15. ledna 1990 se síť AT&T pro dálkové hovory zhroutila. Byla to obrovská, podivná a zlověstná událost. Šedesát tisíc lidí zůstalo bez telefonního spojení. Během devíti hodin, které si vyžádaly pokusy o jeho obnovení, bylo přerušeno přibližně sedmdesát miliónů telefonních hovorů.
Výpadek spojení je pro telecom známým a akceptovaným rizikem. Oblast je zasažena hurikánem a tisíce telefonních drátů jsou přerušeny. Zemětřesení roztrhá podzemní optické kabely. Telefonní ústředna je zachvácena požárem a shoří do základů. To se stává. Pro tyto případy jsou připraveny nouzové plány, uplatňované a vylepšované už desítky let. Ale kolaps z patnáctého ledna byl bezprecedentní. Byl neuvěřitelně velký a objevil se bez zjevného fyzikálního důvodu.
Počátek kolapsu nastal v pondělí odpoledne v jediné ústředně na Manhattanu. Ale odtud se na rozdíl od živelných pohrom šířil dál a dál. V řetězové reakci se hroutila jedna ústředna za druhou, až zkolabovala polovina sítě AT&T a druhá byla těžce přetížena snahou nahradit nefunkční linky.
V devíti hodinách softwaroví inženýři z AT&T víceméně pochopili příčinu kolapsu. Po několika týdnech důkladného prohlížení softwaru ji byli schopni přesně rekonstruovat. Ale protože byla technicky komplikovaná a obtížně vysvětlitelná, nebyla tato příčina ani její možné důsledky široce publikovány. Zůstala tajemná, obklopená nezaručenými pověstmi a strachem. Pro management AT&T byl kolaps zahanbující. Jeho "viníkem" byla chyba v softwaru společnosti - nic, co by se telekomunikačnímu gigantovi chtělo přiznat, zejména ne tváří v tvář rostoucí konkurenci. Nicméně pravda *byla* zveřejněna - v nesrozumitelných technických termínech, které ji dokázaly popsat.
Ale toto vysvětlení nepřesvědčilo americké strážce pořádku a dokonce ani bezpečnostní odborníky telefonních společností. Tito lidé nebyli techničtí specialisté ani softwaroví kouzelníci a měli své vlastní teorie o příčině katastrofy.
Policie a bezpečnostní experti měli důležité zdroje informací, nedostupné obyčejným softwarovým inženýrům. Měli informátory v počítačovém undergroundu a léta zkušeností se zneužíváním moderních technologií, jehož rafinovanost byla stále hrozivější. Léta očekávali přímý, zlovolný útok proti americkému telefonnímu systému. A kolaps z 15. ledna - v prvním měsíci nové, opět "technologičtější" dekády - byl pro ně manifestací jejich předpovědí, obav a podezření v reálném světě. Ve světě, v němž se telefonní systém ne pouze zhroutil, ale byl nejspíš *shozen* - zničen "hackery".
Kolaps vytvořil velký, temný mrak podezření, ovlivňující myšlenky a činy některých lidí po celé měsíce. To, že se jednalo o poruchu softwaru, bylo na první pohled podezřelé. To, že k ní došlo v den výročí smrti Martina Luthera Kinga, jež je stále politicky nejcitlivějším americkým svátkem, ji činilo ještě podezřelejší.
Kolaps z 15. ledna dal Zátahu na hackery jeho rozhodnost a neodkladnou naléhavost. Přesvědčil veřejné činitele s důležitými pravomocemi, že situace je kritická. A co bylo nejhorší, povzbudil vyšetřovatele k mimořádným opatřením a přísnému utajení. Komplikovaná softwarová chyba stárnoucí telefonní ústředny v New Yorku spustila řetězovou reakci policie a soudního systému po celé zemi.
Stejně jako kolaps telefonní sítě, i tato reakce byla na spadnutí. Během 80. let byly v americkém právním systému provedeny rozsáhlé změny, umožňující postih nových počítačových zločinů. Například v roce 1986 byl přijat Zákon o soukromí v elektronické komunikaci (jedním prominentním policejním úředníkem výmluvně popsaný jako "smradlavý chuchvalec"). A také drakonický Zákon o počítačové zpronevěře a zneužití počítače, jednohlasně přijatý Senátem, ve kterém byla později objevena řada nedostatků. Byl vykonán velký a dobře míněný kus práce na udržení zákonů na výši doby. Ale v každodenním provozu reálného světa má i ten nejelegantnější software sklon k překvapivým projevům svých skrytých chyb.
Stejně jako jeden kolaps nezlikvidoval telefonní síť, nebyl ani americký právní řád zničen svou dočasnou ztrátou stability; ale život těch, kteří se dostali pod trosky hroutícího se systému, se stal sérií výpadků a nepříjemných překvapení.
K porozumění těmto podivným událostem, jak z technologického, tak z právního hlediska, nestačí chápat pouze technické okolnosti. I k těm se dostaneme; ale ze všeho nejdříve musíme zkusit pochopit princip telefonu, postavení telefonní společnosti a život komunity lidí kolem telefonů.
Technologie se vyvíjejí v životních cyklech, stejně jako města, instituce, zákony a vlády.
Prvním stadiem každé technologie je Velký otazník, u softwaru známý jako alfa verze. V této fázi je technologie čirý fantóm, pouhý záblesk v oku vynálezce. Jedním takovým vynálezcem byl logoped a tvůrce elektrických hraček Alexander Graham Bell. [...]
Když Bellova výhradní práva vypršela, konkurenční telefonní společnosti zahájily činnost po celé Americe. Vynálezcova společnost, American Bell Telephone, se brzo dostala do vážných potíží a v roce 1907 byla převzata finančním kartelem nechvalně známého J. P. Morgana, skupinou spekulantů ovládající Wall Street.
Od tohoto okamžiku se historie mohla vyvíjet různými cestami. Telefonní spojení v Americe mohlo být nadále zajišťováno mozaikou místních společností. Mnoho komunálních politiků a drobných podnikatelů to pokládalo za dokonalé řešení.
Ale noví majitelé, společnost American Telephone and Telegraph neboli AT&T, pověřili vedením nového muže, vizionářského manažera jménem Theodore Vail. Vail, bývalý ředitel poštovní služby, rozuměl velkým organizacím a měl vrozený cit pro komunikaci ve velkém měřítku. Postaral se o to, aby AT&T opět získala technologickou převahu. "Plné vinutí" Pupina a Campbella a deForestův "audion" jsou dnes mrtvé technologie, ale v roce 1913 daly Vailově společnosti nejlepší dálkové linky na světě. Jejich kontrola - kontrola spojení mezi, přes a nad místními společnostmi - dala AT&T nástroj k jejich oslabení a postupnému ovládnutí.
Vail reinvestoval zisky zpět do výzkumu a vývoje a založil v AT&T tradici podpory průmyslového výzkumu velkého rozsahu a s vynikajícími výsledky. Technicky i finančně AT&T postupně převálcovala své konkurenty. Nezávislé telefonní společnosti nezanikly úplně a stovky jich prosperují dodnes. Ale Vailova AT&T se stala vládnoucí telefonní společností. Svého času koupila i Western Union, tutéž společnost, která odmítla Bellův telefon jako "hračku". Vail důkladně zreformoval zkostnatělou organizaci Western Unionu podle svých moderních zásad; ale když federální vláda projevila zneklidnění nad koncentrací spojových organizací v jeho rukou, zdvořile se Western Unionu vzdal.
Tato centralizace nebyla nijak jedinečná. Velice podobné procesy proběhly v ocelářství, železnicích a naftovém průmyslu. Ale AT&T si, na rozdíl od jiných velkých společností, zachovala svoji moc. Monopolisté v jiných oblastech byli omezeni a nakonec zlikvidováni vládními antitrustovými opatřeními. Vail, bývalý státní zaměstnanec, ochotně vyhověl požadavkům federální vlády; ve skutečnosti s ní zformoval aktivní spojenectví. AT&T se stala téměř státní organizací, téměř další poštou - ale ne tak docela. AT&T se ochotně podrobovala federální regulaci, ale současně používala federální úředníky jako svou vlastní policii, ztěžující život konkurenci a zajišťující AT&T výsadní postavení a monopolní zisky.
Prosazení jednotného amerického telefonního systému bylo stejně důležitou událostí jako samotný vynález telefonu. Vailovo uspořádání úspěšně fungovalo mnoho desetiletí, až do roku 1982. Jeho systém jakéhosi amerického průmyslového socialismu vznikl zhruba ve stejné době jako Leninův komunismus a existoval téměř stejně dlouho - a, nutno zdůraznit, s mnohem lepšími výsledky.
Vailova strategie byla úspěšná. Neexistovala technologie, možná s výjimkou kosmonautiky, ve které by Američané dominovali tak výrazně jako v telekomunikacích. Telefon byl od samého počátku vnímán jako typicky americká technologie. Bellova politika, stejně jako politika Theodora Vaila, by se dala shrnout do hluboce demokratického principu *univerzálního přístupu*. Vailův slavný reklamní slogan "Jedna strategie, jeden systém, univerzální služby" byl politickým heslem, heslem ve velice americkém stylu. Americká telefonní síť nebyla budována jako specializovaný nástroj vlády či byznysu, ale jako služba pro širokou veřejnost. Pravda, soukromé telefony si zpočátku mohli dovolit jen bohatí a Bellova společnost se orientovala hlavně na obchodní kruhy. Rozvoj telefonní sítě byl obchodní podnik a jeho cílem bylo vydělávání peněz, nikoli dobročinnost. Ale od samého počátku byly součástí téměř každé místní telefonní sítě veřejné přístroje. A mnoho obchodů - zvláště koloniály - nabízelo své telefony k veřejnému použití. I když jste neměli svůj vlastní telefon, mohli jste se dostat do telefonní sítě, pokud jste to opravdu potřebovali.
Rozhodnutí učinit telefony "veřejné" a "univerzální" nebylo nijak nevyhnutelné. Vailův systém vyžadoval zásadní důvěru k široké veřejnosti. Jeho přijetí bylo politickým aktem, inspirovaným základními hodnotami americké demokracie. Telefonní systém mohl být úplně jiný; a v jiných zemích s jinými tradicemi také jiný byl.
J. V. Stalin, například, vetoval plány na vybudování sovětské telefonní sítě krátce po Říjnové revoluci. Byl přesvědčen, že veřejně přístupné telefony by se staly nástroji antikomunistické konspirace a kontrarevoluce. (Pravděpodobně se nemýlil.) Když byly telefony v Sovětském svazu nakonec zavedeny, byly chápány jako nástroje stranické hierarchie a rutinně odposlouchávány. Novela Alexandra Solženicyna Kruh první popisuje snahy o vývoj telefonního systému vhodného pro stalinistické cíle.
Francie, se svou tradicí osvícené centrální vlády, se ostře stavěla i proti elektrickému telegrafu, který Francouzi považovali za anarchistický a frivolní. Francie 19. století po desetiletí komunikovala pomocí "telegrafních semaforů", státem vlastněného systému vysokých kamenných věží postavených na kopcích po celé zemi, které si předávaly zprávy pohyby velkých dřevěných ramen, podobných lopatkám větrného mlýna. V roce 1846 zformuloval jistý Dr. Barbay, oddaný stoupenec tohoto systému, jednu z prvních verzí toho, co by se dalo nazvat "argumentem bezpečnostního experta" proti otevřeným komunikacím.
"Ne, elektrický telegraf není rozumný vynález. Je a vždy bude vydán na milost a nemilost ztrátě spojení, divokým mladíkům, opilcům, vandalům a podobně. Elektrický telegraf odkrývá těmto destruktivním elementům jen několik metrů drátu, jež není možno střežit. Jediný muž může nepozorovaně strhnout telegrafní dráty vedoucí do Paříže a v průběhu jediného dne přerušit tutéž linku na deseti místech, aniž by byl chycen při činu. Na druhé straně telegrafní semafor má věž, vysoké zdi a bránu chráněnou zevnitř silnými ozbrojenými muži. Tvrdím, že nahrazení telegrafních semaforů elektrickým telegrafem je hrozivé opatření a akt neuvěřitelného idiotismu."
Dr. Barbay a jeho vysoce bezpečné kamenné sítě byly nakonec překonány, ale jeho argumentace - že komunikace existují pro bezpečnost a blaho státu a musí být pečlivě chráněny před nepřátelskou lůzou a nezodpovědnými mladíky, kteří by se mohli pokusit o jejich narušení - je opakována znovu a znovu.
Když konečně vznikla francouzská telefonní síť, stala se brzy pověstnou svou komplikovaností a neadekvátností. Příznivci Bellovy telefonní společnosti často doporučovali skeptikům výlet do Francie.
V edwardiánské Anglii byl rozvoj telefonizace spoután tradicemi výlučnosti a soukromí vyšší společnosti. Bylo považováno za urážku, že kdokoli - každý divoký hlupák z ulice - může s křikem vrazit do cizí kanceláře či domu a svůj příchod ohlásit pouhým zazvoněním. V Anglii byly telefony tolerovány pro obchodní účely, ale soukromé přístroje byly vytlačovány do komor, kuřáren či pokojů pro služebnictvo. Telefonní operátoři byli považováni za nevychovance, kteří nevědí, kde je jejich místo. A nikdo z dobré rodiny by si na svou vizitku nedal vytisknout telefonní číslo; bylo by to pociťováno jako neotesaný pokus o navazování důvěrných vztahů s cizinci.
Na druhé straně v Americe se přístup k telefonu stal právem každého občana, právem podobným volebnímu, pouze všeobecnějším. V dobách počátků telefonního spojení americké ženy ještě nemohly volit, ale již tehdy mohly a chtěly telefonovat. Cizinci často komentovali tuto "feminizaci" americké telefonní sítě. Telefony v Americe nikdy nebyly cenzurovány, nebyly upjaté a formální; byly společenské, osobní, soukromé a domácké. Zdaleka nejrušnějším dnem roku pro telefonní síť je v Americe Svátek matek. [...]
Koncem roku 1988 a po celý rok 1989 si představitelé telecomu stále hlasitěji stěžovali těm několika mužům zákona, kteří se snaží porozumět problémům lidí od telefonů. Bezpečnostní experti telefonních společností objevili počítačový underground, infiltrovali ho a byli zděšeni jeho rostoucími odbornými znalostmi. Objevili struktury, které byly nejen na první pohled odpudivé, ale také snadným terčem protiútoku.
Nesmiřitelní rivalové AT&T, MCI a Sprint a řada následnických společností Bellu - PacBell, Bell South, Southwestern Bell, NYNEX, USWest, stejně jako výzkumné konsorcium Bellcore a nezávislá společnost Mid-American - ti všichni se zúčastnili Zátahu na hackery. Po letech pasivity a porážek převzaly telefonní společnosti opět iniciativu, byť v malém měřítku. Po letech zmatků měli jejich představitelé opět hladce a úspěšně spolupracovat s vládními úředníky při obraně systému. Optimismus stoupal, všude vládlo nadšení. Očekávaná pomsta byla sladká.
Od samého počátku - ještě dříve, než padlo rozhodnutí o celostátní akci - bylo velkým problémem utajení. Pro konspirativní přípravu zátahu na hackery mluvilo mnoho důvodů. Hackeři a zloději přístupových práv byli mazaní protivníci, připravení stáhnout se do svých ložnic a sklepů a zničit důležité důkazy při první známce nebezpečí. Navíc jejich trestná činnost byla vysoce technická a obtížně popsatelná. Bylo těžké vysvětlit ji i policii, natož široké veřejnosti.
Zkušenosti dokonce ukazovaly, že srozumitelné seznámení veřejnosti s "telefonní" trestnou činností vede k jejímu dramatickému *zvýšení*. Spojaři si byli vědomi zranitelnosti svých sítí a velice jim záleželo na tom, aby nebyla propagována jejich slabá místa. Věděli, že jakmile se povědomí o těchto slabých místech rozšíří, zneužijí je bez váhání desetitisíce lidí - nejen profesionální podvodníci a undergroundoví hackeři a telefandové, ale i obyčejní, zákona víceméně dbalí občané, kteří považují krádež služeb beztvaré, bezduché telefonní společnosti za neškodnou domácí zábavu. Při ochraně zájmů telekomunikačních společností přestali jejich pracovníci už dávno spoléhat na sympatie veřejnosti k "Hlasu s úsměvem". "Hlas" se stal hlasem počítače, a Američané projevovali telecomu mnohem menší než náležitý respekt a vděčnost za jeho nepostradatelné služby veřejnosti než za časů pánů Bella a Vaila. Jak se telekomunikační společnosti stávaly efektivnějšími, modernějšími, automatizovanějšími a neosobnějšími, v přístupu k nim se prosazoval mrzoutský kriticismus a amorální hamižnost.
Představitelé telecomu chtěli potrestat undergroundové telefandy co nejveřejněji, exemplárním způsobem. Chtěli udělat odstrašující příklady z největších provinilců, chtěli pozatýkat vůdce a zastrašit malé ryby, chtěli vyděsit amatérské hříšníky a dostat profesionální podvodníky za mříže. Pro takovou akci byla publicita nezbytná.
Ale utajení celé operace také. Kdyby se prozradilo, že se chystá celostátní zátah, hackeři mohli prostě zmizet; zničit důkazy, schovat počítače, zalézt a počkat, až se kampaň přežene. I nezletilí hackeři byli chytří a podezíraví a profesionální podvodníci mizeli za hranicemi státu při prvním náznaku potíží. Aby byl zátah úspěšný, museli být přistiženi s rukou v cizí kapse, překvapeni masivním útokem z čistého nebe. Utajení mělo i jiné motivy. V nejhorší variantě scénáře mohlo prozrazení kampaně vést k ničivému protiútoku hackerů proti telecomu. Pokud v Americe opravdu operovali hackeři, kteří způsobili kolaps z 15. ledna - opravdu schopní hackeři ovládající ústředny dálkových spojů, rozzuření nebo vyděšení zátahem proti nim - pokus o jejich zkrocení by mohl mít nepředvídatelné následky. A i kdyby byli chyceni, jejich talentovaní a pomstychtiví přátelé by mohli zůstat na svobodě. Takže konfrontace by mohla zajít daleko. Velice daleko. Bylo těžké si představit, kam až by v takovém případě mohla dospět. Pracovníci telekomunikací brali možnost hackerského protiútoku vážně. Ve skutečnosti se žádného takového protiútoku nikdy nedočkali. Ale v celém průběhu kampaně na tuto hrozbu systematicky upozorňovali a pronášeli ponurá varování.
Nicméně toto riziko bylo nutno přijmout. Lépe riskovat pomstychtivé útoky, než být vydán na milost a nemilost potenciálním ničitelům systému. Každý policajt vám řekne, že platit vyděračům za "ochranu" nemá budoucnost.
Jenže publicita byla tak užitečná. Bezpečnostní odborníci velkých společností, včetně telefonních, zpravidla pracují velice diskrétně. Nevydělávají svým zaměstnavatelům peníze. Jejich úkolem je *zabránit ztrátám*, což zdaleka není tak fotogenické jako přinést zisk. Když jste bezpečnostní odborník a odvádíte dokonalou práci, nemá vaše společnost žádné problémy s bezpečností. Takže se zdá, že jste úplně zbytečný. To je jeden z mnoha nelákavých aspektů práce na ochraně nějakého systému. Je vzácné, když mají bezpečnostní experti příležitost předvést svou práci veřejnosti.
Publicita byla výhodná i pro zainteresované policejní složky. Důležitost veřejných činitelů, včetně policejních, roste se zájmem a sympatiemi veřejnosti. Na brilantním zvládnutí slavné kauzy může veřejný žalobce udělat kariéru. Každý policista ví, že příznivá publicita vede legislativu ke zvýšení finančních zdrojů a může přinést pochvalu, povýšení nebo přinejmenším uznání a respekt kolegů.
Ale dosáhnout publicity a utajení zároveň je jako sedět na dvou židlích. V průběhu akce, jak ještě uvidíme, způsobil tento nemožný požadavek strůjcům zátahu velké potíže. Zpočátku se zdálo - dokonce to bylo považováno za pravděpodobné - že zátah může úspěšně spojit to nejlepší z obou světů. *Zatčení* hackerů bylo třeba udělat reklamu. Jejich skutečné *přečiny*, technicky obtížně vysvětlitelné a představující bezpečnostní riziko, bylo třeba ponechat decentně zahalené. Propagace se měla zaměřit na *hrozbu*, kterou hackeři představují pro společnost; otázka, jak děsivé zločiny skutečně spáchali, měla být ponechána představivosti publika. Měl být zdůrazněn růst počítačového undergroundu a jeho stále se zvyšující sofistikovanost; samotní hackeři, většinou obrýlení nezletilci z bílých středostavovských rodin, měli zůstat anonymní.
Nezdá se, že by některého bezpečnostního odborníka napadlo, že obvinění hackeři se budou chtít hájit před soudem; že novináři je přivítají jako "nové tváře"; že podnikatelé, kteří zbohatli na moderních technologiích, nabídnou obětem zátahu morální a finanční podporu; že usměvaví advokáti s příručními kufříky se chopí příležitosti k diskusi o ústavních právech. S tím nikdo nepočítal.
A i kdyby tato možnost někoho napadla, pravděpodobně by nijak nezpomalila nelítostný hon na ukradený dokument telefonní společnosti s luzným názvem "Struktura Kontrolního odboru pro rozšířené služby zvláštním službám a významným zákazníkům 911". V následujících kapitolách se budeme věnovat světům policie a počítačového undergroundu a šedé zóně, ve které se stýkají. Ale předtím musíme prozkoumat bitevní pole. Než opustíme svět telecomu, musíme ještě pochopit, co je vlastně telefonní ústředna a jak váš telefon ve skutečnosti pracuje. [...]
Moderní telefonní síť se stala naprosto a nezvratně závislou na softwaru. Kolaps systému z 15. ledna 1990 byl způsoben *vylepšením* tohoto softwaru. Lépe řečeno *pokusem* o jeho vylepšení.
Vlastní, původní problém byl následující. Jeden z telekomunikačních programů byl napsán v jazyce C, který je v této oblasti standardem. V tomto programu byl dlouhý cyklus "do... while". V cyklu "do... while" byla konstrukce "switch". V konstrukci "switch" byla klauzule "if". V klauzuli "if" byl příkaz "break". Příkaz "break" *měl* přerušit klauzuli "if" [spíše cyklus "do... while" - pozn. překl.]. Místo toho přerušil konstrukci "switch".
Toto tedy byla pravá, skutečná příčina toho, že se lidé, kteří 15. ledna 1990 zvedli sluchátko, nemohli dovolat.
Nebo přinejmenším to bylo prvotní, nepostřehnutelné jádro problému v abstraktním cyberspace. A takto se chyba dostala z hájemství programování do reálného světa.
Systém 7, software pro ústřednu 4ESS, tzv. "Obecný software pro centrální ústředny 44E14", byl důkladně testován a považován za velmi stabilní. Do konce roku 1989 bylo osmdesát telefonních ústředen AT&T po celých Spojených státech vybaveno novým softwarem. Na třiceti čtyřech zbývajících byl z opatrnosti ponechán pomalejší a méně výkonný Systém 6, protože odborníci z AT&T se obávali problémů s obsluhou nové, mnohem sofistikovanější sítě Systému 7.
Ústředny se Systémem 7 byly naprogramovány tak, aby se v případě jakýchkoli problémů přepnuly na záložní síť. V polovině prosince 1989 byla do všech ústředen 4ESS dodána úprava tohoto programu, umožňující ještě rychlejší přepnutí a činící tedy Systém 7 mnohem bezpečnější.
Bohužel, tato úprava obsahovala nenápadnou, ale o to nebezpečnější chybu.
V rámci správy sítě musí ústředny monitorovat stav ostatních ústředen - zdali normálně pracují, zda jsou dočasně mimo provoz, jsou-li přetížené a potřebují pomoci a podobně. Nový software se podílel na této kontrole zpracováním stavových zpráv od ostatních ústředen.
Když se ústředna 4ESS dostane do chybového stavu, dokáže se během čtyř až šesti sekund zbavit všech procházejících hovorů, všechno zapomenout a restartovat svůj software. Restartem ústředna zpravidla zlikviduje softwarové problémy, které se během provozu systému vyvinuly. Vzniklé chyby jsou prostě zahozeny. Je to chytrý nápad. Tento automatický restart se nazývá "normální rutina pro zotavení". Protože software AT&T je ve skutečnosti mimořádně stabilní, ústředny se zřídkakdy potřebují "zotavovat"; AT&T byla nicméně vždy hrdá na svoji "realisticky zajištěnou" spolehlivost a popsaná taktika vypadá skutečně neprůstřelně.
Ústředna 4ESS používala svůj nový software k monitorování toho, jak se ostatní ústředny zotavují z chybových stavů. Když restartovaná ústředna obnovila provoz, zaslala jí signál "OK". Přijímající ústředna si udělala poznámku ve své "stavové mapě" a vzala na vědomí, že druhá ústředna je opět v provozu, takže by měla dostat nějaké hovory a začít znovu normálně pracovat.
Bohužel, během doby, ve které ústředna aktualizovala stavovou mapu, se uplatnila chyba v novém softwaru. Způsobila, že ústředna reagovala neočekávaným a zcela chybným způsobem na přicházející normální telefonní hovory. Jestliže - a pouze když - do ústředny přišly dva nové hovory během jediné setiny sekundy, byl malý kousek jejích dat přepsán.
Ale ústředna byla naprogramována tak, aby neustále sledovala možná poškození svých dat. Když si všimla, že její data byla přepsána, restartovala se také, aby se zbavila chyby. Poslala ostatním ústřednám signál, aby jí nadále nepřepojovaly žádné hovory. Čtyři až šest sekund se zotavovala. Pak byla zase v pořádku a rozeslala svůj signál "OK, připravena".
Jenže signál "OK, připravena" bylo *právě to, co původně přimělo ústřednu k restartu*. A *všechny* ústředny Systému 7 měly ve svém softwaru stavové mapy tutéž chybu. Jakmile pozastavily normální činnost a začaly si poznamenávat, že restartovaná ústředna je OK, staly se také zranitelnými příchodem dvou telefonních hovorů v jedné setině sekundy.
V pondělí 15. ledna přibližně ve 14.25 se na jedné z ústředen AT&T v New York City objevila drobná technická závada. Proběhla rutina pro zotavení a ústředna vyslala signál "restartuji se" a vzápětí "už jsem OK". Tato optimistická zpráva se rozšířila po celé síti k mnoha dalším ústřednám 4ESS. Většina z nich tuto zprávu bez problémů akceptovala. Měly štěstí a nedostaly dva hovory v jedné setině sekundy. Jejich software pracoval dál - zatím. Ale tři ústředny - v Atlantě, St. Louis a Detroitu - měly smůlu a byly zastiženy s plnýma rukama. Zhroutily se. A za několik okamžiků obnovily provoz. A vyslaly ničivý signál "OK", aktivující softwarovou chybu v dalších ústřednách.
Čím více ústředen mělo smůlu a vypadávalo ze sítě, tím hustším se stával provoz na zbývajících ústřednách, přetížených náhlým náporem. A samozřejmě, jak hovory přicházely stále častěji, bylo *mnohem pravděpodobnější*, že dva z nich přijdou v jedné setině sekundy. Ústředna se dokázala vzpamatovat v pouhých čtyřech sekundách. Nebyla koneckonců nijak *fyzicky* poškozena. Z mechanického hlediska pracovala perfektně. Problém byl "pouze" softwarový. Nicméně nakažlivá vlna zmatku se šířila a ústředny 4ESS se zapínaly a opět vypínaly v několikasekundových intervalech po celé Americe, s naprostou, neúnavnou, mechanickou pravidelností. Automaticky *shazovaly* jedna druhou vysíláním nebezpečných signálů "OK". Během deseti minut zasáhla řetězová reakce celou síť. I poté se ústřednám dařilo periodicky obnovovat provoz. Mnohé hovory - milióny hovorů - byly spojeny. Ale další milióny nikoli.
Ústředny užívající Systém 6 nebyly přímo ovlivněny. Díky této staré části systému nezkolabovala celostátní síť AT&T úplně. Tento fakt také prozradil spojařům, že chyba je v Systému 7.
Odborníci z Bell Labs, pracující v New Jersey, Illinois a v Ohiu, nejprve na Systému 7 vyzkoušeli celý svůj repertoár standardních oprav nefunkční telefonní sítě. Žádná z nich pochopitelně neuspěla, protože k takovéto poruše systému ještě nikdy nedošlo.
Plným nasazením záložní sítě nakonec dokázali snížit frekvenci signálů "OK" asi na polovinu. Řetězová reakce se zpomalila a systém se začal uklidňovat. 15. ledna ve 22.30 se vzpamatovala i poslední ústředna a vyčerpaná noční směna si oddychla.
V úterý 15. ledna byl z ústředen 4ESS odstraněn veškerý nový software a nahrazen starší verzí Systému 7. Kdyby v ústřednách seděli místo počítačů živí operátoři, nakonec by prostě přestali křičet. Bylo by jim *jasné*, že situace není "OK", a zdravý rozum by jim poradil zmlknout. Živí lidé mají zdravý rozum - přinejmenším do jisté míry. Počítače ne. Na druhé straně počítače zvládnou stovky hovorů za sekundu. Lidé ne. I kdyby všichni obyvatelé USA pracovali pro telefonní společnosti, nedokázali by zajistit výkon digitálních ústředen: přímou volbu, třícestné hovory, bleskové hovory, spojení na výzvu, osobní čísla a další ovoce z digitálního rohu hojnosti. Nahradit počítače operátory už dnes nepřipadá v úvahu.
Nicméně my stále anachronicky očekáváme, že naše telefonní síť bude řízena lidmi. Je pro nás těžké pochopit, že jsme přenechali většinu iniciativy a kontroly bezduchým a mocným strojům. Když telefony nefungují, chceme, aby za to byl někdo zodpovědný. Chceme viníka.
Když došlo ke kolapsu z 15. ledna, nebyli Američané prostě ochotní připustit, že taková "zemětřesení" v cyberspace jednoduše mohou nastat, aniž by to byla něčí chyba. Bylo snadné, a možná i jistým způsobem uklidňující, uvěřit, že za kolapsem stojí nějaká nepřátelská osoba či skupina osob. Udělali to "hackeři". Nasadili do systému virus. Trojského koně. Softwarovou bombu. Došlo ke zločinnému spiknutí. Mnoho zodpovědných lidí uvěřilo tomuto scénáři. V průběhu roku 1990 tvrdě pracovali na jeho potvrzení.
Hledali na mnohých místech. Ale už v roce 1991 se z mlhy vynořily obrysy nové reality.
1. a 2. července 1991 způsobilo selhání softwaru telefonních ústředen výpadky spojení ve Washingtonu, Pittsburgu, Los Angeles a San Francisku. Drobné problémy při údržbě ústředny opět způsobily pád Systému 7. Kolaps z 1. července pocítilo okolo dvanácti miliónů lidí.
Newyorská tisková agentura vydala následující zprávu: "Podle představitelů telefonních společností a federálních orgánů nelze možnost sabotáže počítačovými hackery vyloučit, nicméně většina z nich zřejmě soudí, že problém byl způsoben nějakým defektem v softwaru řídícím provoz sítě."
A samozřejmě, do týdne se zahanbená softwarová společnost DSC Communications z Plano v Texasu přiznala k "nedostatkům" v softwaru pro "bod transferu signálu", který dodala společnostem Bell Atlantic a Pacific Bell. Bezprostřední příčinou kolapsu z 1. července byla záměna jednoho písmene: jediná tisková chyba na jednom řádku programu. Záměna jednoho písmene, jeden špatný řádek připravil hlavní město USA o spojení. Nebylo nijak zvlášť překvapivé, že tento řádek unikl pozornosti - typická ústředna se Systémem 7 používá *deset miliónů* řádků kódu.
V úterý 17. září 1991 došlo k dosud nejdramatičtějšímu výpadku v americké telefonní síti. V tomto případě nešlo o softwarovou chybu - aspoň ne přímo. Stalo se prostě to, že několika telefonním ústřednám AT&T v New Yorku byla přerušena dodávka elektřiny a ony se jednoduše zastavily. Jejich záložní baterie selhaly. Automatický varovný systém měl ohlásit vybití baterií, jenže tento systém selhal také.
Tentokrát bylo přerušeno hlasové i datové spojení Kennedyho letiště, letiště La Guardia i letiště Newark. Ironickou stránkou této nebezpečné události bylo, že hackerské útoky na letištní počítače jsou již dlouho standardním katastrofickým scénářem, před kterým s oblibou varují bezpečnostní experti obávající se počítačového undergroundu. I v Hollywoodu už natočili thriller o zlověstných hackerech ničících letištní počítače - *Die Hard II*.
Nyní sama AT&T ochromila svými počítači letištní provoz - a ne na jednom letišti, ale na třech najednou, a to na jedněch z nejrušnějších na světě.
Letecký provoz na území Velkého New Yorku byl zastaven, což vedlo ke zrušení více než 500 letů po celé Americe a dokonce i v Evropě. Dalších přibližně 500 letů bylo zpožděno, takže problémy se spojením mělo asi 85 000 pasažérů (jedním z nich byl i šéf Federální komunikační komise).
Cestující, kteří uvízli v New Yorku a New Jersey, zažili další nepříjemné překvapení, když zjistili, že meziměstské telefonní spojení nefunguje, takže nemohou vysvětlit své zpoždění svým blízkým či obchodním partnerům. V důsledku kolapsu se nepodařilo navázat kolem čtyř a půl miliónu vnitrostátních a půl miliónu mezinárodních hovorů. Newyorský kolaps ze 17. září nevyprovokoval na rozdíl od předchozích ani slovo o nebezpečných hackerech. Naopak, v roce 1991 se obviňování, dříve zaměřené na hackery, soustředilo na samotnou AT&T. Kongresmani si stěžovali. Státní i federální kontroloři také. A samozřejmě i tisk.
Konkurenční telekomunikační společnost MCI uveřejnila v newyorských listech výsměšné celostránkové inzeráty, nabízející její vlastní síť pro dálkové hovory, "až AT&T příště přeruší provoz". "Seriózní společnost jako AT&T by se nesnížila k takové reklamě," protestoval nepřesvědčivě ředitel AT&T Robert Allen. AT&T opět publikovala celostránkové sebekritické inzeráty, omlouvající "neomluvitelnou kombinaci lidského a mechanického selhání". (Tentokrát ovšem nenabídla žádné slevy jako kompenzaci. Nelaskaví kritikové usoudili, že AT&T se obávala vytvořit precedent náhrad za finanční ztráty způsobené výpadky spojení.)
Odborné časopisy se veřejně tázaly, zdali AT&T "neusnula za ústřednou". Americká telefonní síť, údajný div technické spolehlivosti, se třikrát v 18 měsících zhroutila. Časopis *Fortune* zařadil kolaps ze 17. září do seznamu "Největších obchodních krachů roku 1991" a parodoval reklamní slogany AT&T v článku "AT&T Vás potřebuje (bezpečně na pevné zemi)".
Proč se vlastně newyorské ústředny při přerušení proudu zastavily? Protože nikdo nekontroloval poplašný systém. Jak to, že si nikdo nevšiml, že poplašný systém hlásí varování? Protože tři technici, kteří si *měli* všimnout, nebyli na svém pracovišti v dispečinku. Byli v jiném patře a zúčastnili se školení - školení o poplašném systému dispečinku!
Pád systému přestal být v roce 1991 "bezprecedentní". Naopak, stal se normální událostí. Koncem roku 1991 už bylo jasné, že ani všichni policisté světa nedokáží "ochránit" telefonní síť před zhroucením. Ty zdaleka nejhorší kolapsy způsobil systém *sám sobě*. A nikdo už sebejistě netvrdil, že šlo o neuvěřitelnou náhodu, která se víckrát nebude opakovat. V tomto roce spatřili strážci systému tvář svého tajemného nepřítele - byl jím systém sám.