oči jsou upřeny do budoucnosti s nehybností bronzové sochy... Nakonec, říká svým posluchačům, budou všechny zločiny bílých límečků počítačové, protože všechny obchody půjdou přes počítač. "Počítačový zločin" jako speciální kategorie zanikne.

Do té doby budou vzkvétat a upadat a mizet krátkodeché senzace... Parkerův velitelský, zvučný hlas zní jako hlas Sfingy, vše je nazíráno z jakési neskutečné výspy radikální historické abstrakce... Vynořily se a zase zmizely, bubliny vzrušení ve světě počítačů... Třeba skandál s rádiovým vyzařováním... KGB, MI5, CIA to dělají každý den, je to snadné, ale nikdo jiný to nikdy nezkoušel... Salámová metoda zpronevěry, v podstatě mýtus... Říká jim "krimoidy". Současným šampiónem krimoidů jsou počítačové viry, mnohem méně nebezpečné, než si většina lidí myslí, ale už přestávají být novinkou a v současnosti se čeká na další krimoid, média zjevně hladoví po něčem drastičtějším... Velký muž nám předkládá několik svých spekulací o možných kandidátech... Počítačové padělatelství! To je něco... Počítače ukradené jen kvůli datům, které v nich jsou - únosy dat! To se před nedávnem stalo v Anglii, možná se to rozšíří... Falešné uzly Internetu!

Parker vkládá obrázky do svého projektoru, jako by sloužil mši... Má na sobě šedivý dvouřadový oblek, světlemodrou košili a velice usedlou kravatu s jemným hnědo-modrým vzorkem... Pronáší aforismy s pomalým, těžkým důrazem... Neexistuje nic takového jako spolehlivě bezpečný počítač, když proti vám stojí dostatečně mocný protivník... Odstrašování je společensky nejužitečnější aspekt bezpečnosti... Hlavní slabinou všech informačních systémů jsou lidé... Celé základy počítačové bezpečnosti musí být posunuty směrem vzhůru... Nikdy neporušujte svou bezpečnost veřejným popisem vašich bezpečnostních opatření...

Lidé v publiku se začínají nespokojeně vrtět, ale přece jen - na klasické čistotě filozofie tohoto člověka je něco, co vzbuzuje respekt... Parker zní tak trochu jako jediný racionální člověk v záchranném člunu. Ten, který umí nevyvratitelně odvodit, z hlubokých morálních principů, že tady Harvey, se zlomenou nohou a pochybnou minulostí, musí být, ehm... tedy, pan Harvey je v té nejlepší pozici k vykonání nezbytné oběti pro bezpečnost a samo přežití zbytku posádky tohoto člunu... Počítačová bezpečnost, říká Parker smutně, je ošklivé téma, a všichni si přejeme, abychom ji nepotřebovali... Odborník na bezpečnost, ozbrojený metodou a logikou, musí přemýšlet - představte si to - o všem, co by mohl udělat jeho protivník, dříve, než to udělá. Jako by temná zločinecká mysl byla rozsáhlým podprogramem v zářivé lebce Donna Parkera. Je Sherlock Holmes, jehož Moriarty dosud v podstatě neexistuje a tedy musí být dokonale simulován.

Konference "Počítače, svoboda a soukromí" je šťastná událost, šťastný konec. Má atmosféru svatby a hvězdné účastníky, kteří vědí, že tuto noc se jejich svět mění navždy, a jsou hrdí, že jsou u toho, že o tom mluví, přemýšlejí a pomáhají tomu.

Ale jak se stmívá a dav se shromažďuje pod lustry, se skleničkami vína a zákusky, objevuje se elegická nálada. Něco tu končí, mizí navždy, a chvilku trvá pojmenovat to.

Je konec amatérů.